"Harmonický vztah s dítětem začíná u nás samých," říká autorka knihy (Ne)Gramotný rodič

Co vás inspirovalo k napsání knihy (Ne)gramotný rodič?

K napsání knihy mě inspirovala moje osobní, 17letá cesta rodiče, která byla plná pokusů a omylů. Jsem z úplné rodiny 4 dětí a měla jsem pocit, že nás rodiče dobře vychovali a moji kvalitu nastavení na roli rodiče jsem tudíž vůbec nezpochybňovala. Měla jsem pocit, že jsem na roli mámy dobře připravená. Jakmile jsem se stala rodičem, začala jsem si však postupně uvědomovat, že jsem převzala některé způsoby chování od mých rodičů, i které se mně samotné kdysi vůbec nelíbily. Přistihla jsem se, že se chovám stejně.

Nechtěla jsem nutit děti dojídat a najednou jsem nad nimi stála a vynucovala si vše sníst. Nechtěla jsem na ně křičet a přistihla jsem se, jak zoufale křičím, jen abych dostála svého. Myslela jsem si, že přísností a kázní sjednám pořádek stejně tak, jak to dělal můj tatínek, ale ono to nefungovalo. „Škoda každé rány, které padne vedle,” mi dokonce zaznívalo v uších.

Naše generace dostávala na zadek. Bylo to normální. Mně se to příčilo, ale ta ruka mi párkrát skutečně ujela. Automaticky jsem jednala na nějaký „autopilot”, který mi říkal: „Jako rodič musíš sjednat klid a poslušnost. Děti ti nemohou přerůst přes hlavu. Musíš být důsledná a nediskutovat. Jako rodič musíš mít poslední slovo.” Bylo mi z mého přístupu špatně. Začala jsem se zajímat, jak to vše změnit. Proč se to děje a postupně jsem v sobě poznávala a opravovala mé vnitřní nastavení a začala zavádět různé metody, techniky a principy, které jsem vnímala, že by mohly v řešení konfliktů s dětmi přispět.

Nechtěla jsem vychovávat „roboty”, kteří budou poslušní a dělat jen to, co já chci. Uvědomila jsem si, že jsem se sama chovala jako hodná poslušná holčička, která dělala, co se od ní očekává, ale neměla prostor se sama vyjádřit. Došlo mi, že nechci, aby si jednou mé děti musely v sobě složitě hledat zatlačení sebevědomí a sebejistotu. Došlo mi, že v mnohém mě mí rodiče „nastavili” do mého života „negramotně”.

Chtěla jsem, aby z mých dětí vyrostly zdravé osobnosti, které budou umět říct svůj názor. Přirozeně se prosadit. Postavit se za sebe. Zdravě oponovat. Vědět co chtějí a přirozeně jít za svým. Změna přístupu a opravování mých rodičovských omylů přinášela postupně výsledky. Další uvědomění, že se s něčím podobným jako já perou i další rodiče mě motivovalo pomoci podchytit „rodičovskou negramotnost” dřív, než se do dětí „zasejí” a doslova „zkopírují” destruktivní programy.

Zásadní myšlenka sepsat všechny mé nashromážděné poznatky do knihy mě však napadla po mé denní a několikaleté práci na koučinkovém křesle. Uvědomila jsem si, že jako životní kouč řeším především následky přístupu rodičů v jejich dětství. Že dospělým pomáhám zbavovat se doslova „emoční paseky”, kterou jim primární autority v dětství svým „negramotným” přístupem způsobily. Sama vím, jako rodič, že ačkoliv se snažíme dělat to nejlepší pro své děti, tak to pro ně nemusí být to nejlepší.

Z koučinkového křesla jsem začala k mým osobním poznatkům intenzivně shromažďovat další důkazy o zásadních omylech a fatálních chybách, kteří mnozí dospělí vůbec nevidí. Sama bych nikdy nevěřila, že mohu přehnanou péčí děti i ničit. Že mohu mateřskou láskou děti dusit. Že pomocí dítěti mu škodím, protože nebude samostatné. Že dokonce jako rodič, který se moc snaží, tak mohu způsobit, že mé dítě bude v životě nespokojené.

V čem podle vás my, rodiče, nejvíce ve výchově chybujeme?

Zásadní omyly jsou, že se snažíme pomáhat dětem, pečovat, servisovat a vše zajišťovat, protože se domníváme, že úkol rodiče je se starat o děti a pečovat. Ale pojem „starat se”, máme v sobě zapsaný tzv. bez parametru, tzn. že se staráme od ranního probuzení, až večerního ulehnutí od malých až po náctileté.

Jsme v roli rodiče často tak „zapadlí” a ustaraní, že jsme pak jen chodící kontroloři, radilové, poučovatelé a doslova dusíme své děti: „Měla by ses víc učit. Musíš se víc snažit, aby z tebe něco bylo. Mám o tebe starosti. Chci pro tebe to nejlepší. Vše děláme pro tebe. Obětovala jsem se pro vás. Snažím se, aby z vás něco bylo.” Děti pak nemůžou svobodně „dýchat”, cítí se v tlaku.

Mají pocit neustálé kontroly nad sebou a zároveň pocity nedostatečnosti, že nezvládají, co po nich rodiče chtějí, apod. I když se snažíme dělat to nejlepší, tak to skutečně pro naše děti nemusí být to nejlepší. Děti neučíme samostatnosti, zodpovědnosti a zvládání chyb. Dáváme nevyžádané rady, myslíme si, že vše víme za děti lépe. Radíme, poučujeme, ale přitom sami jako rodiče jsme v mnoha oblastech života nespokojení. Nemáme dobrý vztah k sobě. Partnerství nám nefungují. V práci jsme nespokojení, finančně jsme nestabilní.

Moje hlavní zpráva je, že musíme začít u sebe. Protože děti budou jen kopírovat to, jací jsme my. Tudíž největší chyba rodičů je, že nepracují na sobě a svoji nezralost předávají na své děti. Ty vzorce chování automaticky opět přebírají od svých rodičů, stejně jako jsme tato schémata a myšlenkové programy a přístupy převzali my od svých rodičů a generace se „neozdravují”.

Myslíte si, že často opakujeme vzorce chování našich rodičů, i když jsme se zařekli, že tohle my svým dělat nebudeme? Jak se z toho vymanit?

Vzorce chování našich rodičů velice často opakujeme. Ani si to neuvědomujeme. Jedeme jako automat. Případně nám to dojde, až když je pozdě. Seřveme dítě, vybouchneme, křičíme, vynucujeme si své, dokonce i manipulujeme, abychom dostáli svého. Po zklidnění emocí nám dojde, jak jsme se to chovali, ale to je často již pozdě, protože se dítě od nás učí, jak se chovat ve vzteku, jak zvládat hněv, resp. nezvládat.

Případně se při našem chování, oproti tomu, co jsme viděli doma, zase úplný opak. Například když jsme cítili nezájem rodičů, tak děti zavalujeme takovou pozorností a zájmem, až jim to jde na nervy. Nebo se snažíme jim dávat tolik péče, až je doslova naší láskou dusíme a ony ji odmítají. Když byla doma přísnost a disciplína, tak chceme děti takovému prostředí vyvarovat a dáváme dětem zase absolutní volnost. I tyto extrémní polohy přístupu přináší fatální následky v budoucím životě dětí.

Jde o to, že jako děti nasáváme od rodičů veškeré jejich chování a jednání jako pravdu. Tzn., jak se maminka chová, co říká, ale především co z přístupu rodičů cítíme. Máme pocit, že to co oni dělají je správné. Stává se to naší vnitřní pravdou. „Tak to prostě v životě chodí. Tak to je.” Tyto vnitřní pravdy jsou pro nás jako jediné správné řešení a tak ho uplatňujeme. Například to, že jako rodič musím mít poslední slovo.

Jako rodič vím nejlépe, co je pro mé dítě dobré. Dítě je malé a hloupé a nic ještě o životě neví. Nemohu chybovat, protože se v očích dítěte shodím. Jako rodič mám vždycky pravdu.” Tyto vnitřní programy pak ovlivňují naše jednání v přístupu k dětem. Vymanit se z toho našeho nastavení naštěstí dá. Jde o to si uvědomit, že mám v sobě vnitřní programy. Emoční rovnice, které ovlivňují mé chování. Tyto rovnice se najdou a opraví.

Tudíž například stará emoční rovnice: Jako rodič vím lépe, co mé dítě potřebuje. Opravím na novou emoční rovnici - Mé dítě ví lépe, v jakém oblečení se cítí dobře. Takto se postupně opravují vnitřní programy, nebo-li emoční rovnice. Denně na koučinkovém křesle pracuji s klienty a pomáhám jim doslova „vyčistit” jejich vnitřní nastavení, aby se vymanili ze začarovaného kruhu, do kterého je dokola dostává jenom vlastní hlava.

Rozhovor pokračuje na další straně...