Herečka Bára Mudrová z Ulice: Další dítě u nás doma. K synovi Kristiánovi přibyl další chlapec!

Báro, když jsme si povídaly loni v létě, mluvila jste o tom, že syn Kristiánek je hodně společenský a že si je schopen vyhrát i s někým jiným než jen s vámi. Je tomu tak i teď, žádná separační úzkost se neobjevila?

Ano, naštěstí máme pořád velmi společenského chlapečka. Jsem za to moc ráda. Občas se stalo a stane, že nechce, abych odcházela, nejčastěji to bylo v období, kdy mu třeba rostly zoubky nebo byl po očkování. Snažím se v těchto obdobích pozvat naši slečnu na hlídání s větším předstihem, abych s nimi byla třeba i hodinu, než odejdu, a většinou je to pak poměrně v klidu.

VIDEO: ÁJA Z ULICE, HEREČKA BÁRA MUDROVÁ JE ZAMILOVANÁ. KDO JE JEJÍ LÁSKA?

V květnu budou Kristiánkovi dva roky. Co všechno už máte za sebou? 

Šestnáct zoubků, lezení do všech možných výšek, učení potápění se… Kristiánek umí poznat hodně zvířátek, zatím toho ale moc nenamluví. Tedy namluví toho hodně, ale jen ve své řeči. Také jsme začali s učením na nočník, zatím se ale zadařilo jen náhodně.

Zmínila jste slečnu na hlídání. Pomáhá vám, i když natáčíte Ulici? Momentálně jste v ní coby Ája vidět téměř každý den.

S natáčením Ulice je to každý měsíc jinak. Jsou měsíce, kdy jsem na natáčení dvakrát týdně a jiné, kdy netočím skoro vůbec. Vždycky záleží, jak vám scenáristi píšou dějovou linku. Na hlídání máme dvě slečny a jednu babičku. Párkrát se nám stalo, že hlídání prakticky z hodiny na hodinu vypadlo. V těchto případech to zachraňoval můj Martin, za což jsem moc ráda. Má poměrně flexibilní práci, a i když je jí hodně, když je potřeba, všechno sbalí a jede pro Kristiánka.

Už několik let spolupracujete s neziskovou organizací Dobré víly dětem. V čem vaše pomoc spočívá? Co všechno s dětmi z dětských domovů podnikáte?

S Dobrými vílami se znám čtvrtým rokem, dřív jsem byla hodně aktivní, vedla jsem v dětských domovech dramatické kroužky, jezdila na všechny výlety, pomáhala organizovat dobročinné akce, ale od doby, co máme Kristiánka, zvládám vyrážet už jen jako návštěva na letní tábory.

Díky tomu k vám do rodiny tak „napůl“ přibyl i další člen…

Ano, to je náš Honza. Znám ho z prvního letního tábora Dobrých víl, který jsem navštívila, hned jsme si padli do oka. Honza je umělecky velmi šikovný, tenkrát jsme spolu na konci tábora sehráli divadelní scénku, která měla velký úspěch a od té doby se kamarádíme. S partnerem jsme si na něj vyjednali takzvanou hostitelskou péči, která nás opravňuje mít jej i na více dní v kuse, stejně jako na Vánoce nebo výlety. Společný čas se snažíme trávit co nejvíc rozmanitě, beru jej třeba i do divadla, na hory, na výstavy. Hodně si povídáme, je pro mě velmi důležitá důvěra mezi námi, kterou mají děti z dětských domovů ke všem lidem často narušenou.

Je hostitelská péče vhodná i pro menší děti? Honza je přece jen už ve věku dospívání a tak asi víc věcí chápe…

Ano, je i pro malé děti. Já Honzu potkala, když mu bylo dvanáct, ale znám rodiny, které mají i předškolní děti.

Ptám se proto, jestli se v rámci hostitelské péče nemůže stát třeba to, že se svěřené dítě na své hostitele citově upne a naopak? 

Myslím, že toto bude hodně individuální a je pravda, že mnoho hostitelských péčí končí pěstounstvím. Zároveň, pokud si obě strany nesednou, mohou si v tomto zkušebním období vzájemně říct, že pro ně bližší kontakt nebude, nebo jej úplně rozvážou. Je to ale především o tom, že si musíte vzájemně opravdu ,,sednout“. Ani já bych nemohla mít každé dítě. Honza byl prostě okamžitě moje krevní skupina. U nás bylo komunikováno všechno hodně otevřeně, s Honzou si voláme téměř každý den, ví, že mi může opravdu kdykoli s čímkoli volat a také volá. Měl už jednu ne úplně dobrou zkušenost s pěstounstvím, navíc se o něj začali teď hlásit i jeho biologičtí rodiče, takže jsme to mezi námi nechali jen na takto upřímný vztah – hostitelské péče.

S podobným projektem, jako jsou Dobré víly, jste začala pomáhat i své kamarádce, která založila Spoluživot. Jeho posláním je „narušovat bludný kruh ústavní péče“. Proč je bludným kruhem už tolik let, kdy existuje řada nadací a organizací, které usilují o to samé? Hrají v tom roli zákony?

Ano, hrají. Systém umisťování dětí do rodin je poměrně zdlouhavý, a proto je hostitelská péče často nejrychlejší způsob, jak se stát „oficiálním kamarádem“. Být hostitelem pro dítě vás vlastně k ničemu nezavazuje, nemusíte mít pro něj soukromý pokoj, procházet dlouhými psychotesty, na druhou stranu od státu nedostáváte žádné příspěvky, je to opravdu jen o vaší touze být někomu z těch dětí průvodcem a kamarádem.

Jaká kritéria musejí lidé, kteří mají o hostitelskou péči zájem, splňovat?

Jako žadatel o hostitelskou péči musíte dostat potvrzení od psychologa o psychické způsobilosti pečovat o dítě, který vás navštíví a dá souhlas zástupce pro dané dítě z OSPODu. Od toho momentu k vám v dětském domově přistupují jako k prověřené osobě a už stačí jen nahlásit, kdy s vámi dítě bude. Pak už jde všechno velmi lehce.

Uvažovali byste s partnerem výhledově třeba i o pěstounství?

Adopce i pěstounská péče musí být vždy z rozhodnutí a přesvědčení obou partnerů, musíte na to být i jako rodina takzvaně ready, protože to zprvu stojí velké množství energie a je to velká změna. U nás je v tuto chvíli péče o Kristiánka pořád hodně náročná, zbývající energii dáváme Honzovi nebo sami sobě, takže myslím, že výhledově je moje aktivita přes Dobré víly tak akorát. Kdybychom neměli vlastní děti, tak myslím, že bychom k pěstounství nebo adopci určitě dospěli.

Tak mě napadá, seriál Ulice se dotýká zásadních témat, která rezonují společností celkem pravidelně. Sebepoškozování, těhotenství po čtyřicítce, nástrahy sociálních sítí… Co kdyby třeba vaše seriálová Ája, maminka malé dcerky, přijala se svým partnerem nějaké dítko v rámci hostitelské péče do života?

Ano, to se mi na Ulici moc líbí, že otevírá témata, která pozitivně ovlivňují společnost. Už jsme se o tom s dramaturgy bavili, ale dějové linky se tvoří velmi dlouho předem, takže jestli takový příběh přijde, a bude to zrovna u nás, ani já sama zatím nevím.

Rozhovor

Hvězda seriálu Ulice Hana Baroňová: Prožití potratu pro mě bylo psychicky extrémně náročné. Po dětech ale toužím...