Maminka.czPorod

Helena Houdová: Znám porodníky, kteří v životě neviděli přirozený porod

Marta Fenclová 15.  12.  2013
Helena Houdová: Znám porodníky, kteří v životě neviděli přirozený porod
Když vyhrála Miss, vyslechla si spoustu negativního. Ustála to se zvláštní urputností, se kterou se musela narodit. Od začátku byla jiná než ostatní, nejedla maso, podporovala nejrůznější ekologické aktivity, neuznávala zabíjení zvířat a jediné, co ji moc nezajímalo, byl módní svět. Helena Houdová často mluví o cestě, kterou prošla a prochází. Je z ní usměvavá, milá a pevná mladá dáma, maminka tří dětí - dvou synů a jedné holčičky. Je šťastná - tak nějak normálně. Bez velkých gest a povyku.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

* Vy jste se od začátku chovala trochu jinak, než se od klasické miss očekává…

V očích druhých jsem vždycky byla ta divná… Prošla jsem si díky tomu nejrůznějšími situacemi, naučila se spoustu věcí, ale hlavně jsem se naučila mít ráda sama sebe, a to dokonce i s tím, co moje rodina a společnost neakceptují. Bylo to hodně těžké, byla to možná nejtěžší věc, se kterou jsem kdy bojovala. A dlouho jsem ani netušila, čím vším to procházím. Hodně jsem pracovala na léčení svého vnitřního dítěte, aniž bych věděla, že mě to dovede do podoby, v jaké se já sama chci mít. Teď už se nemusím ohlížet na to, co bych dělat měla a neměla, a jsem šťastná.

* Dřív jste tedy byla nespokojená mladá dáma?

Možná to má souvislost s přesvědčením, co by měl člověk dělat, aby zapadl. Společnost a rodina vás tlačí někam, kde nechcete být, ale protože se chcete zalíbit nebo zavděčit, tak jim vyhovíte. Tenhle rozpor ve mně vždycky byl. Jakmile jsem si dovolila být tím, kým jsem, bez ohledu na očekávání někoho druhého, začala jsem se cítit svobodná.

* Co jste třeba chtěla dělat jinak?

Například se očekávalo, že když jsem vyhrála Miss, budu ta příjemná dáma na podpatcích. Spousta lidí mě zneužívala... Nechávala jsem to plynout, protože jsem přesvědčená, že všechno se děje z nějakých důvodů. Dneska je mi se sebou samou dobře. Mám se ráda se všemi chybami, možná podivnostmi. Navíc jsem zjistila, že skutečně existuje nepodmíněná láska. Ale také jsem pochopila, že aby ji člověk našel, musí začít sám v sobě. Mně se úplně otevřelo srdce, mysl i duše, zažívám úžasný pocit. Je to proces, na kterém vědomě pracuju.

* S čím vším tohle vaše prozření souvisí?

Určitě s narozením mých dětí, s tím, že jsem si prožila různé druhy porodu. Ale také třeba s tím, jak se stravuji.

* Kdysi jste byla vegetariánka, jste stále?

Před lety jsem maso nejedla, protože jsem nechtěla, aby kvůli mně někdo umíral. Pořád mi vadí, jak zacházíme se zvířaty, ale přidala jsem k tomu snahu jíst z 80 % jen syrovou stravu. Studuji léčivou výživu a jsem už certifikovaný „health educator“. Učím se, co která potravina obsahuje, jaké má léčivé účinky, a tak dále. Celý ten obor je o tom, že se hledá a léčí přímo příčina nemoci, ne její symptomy. Je to holistický přístup, pracuje se s duší, hlavou a tělem. 70 % rakoviny je většinou psychika a tzv. zneužívání těla - kdy konzujeme jídla plná éček a chemikálií. Většina mých klientů bojuje s rakovinou, jejich tělo už odmítá chemoterapie a radiace a já jim jen ukazuji, jak si mohou pomoci sami. Nejsem doktor ani léčitel, jsem průvodce, který jim třeba vysvětluje, jak se dělají výživné džusy, jak se dělá mandlové mléko, protože by neměli jíst žádné živočišné tuky a bílkoviny a podobně.

* A oni se pak vyléčí sami…

Naše tělo je obrovská léčivá mašina, která udělá maximum pro to, aby se sama vyléčila.

* Viděla jste na vlastní oči už někoho, koho změna stravy vyléčila?

Ano. Poměrně dobře se tímhle přístupem léčí například cukrovka, typ dvojka. Záleží na tom, zda opravdu chcete. Nejde jen o to přestat jíst vařené věci, ale také to tělo posílit, dát mu živiny. Základem je pšeničná šťáva nebo slunečnicové výhonky, které mají 30krát více živin než jakákoli zelenina na světě. Všechno jsou to jednoduché recepty. Mandlové mléko si uděláte z nepasterizovaných syrových mandlí, které se přes noc namočí, ráno se omyjí, dají se do mixéru s 8 částmi vody, rozmixují se a přes hadřík nebo plínku se propasírují. Když bojujete s nemocí, potřebujete, aby tělo zesílilo. Vaše tělo se chce uzdravit, nechce umřít.

* Vy jste tedy dnes veganka?

Veganství znamená, že nejíte žádné živočišné bílkoviny. Já jsem vegan, ale zároveň se snažím jíst stravu syrovou. Myslím, že v Čechách je pro to výraz vitarián.

* Proč je to tak zdravé?

Když jíte syrovou zeleninu nebo ovoce, tak dostanete všechny živiny, které obsahuje. Když něco uvaříte, hodně živin a enzymů to ztratí. Většina lidí je podvyživená, protože všechno vaří. A i když mají nadváhu, jsou podvyživení, protože jim chybějí ty důležité živiny, které tělo potřebuje. Jsou podvyživení, ale přežraní. Od té doby, co jím syrovou stravu, mi zmizely vrásky, mám husté vlasy a používám jen šampon, kondicionér a hřeben. Nepoužívám žádné chemikálie. Ta výživa jde zevnitř.

* V čem děláme nejčastější chyby?

My jsme pořád bombardováni informacemi o výživě a zdraví, které bohužel vycházejí od firem, které ty věci vyrábějí. Je hrozně smutné, že jsme se nechali jako společnost zmanipulovat a věříme víc firmám, které nám tvrdí, že se mají děti přikrmovat ve čtvrtém měsíci, i když na to ve skutečnosti dětské tělíčko není ještě vůbec připravené. Když máte v Americe produkt, na kterém je napsáno, že je přírodní, ve skutečnosti to znamená, že alespoň 10 % toho produktu musí být přírodní. To je naprosté zoufalství, protože jakákoli synteticky, chemicky vyrobená surovina, je pro náš organismus cizí věc. Lidský organismus funguje stovky let na přírodních surovinách, a teď jsme si začali vyrábět tyhle syntetické chemikálie, které naše tělo nerozeznává, takže proti nim bojuje. Místo toho, aby imunitní systém šel proti rakovinným buňkám, virům a bakteriím, tak bojuje proti chemikáliím. To nás oslabuje. Necháváme se manipulovat výdělkem někoho jiného.

* Jak se vám daří dodržovat váš stravovací režim, když přijedete do Čech?

Když se mi tady podaří jíst syrovou stravu ze 40 %, je to úspěch. Teď jsem ale objevila v Praze dvě raw restaurace, tak jsem nadšená. Stačí mi málo jídla, protože jsou v něm obsažené všechny živiny, které potřebuju. Trvá tak dva měsíce, než si tělo na syrovou stravu zvykne, ale pak na to najede a stačí mu opravdu málo. Tady v Čechách mám ale pořád hlad.

* Dneska žijete v New Jersey, jaký to je pocit, když se vracíte do Čech?

Je to šok. Prožila jsem tady dětství a pubertu a mám s Českem a tou dobou spojená určitá menší traumata. Když jsem se sem poprvé vrátila po delší době, všechno mi to najednou naběhlo zpátky. A ty zvláštní pocity mám pokaždé, když jsem tady. Napadlo mě, že je tady možná nějaká špatná energie, nad Českem jako by ležela taková deka a lidi jsou v ní zamotaní. Já třeba normálně necítím ani náznak nějaké deprese, ale když jsem tady, tak ji cítím všude kolem a dá mi práci, abych si udržela svoje světlo. Možná je to nějaká lidská energie, která se tady nějak zvláštně střetává. Určitě to ale není v té zemi, protože když jsem třeba v lese, tak je mi dobře. Ale jakmile přijdu do města, cítím, jak mě to táhne dolů.

* Takže zpátky byste se asi nevrátila…

To nechci říct, nevím, co bude za deset let, ale momentálně je mi dobře tam, kde jsem.

* Zmínila jste se o různých porodech, které jste zažila…

Nejstaršího syna jsem porodila tady v Praze, a i když jsem měla paní doktorku, která byla své práci oddaná, bylo to strašné. Proběhl nástřih, který jsem nechtěla, dítě mi po porodu hned vzali, i když jsem si ho chtěla nechat, omdlela jsem, transfuze… Druhého syna jsem porodila v New Jersey v porodním domě s porodní asistentkou a bylo to nádherné. Tam mi teprve došlo, jak hrozný ten první porod byl. Díky druhému porodu se mi otevřela spousta nových věcí a jako žena jsem získala pocit, že když jsem dokázala tohle, můžu dokázat všechno. V klasickém porodnictví máte dané nějaké časy, jako první, druhá a třetí doba porodní. Když do té časové tabulky nezapadnete, tak vám píchnou oxytocin, který vám zrychlí kontrakce. Ale zrychlí vám je tak, že to nezvládnete. Tak vám nezbývá nic jiného, než si říct o epidurál. Třetí dítě jsem už rodila doma.

* Nebála jste se?

Nebála. Měla jsem svého porodníka a asistentku, která vždycky přišla ke mně domů, a tři hodiny jsme detailně probíraly můj stav, krevní obraz, měly jsme detailní plán porodu. Nikdy jsem tak tvrdě nepracovala na tom, abych měla například dostatek železa v krvi, abych nevykrvácela. Nikdy předtím jsem na tom nepracovala proto, že mi to nikdo nikdy nevysvětlil. Měly jsme samozřejmě i plán, pokud by nastala jakákoli komplikace. Někdo mě konečně bral jako Helenu s miminkem v bříšku a zajímal se o to, co se děje mně, a co se děje dítěti.

Předtím jsem byla pacient s číslem, tady jsem byla silná ženská. Porod samozřejmě bolí, ale ženy jsou silné. Ale společnosti vyhovuje, když budou ženy slabé, protože tohle je mužská společnost. A farmaceutickým firmám zase bude vyhovovat, když prodají víc oxytocinu a epidurálu. Při prvním porodu za mnou přišli třikrát, jestli chci epidurál. Řvala jsem, že ne… Znám porodníky, kteří v životě neviděli přirozený porod. To je smutné. V Čechách se na ženy, které chtějí rodit doma, pohlíží jako na nezodpovědné matky. Nejsem proti porodnicím, ale ženy by měly mít možnost si samy zvolit, kde chtějí přivést na svět svoje dítě.

* Jak vám pomohl manžel?

Dýchal se mnou, byl první, kdo se dotknul malé Deiy a dneska mají fantastický vztah. Je vidět, že je tam něco víc i z její strany. Deiu jsem měla po porodu hodinu na sobě, nikdo mi ji nerval, že ji musí zvážit a změřit, ona se za tu hodinu nescvrkne. Seděli jsme pak na gauči v obýváku, a to byl takový nával štěstí, že jsme to zvládli, že máme takovou sílu… A víte, co bylo super? Hodinu poté, co jsem ji měla na sobě, jsem se šla osprchovat do vlastní sprchy, a za půl hodiny jsme spali v naší posteli s miminkem… Nemusela jsem prožívat to hrozné ponížení, když vás přijdou prohlídnout a řeknou, ať roztáhnete nohy. Neměla jsem ani žádnou poporodní depresi.

Myslím, že z velké části poporodní deprese nejsou z toho, že se vám najednou zblázní hormony, ale že jste zklamaná, jak proběhl porod. 32 % porodů v Americe končí císařským řezem jen proto, že neprobíhá podle tabulek. Píchne se oxytocin, načež se kontrakce zrychlí tak, že se to nedá vydržet, takže si řeknete o epidurál. Máte v sobě už dvě drogy, a to všechno jde do toho miminka, takže to miminko už pak taky nemůže dělat to, co by při přirozeném porodu dělalo, je ve stresu. Takže se udělá císařský řez a pak vám ještě řeknou, že miminku zachránili život.

Všichni pořád říkáme, že bychom udělali pro svoje děti všechno. To nejmenší, co můžeme udělat, je, přivést na svět dítě nezdrogované, pomoci mu cítit se v bezpečí. Samozřejmě práce doktorů a sestřiček je velice důležitá, když jde o rizikové těhotenství a rizikový porod, což je asi 10-15 %. Ale pokud je všechno v pořádku, měly by mít ženy na výběr. Narození je neskutečně posilující a nejdůležitější moment v životě ženy i dítěte.

* Máte dva syny a jednu dceru, jsou si podobní, nebo je každý jiný?

Deia se narodila a už jsem měla takovou tendenci se jí klanět. Její jméno znamená světlo a mám pocit, že si nás vybrala, aby si sem přišla něco zařídit. A cítím v ní takového kámoše. Mám obrovskou radost, že tu je. Kluci jsou každý úplně jiný, povahově i vizuálně, nepoznáte, že jsou bráchové. A sestřičku naprosto zbožňují. Zatím jim ještě nebere hračky.

* V roce 2011 jste zavřela českou pobočku vaší nadace Slunečnice. Co vás k tomu vedlo?

Hlavním důvodem byly peníze. Nadace fungovala tady i v Americe a měli jsme dvojité náklady, to mi přišlo nefér. Každopádně všechny peníze vždycky došly tam, kam měly. Navíc shánění peněz, fundraising, pro mě byla vždycky dost frustrující zkušenost. K tomu, že už nechci chodit za lidmi, které znám a mám ráda a pořád jim říkat o peníze, jsem musela také dojít. Teď jsem nadaci přenechala týmu v Americe. Já už se tomu ale věnovat nechci, moje cesta vede teď jinudy.

* S nadací jste každopádně procestovala půl světa. Na co nejvíc vzpomínáte?

To bychom tu obě byly do zítra, každý den byl jiný. Viděla jsem děti, které žily v Africe na dálnici. Spaly na zemi v blátě. Mě ty projekty bavily, bavilo mě jezdit po světě a vybírat kvalitní projekty, koho podpoříme a koho ne, a některé momenty byly silné a dojemné. I v těch nejchudších oblastech jsem potkala lidi, kteří mi třeba nabídli svoji postel, což bylo to jediné, co měli. Dlouho jsem si myslela, že to všechno zvládám, že zvládnu všechno, a pak jsem samozřejmě vyhořela. Zjistila jsem to, až když jsem tady zavřela Slunečnici, pochopila jsem, že už to nemůžu dělat.

* A co modeling?

Ten v podstatě nedělám. Modeling pro mě byl vždycky most k donorům. Mohla jsem díky němu propojovat dva světy, které jsem oba dobře znala. Dneska je už navíc málo firem, které bych podpořila. Když jsem začínala, nefotila jsem samozřejmě kožichy, ale dneska to vidím zase jinak. Zajímají mě jen čistě přírodní produkty, žádné chemikálie. Takže například z kosmetického průmyslu bych podpořila už málokoho. Sama nepoužívám nic, co obsahuje chemikálie, protože vím, jaká zátěž to pro tělo je. Ale nechci z toho dělat dogma, třeba budu jednou ve finanční situaci, kdy budu muset vzít něco, s čím třeba vnitřně úplně nesouhlasím.

* Kdo vás vlastně v roce 1999 přihlásil na soutěž Miss? To byl váš nápad?

Ano. Věděla jsem, že zpěvačka ani herečka ze mě asi nebude. Tak jsem zkusila tohle. Říkala jsem si, že když budu známá, tak se mi podaří víc věcí změnit.

* To se vám v podstatě povedlo…

Určitým způsobem ano. Je pravda, že se díky tomu asi otevřelo víc dveří. Byl to takový start mé cesty. Vždycky jsem ale věděla, že patřím jinam, že je přede mnou něco jiného.

* Mluvíte často o cestě, kterou by si měl každý najít. Jak podle vás člověk pozná, že je tam, kde má být?

Myslím, že každý je tam, kde má být. Není ani tak důležité vědět, kudy cesta vede, jako pochopit, kudy nevede. A vědomě se vrátit do našeho opravdového já. To znamená do momentu, kdy jsme se narodili, čistí, plni světla, bez předsudků, nálepek, náboženství, očekávání a tlaků co-by-mělo-být. V tom okamžiku jsme nesvázaní, svobodní a tak i naplnění. Protože každý z nás se narodil jako krásná a prozářená bytost.

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 11/2013

Témata: Porod, Slavní rodiče, Časopis Moje psychologie, Veganství, Živo, Slunečnice, Mášina, Nejrůznější situace, Podivnost, Dětské tělíčko, Bombardování, Rizikový porod, Přírodní produkt, Poporodní deprese, Stravovací režim, Život, Přirozený porod, Helena Houdová, New Jersey, Porodník, Mladá dáma, Nepodmíněná láska, Hele, Pór, Houdová