[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Báro, hned na úvod začnu trochu filozoficky. Věříte na náhody? Ptám se, protože vás jedna taková potkala. Po vašich zdravotních komplikacích, kdy vám lékaři diagnostikovali neplodnost, se dnes radujete z ročního syna…
Věřím, ale zároveň si myslím, že úplné náhody nejsou, akorát v našem vidění světa ty věci, které se nám dějí, jako náhody vypadají. Pracovalo na nich ale mnohem víc okolností a vlivů, které jsme třeba nedokázali vnímat, ale ony se děly…
Nakolik teď důvěřujete lékařům?
Nemám na to jednoznačnou odpověď, protože třeba moje gynekoložka, která se o mě starala od prvopočátku mého problému s plodností, toho udělala strašně moc, aby tu mou šanci mít dítě protáhla na co nejdéle. Kdybych byla v rukou někoho jiného, možná to mohlo dopadnout hůř. A to, že mi na druhé klinice řekli, že už je pozdě a že mít děti nikdy nebudu… Přestože to nebyla pravda, protože jsem otěhotněla za pár měsíců přirozenou cestou, si myslím, že tu situaci lékaři nepodcenili. I tady věřím, že dělali, co mohli. Navíc u tématu neplodnosti hraje roli tolik dalších věcí…
Ano, spousta žen je na první pohled zdravých, a přece se jim počít nedaří.
No právě. Musí si sednout partneři, musí se vytvořit mezi nimi harmonie, je toho víc. Pro mě je po mé zkušenosti dodnes hodně emotivní, když někdo řekne, že čeká miminko.
Vy jste ale svou touhu po miminku nevzdala. Vydala jste se na měsíční pouť napříč Českou republikou. Cítila jste nějak intuitivně, že právě to sáhnutí si na dno fyzických sil pro vás může být zlomové?
Pro mě bylo zlomové to, že jsem se takzvaně odpojila. Jsem typ, který furt nad něčím přemýšlí, jede všechno přes hlavu. Chyběla mi taková ta pudová autentičnost, přirozené fungování. Myslím, že to hodně dělá život ve městě, kde chybí spojení s přírodou. Navíc je špatně ta urputnost, tlačení na pilu, to, že má žena potřebu to nějak ovlivnit. S tím, že je ale těžké nebýt urputná, se asi ztotožní spousta žen, které se snaží otěhotnět. Je složité každý měsíc nečekat, jestli se to podařilo, nekupovat těhotenské testy nebo všelijaké doplňky. V mém případě zafungovalo to, že jsem po lékařské prognóze touhu mít dítě podvědomě pustila. Tak jsem šla do přírody, do hor, kde jsem se najednou vydala napospas něčemu mnohem většímu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Barbora Mudrova (@barbora_mudrova)
Příspěvek sdílený Barbora Mudrova (@barbora_mudrova)
Zkuste být konkrétní.
Musíte třeba řešit bouřku, která se blíží, vy jste v lese a všude kolem stromy, které vás můžou zabít. Nebo jdete temnou pěšinou, kde se pohybují desítky divokých prasat, která na vás můžou vyběhnout. Nebo se probudíte do totální mlhy, kde není vidět ani na krok. Člověk najednou musí vnímat a řešit ty situace intuitivně: Mám tam jít? Je to bezpečné? Jak se u toho cítím? Svůj život najednou musí člověk odevzdat do rukou přírody. Uvědomit si, že nemá pod kontrolou všechno jen on. Že tělo je nepředvídatelné a že se některé věci dějí jinak, než jak je plánuje. Tohle všechno mi pomohlo s mým otěhotněním.
Přemýšlela jste, že kdyby se přece jen otěhotnět nepodařilo, že byste si nějaké dítě třeba osvojila?
Spolupracuju s neziskovkou Dobré víly dětem, která se zaměřuje na děti z dětských domovů. Ty jsou plné dětí z nefunkčních rodin. Za tu dobu jsem poznala tolik osudů... Určitě bychom k tomu s mým Martinem časem dospěli a nějaké dítě si osvojili. Za některými dětmi jezdívám pravidelně.
Proč jste si vybrala pomoc právě dětem z dětských domovů?
Protože jsem pochopila, jak moc stěžejní je pro ně emocionální podpora, ne jen ta materiální. Je znát, že děti z dětských domovů mají v tomto ohledu dost velký handicap. Dobré víly proto za nimi pravidelně dojíždí. Týmy dobrovolníků jezdí po celé republice, v každém domově si pak s dětmi povídají, motivují je, vytváří jim nejen pocity jistoty, ale hlavně důvěrné vztahy. Ne jen takové to "běž si vyčistit zuby, ukliď si pokoj…". Vychovatelé v dětských domovech, kteří mají na starost desítky dětí, nemají tolik prostoru vytvářet si s dětmi blízké vztahy, takových je jen hrstka.
Věříte, že si děti své rodiče vybírají? Tedy i prostředí, kam se narodí?
Když vidím některé ty osudy, tak asi ne úplně vždycky... Kdo by si vybral tak šílený osud dobrovolně? Nevím, jestli si nás vybral náš Kristián, ale my bychom po něm sáhli hned.
Musíme vypadat dobře, mít uklizeno, navařeno, k tomu i pracovat a být skvělé mámy. Ale nejde přece vypadat pořád super, navíc na mateřské!
Kristián oslavil v květnu první rok života. Jaká poprvé v poznávání světa má už za sebou?
Je to číslo, je krásně divoký, vtipný, nápaditý a ze všeho nadšený. A taky odvážný, protože i když ještě nechodil, hned si chtěl ke všemu stoupat. Však taky začal rovnou běhat! Nemá zatím vůbec žádný pud sebezáchovy. Sjede všechny klouzačky, v herně je schopen vylézt na skluzavku zespoda nahoru, zleze i malou horolezeckou stěnu. Ničeho se ten náš kulišák nebojí. Je to takové renesanční dítě.
V seriálu Ulice hrajete už několik let postavu Áji, polepšené potvory, která si aktuálně coby maminka na mateřské užívá malou dcerku. Jak jste skloubila svou mateřskou s natáčením nekonečného seriálu?
Skloubit mateřství s prací jsem si přála co nejdřív a nejlépe, jak to jen šlo. Je to pro mě trochu rozpolcenost, protože ačkoliv chci být se svým synem, zároveň potřebuji prostor pro vlastní tvorbu. Při práci si odpočinu od maminkování a pak se strašně těším domů. To je pro mě ideální. Snažila jsem se taky, abychom měli na sebe čas s Martinem, abychom sem tam zašli na večeři nebo se projít, abychom neztratili jeden druhého. Když byly Kristiánkovi dva měsíce, zkoušela jsem ho dát na hodinku naší blízké kamarádce, která ho vozila v kočárku. Když jsem měla první natáčení, byl Kristián doma s tatínkem. Takže se nám podařilo, že je teď schopen si pohrát i s někým jiným než jen s námi, a věřím, že je to pro něj i obohacující. Mám kolem sebe kamarádky, které byly s dětmi doma celé tři roky v kuse. Děti pak nezvládaly odchody do školek ani sebemenší odloučení od maminky. Toho jsem se bála. Ale Kristiánek je naštěstí hodně společenský.
Na Instagramu jste sdílela fotografii, kvůli které jste na vlastní kůži pocítila body shaming. Lidé vás kritizovali, že jste příliš hubená a že tím dáváte špatný příklad mladým dívkám. Tahle doba je nekompromisní v tom, že všichni mají názor na všechno a jediný správný názor je ten jejich. Když je žena máma při těle, je to špatně, když je hubená, je to špatně. Co jste si z této zkušenosti vzala?
Tohle není ani tak o tom, jak člověk vypadá, ale spíš o těch tlacích, které jsou zrovna na nás mámy vyvíjeny. Musíme vypadat dobře, mít uklizeno, navařeno, k tomu i pracovat a být skvělými matkami. Ale nejde přece vypadat pořád super, navíc na mateřské, kdy si co hodinu měníme zapatlaná trika. A když vydáváte hodně energie, což byl můj případ, navíc když vám dítě blbě spí a vy ho musíte uspávat na rukou, do toho pracujete, tak už se to na tom těle nějak projeví. Já třeba nabrala svalovou hmotu, moje tělo vypadalo jako tělo vrcholové sportovkyně. Nebyla jsem špatná z nějakého obvinění, spíš mě rozčilovala ta suverenita, s jakou lidé ty negace psali. Nikdo se neptá, jestli jste OK, nikomu nejde o vás samotného. Každý vás hned onálepkuje, že jste buď anorektička, nebo máte ambice být hubená. Body shaming nemusí být mířen jen na lidi s pár kilo navíc, ale i na ty hubené, do těch se lidé opírají ještě víc. Společenským stigmatem je, že hubený znamená nespokojený se svým tělem, tudíž anorektický. Dobrá zpráva ale je, že ke všem těm hnusným komentářům, které jsem dostala, přibyla i spousta milých. Takže jako společnost na tom nejsme zase tak špatně…