[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Proč jste se rozhodla do projektu Lavičky zapojit?
Asi proto, že mi to není jedno. Znám ženu, která je takto nemocná. Vím, jakým způsobem to dokáže změnit život jak těm pacientům, tak lidem okolo. A tento projekt mi dovoluje vyjádřit empatii, a říct, že jsou tu lidé, kteří jejich trápení chápou.
Dáváte přednost alternativní léčbě nebo důvěřujete výhradně lékařům?
Já nevěřím tomu zdravotnímu systému tady. Vyhledávám alternativní medicínu a cestu jak zdravě žít. U doktora jsem nebyla asi 15 let, vyjma gynekologie. Mám skvělou gynekoložku, tímto ji zdravím.
Jdete spíše cestou homeopatie nebo té medicíny východní?
Poslední chorobu jsem vyléčila pomocí Jonášovy metody a Bachovými kapkami. Něco jsem si přečetla, přemýšlela o tom, a postupně jsem došla k závěru, že se dá tělo léčit ne na té fyzické, ale na mentální úrovni, a dokonce dostáváme signály, když je něco v nepořádku v našem duchovním těle. Nemoc ve fyzické schránce je až tím nejzazším projevem, jednoduše řečeno, když neporozumíme příčině nemoci, zhmotní se v našem těle.
Teď mě napadá, že ve slově nemoc, je vlastně obsažena informace „takhle to dělat nemůžeš“. Moje maminka je zdravotnice, zdravuška, jsme taky někdy říkali. Pracovala v Brně na Žlutém Kopci jako vrchní sestra. Od malička jsme si spolu hrály s panenkama tak, že jsme jim obvazovaly nohy a hlavu, dávaly jim kapesník, když je bolel zub, samozřejmě dostávaly injekci. Pamatuju se, že mě fascinovala kniha o lidském těle, kterou jsme měli doma, na první straně byl obrázek člověka s jednotlivými orgány, které se daly oddělávat a znovu skládat. Když mi bylo asi dvanáct, moje maminka velmi onemocněla. Díky této zkušenosti přečetla mraky knih o duchovnu. Já zase došla ke zkušenostem cestou jógy.
Slyšela jsem, že rakovina je projev potlačené agrese. A orgán, ve kterém bujení propuká, souvisí s problémem v našem životě, který potlačujeme. Postupně ho zatlačujeme hlouběji a hlouběji, až se zhmotní a člověk prostě skutečně onemocní. V nemocnici se pak léčí jen ten důsledek. Ale tím nechci shazovat současnou medicínu. Medicína je úžasná v opravování, odstraňování nebo vyměňování částí našeho fyzického těla. Jenže ono to tělo je komplexní ve všech těch schránkách, a proto nestačí pouze odstranit nádor. Pokud nepochopíme duchovní příčinu, pravděpodobně se objeví znovu.
Já osobně si myslím, že alternativní medicína je hodně otázkou víry. Tedy „věř, a víra tvá Tě uzdraví“.
Ano, sama to říkáte, když mluvíte o víře. Ať je to víra v lékaře, nebo víra v bylinky. V každém případě je to víra, něco, co nás uzdravuje na té duchovní úrovni. Souhlasím s vámi.
Většinou hrajete rázné ženy, nechtěla byste si někdy zahrát takovou tu něžnou květinku?
Ano, já se na to tak těším, a doufám, že už s tím brzo někdo přijde. Můj přítel mi říkal: „Já bych tě tak rád viděl v roli, která je příjemná, jako jsi ty v běžném životě. Po pravdě, už mě ty těžké příběhy nebaví, ono to není zadarmo tahat se s takovou kládou jako je třeba role Ysé v Poledním údělu. No a na plátně se osvědčila moje poloha tvrdé ženské, co se hodí pro policajtku nebo kápo v koncentračním táboře.
Myslíte si, že si vás tedy režiséři a producenti zaškatulkovali?
Asi na tom něco je. Když jednou něco uděláte dobře, tak si vás tak ostatní zařadí. I když teď mě oslovila jedna produkce, co viděla moje castingové kamerové zkoušky, byla to role starostky v jednom menším městě a zároveň mámy, které se ztratí dcera, a nabídli mi roli do svého připravovaného filmu.
Máte nevlastní desetiletou dceru. Máte vliv na její výchovu, nebo to necháváte na přítelovi?
Ono je jí jedenáct. Je to velmi čerstvé a velmi křehké a pro mě je za těchto okolností nepříjemné o tom mluvit veřejně. Máme nádherný vztah. Když jdeme spolu a někde se zastavíme v obchodě, tak říkají: „Maminko a co to bude pro holčičku,“ tak tomu se usmíváme. Je to nádherné mít vedle sebe kamaráda, přítele jako je ona. Najednou to má smysl, být, žít s dětmi.
Jste spíš ta kamarádka nebo se spíš snažíte působit spíše výchovně a mít mezi sebou jasně stanovené hranice?
Cítím, že ty hranice jsou velmi křehké, ale řekla bych, že tak nějak vycítím, když to ty hranice přerůstá, když je to moc. Když už tam začíná blbnout ta puberta, tak tam je třeba říct „stačí“, tak nějak slušně a přirozeně. Přece jenom je mezi námi věkový rozdíl, a myslím, že si to dítě uvědomuje, že třeba zachází příliš daleko. Ale zkoušet ty hranice je normální.
Trénujete si výchovu na nevlastní dceři? Resp. říkáte si, že u svého dítěte budete postupovat jinak?
Já ji tak nějak nevychovávám. Povídáme si spolu. Je to asi normální, že jak hodnotíte sebe, tak hodnotíte i to dítě. Ale asi si na toto téma nechci takto veřejně povídat. Zapřádám se do něčeho, co nechci veřejně ventilovat. Teď mám vedle sebe někoho, s kým bych ráda rodinu založila, tak třeba se dočkám. V Londýně jsem bydlela u paní, která měla své první dítě ve 42 letech. No a to je právě možné díky pokroku v medicíně.
Na jednu stranu je to výhoda, že už máte zkušenosti, a že se na tu výchovu dokážete podívat s nadhledem, na druhou stranu vidím, kolik to dítě vezme energie, a že to není všechno tak jednoduché, jako když nám bylo 20.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Já jsem teď v létě strávila pět týdnů v Londýně, chodila jsem do školy a pilovala angličtinu. Takže se budu snažit o roli i v anglicky mluvících filmech. V Němčině jsem už točila, teď sklízím ovoce. Takže nejbližší plán je zapracovat na kariéře a na dětech, uvidíme, čemu se bude dařit.