[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vánoce máme co nevidět. Jak jste na ně nachystaní u vás doma, Kristýno?
Já miluju Vánoce, nejvíce ten předvánoční čas, kdy je vše slavnostní a i lidé mi přijdou milejší, jen se musím vyhnout tomu předvánočnímu shonu a chaosu, ten odmítám přijmout a kazit si tím celý tento čas. O tom přece Vánoce nejsou. Nejraději mám tedy napečeno, poklizeno a nejlépe i dárky zabaleny do začátku prosince, abych si mohla užívat naplno předvánoční atmosféru a abych mohla dolaďovat už jen detaily, takže k nám by Ježíšek mohl přijít klidně i teď.
Pomáhají vám s přípravami vaši kluci? Pečou, zdobí, uklízí…?
Elliot je ještě malý, ten je v období, kdy všechno objevuje a nadšeně přijímá. Luis se snaží pomáhat s pečením bezlepkového cukroví, ale vydrží u toho jen chvíli. Kluci to tak prostě mají, takže jsem přijala, že jako jediná žena v domácnosti se musím sama zhostit vánočních příprav i vytváření takzvaného tepla domova. Ale když něco potřebuji, vždy jsou mi po ruce. Všichni tři.
U toho pořádku bych chtěla zůstat. Já s ním totiž u svého už brzy devítiletého syna momentálně dost bojuju. Vy máte zkušenost dvojnásobnou, nemáte nějaký fígl, jak motivovat mladého pána k tomu, aby jeho pokoj nevypadal jako po náletu? Hledám mírumilovnou metodu, nejsem zastánce příkazů a zákazů. Jen mu dávám najevo, že je to jeho království, a jak bude vypadat, je zcela na něm. Navíc v něm rád a často vítá své kamarády. Ale já být holkou a přijít na návštěvu a vidět ten chaos, asi uteču. (směje se) U mě to má bohužel horší v tom, že jsem ve znamení Panny, takže jsem velmi puntičkářská. Ale nehrotím to, věřím, že k tomu jednou dojde sám, jen se mu snažím být příkladem a před ním uklízet a rovnat.
V posledním rozhovoru jste si pochvalovala sedmiletý věkový rozdíl, který mezi kluky je. Nejsou tedy ve fázi, kdy už ten starší má ryze své zájmy a ten mladší je pro něj „mimino"? Nejsou. Naopak bych řekla, že je to lepší a lepší. Jak už je Elliot skvělým parťákem, dokážou spolu vytvářet mnohem více věcí. Velmi se milují, chtějí být stále spolu a Luis ho často opatruje. A taky s ním všechno, co je pro něj nové, silně prožívá. Zároveň se dokážou i hádat nebo se poprat, ale pokaždé následuje usmíření. Mám z nich obrovskou radost a jsem dojatá při každém pohledu na ně.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Kristýna Janáčková (@kristyna_janackova_official)
Příspěvek sdílený Kristýna Janáčková (@kristyna_janackova_official)
Jak je to u vás s Ježíškem? Luis už je přece jen ve věku určitých pochyb, na druhou stranu Elliot teprve začíná poznávat jeho "kouzlo"…
Luis má první Vánoce, kdy to všechno prokouknul. V tomhle jsou škola a spolužáci nekompromisní. Vůbec nerozumím tomu, proč to rodiče dětem říkají dřív, než si na to samy přijdou, a dobrovolně tak přijdou o to kouzlo Vánoc. Vždyť je to krásné, věřit, představovat si a těšit se. Jsem o to víc vděčná a šťastná, že Luis to i tak prožívá, jen s tím rozdílem, že už s námi hraje onu hru pro Elliota. Vlastně vyslovil i přání být letos Ježíškem a nachystat všechny dárky pod stromeček, na což se neskutečně moc těší.
Luisovi je deset, má už nějaké náznaky puberty? Dnešní děti do ní jdou na rozdíl od generace rodičů přece jen o něco dřív... On mi tvrdí, ať jsem klidná, že už pubertu měl. Tak nevím, no. (směje se) Je to velmi temperamentní kluk s obrovskou energií, který rád objevuje svět, své limity, hranice. Je k nezastavení, ale stále cítím tu bezpodmínečnou lásku a empatii, kterou v sobě má, což mi posiluje víru, že jen zkouší, ale nikdy to nepřežene. Zároveň se mi nesmírně líbí, že se nebojí říct svůj názor, kterým i mně mnohdy otevře oči.
Co kluci a školní instituce? Jak se jim líbí ve školce a škole? Elliot chodí párkrát v týdnu na dopoledne do jedné soukromé školky. Miluje děti a objevování světa, takže vyslal jasný vzkaz, že by rád byl mezi dětmi. Kdykoli jsme byli spolu někde na hřišti, ihned se zapojil do kolektivu. Bylo mu vcelku jedno, kde jsem já. Chvíli jsem trnula, jestli ještě není brzy, ale byl tam od prvního dne velice spokojený. Jakmile dítě odchází s úsměvem a vrací se ještě s větším úsměvem, vím, že jsme udělali správně. A Luis vnímá školu především v rámci kolektivu. Já mám, upřímně, se školním systémem problém, nelíbí se mi spousta věcí, takže se o tom snažím s Luisem hodně mluvit, vysvětlovat mu a hlavně ho vést k tomu, ať z ničeho nemá stres. Důležité je, aby zůstal dobrým člověkem a šel si za svým snem.
Nevím, kdy naposledy jsem šla mezi lidi jen tak, pobavit se. Nejradši jsem doma se svou rodinou...
Zmiňovala jste, že Luis je živé dítko, které nevydrží sedět jen tak 45 minut v lavici. Dokázal se už "přizpůsobit systému“? Jako takhle... Zatím poznámky utichly, ale myslím, že s tím vnitřně bojuje. Je to silná osobnost, která mnoho věcí vnímá správně. A nebojí se promluvit. Já ho v tom bez mrknutí oka podporuji, protože systém nikterak neposiluje jedinečnost každého člověka, jen ho rád škatulkuje a manipuluje s ním. A já manipulaci, jakoukoli, fakt nemám ráda.
Uvažovala jste třeba někdy o domškoláctví? Ano. I jsem o tom s Luisem mluvila, ale on nechtěl. Chtěl být každý den se svými kamarády, se kterými je už v podstatě od školky. A já to respektuji.
Nedávno vyšla vaše další kniha Z mámy poutníkem. Zmapovala jste v ní svou poutní cestu do Santiaga de Compostela, kterou jste podstoupila před sedmi lety. Co všechno v ní odkryjete? Je to můj vlastní příběh, který vznikl na základě deníku, který jsem si během poutě vedla. Tuhle cestu jsem šla v období, kdy jsem byla intenzivně na mateřské s Luisem a najednou jsem cítila, že jsem ztratila samu sebe, že jsem úplně zapomněla na sebe, na svou cestu, vnitřní hodnotu, lásku a sílu. A věděla jsem, že jedinou možností, jak se zastavit a zodpovědět si spoustu otázek, které jsem měla v hlavě, je jít právě poutní cestu do Santiaga. Vzhledem k tomu, že měl Luis tenkrát pouhé tři roky, mohla jsem odjet jen na čtrnáct dní, i tak to ale pro mě byla dlouhá doba, protože do té doby jsem bez něj nebyla více než den a půl, a najednou jsme měli být od sebe celé dva týdny. Ale bylo to pro mě a pro nás pro všechny důležité. Během poutě jsem se dostala na dno jak po fyzické, tak po psychické stránce, ale od něj jsem se odrazila a už se nezastavila ve svém osobním růstu. Našla jsem všechno, co jsem hledala. A jelikož to byl takový oslí můstek z mateřské k vlastnímu ženství, nazvala jsem knihu Z mámy poutníkem.
Kdybyste tuto pouť měla nazvat jediným přívlastkem, jaký by to byl?
Očistná. Přiznala jste, že po návratu z cesty jste měla problém vstoupit "zpátky do matrixu“. Co nebo kdo vám při návratu do reality pomohl? Mně trvalo dlouho vrátit se zpět, nebyla jsem tenkrát schopná ničeho, jen být u nás v přírodě a radovat se z Luise. Naštěstí mi přijela pomoct moje máma, neboť muž záhy odjel oprášit si svůj kapitánský průkaz na jachtu a já zůstala sama doma s malým dítětem. Celá bolavá. Musím ale upřímně říct, že mám nyní podobné období jako tenkrát, jen s tím rozdílem, že jsem nebyla na pouti. Delší čas se cítím jako v matrixu, jsem neuvěřitelně citlivá na všechny energie kolem sebe, jsem vlastně nejraději doma se svou rodinou v bezpečí a ven odcházím pouze v rámci pracovních a osobních záležitostí. Nevím, kdy naposledy jsem šla mezi lidi jen tak, pobavit se. Vůbec to nedávám, cítím se jak v jiném světě. Myslím, že se opět něco velkého děje...
Píšete pořád svým synům deníky? A čte už si v něm třeba Luis? Nyní píšu už jen Elliotovi. S Luisem jsme si před létem řekli, že 55 deníků stačí. (směje se) A četl si v nich zatím jen jednou, když se narodil Elliot a jeho velmi zajímalo, jak to měl on, když se narodil. Až jednou bude psát své paměti nebo třeba bude potřebovat také svého terapeuta, jako mám já už patnáct let, tak jak s nadsázkou říkám, bude mít ke všemu bohatý materiál. Ale hlavně je to jeho největší vzpomínka na mě, na nás. Je to můj největší dárek ode mě, jaký mu jen můžu dát. Myslím si to a věřím tomu... Na Vánoce se mají plnit přání. Prozradíte to vaše úúúúplně největší? Pro mě je největším přáním zůstat v lásce a ve zdraví. Spolu.