[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Deniso, předně gratuluji k narození dcerky a hned na úvod na vás vybalím téma překotného porodu… Napadlo by vás, že zrovna vy ho zažijete?
Samozřejmě že nenapadlo! Stejně jako jsem si nepřipouštěla, že bych rodila císařským řezem. Je jasné, že se vždycky může stát cokoli, a tak jsem k tomu i přistupovala. Nicméně snažím se fungovat spíš v nastavení "řeším problém, až když nastane". Mám za to, že je důležité si zvlášť v těhotenství vytvářet pozitivní příjemné vizualizace. A to jsem také dělala. Pouštěla jsem si videa porodů, jaké bych chtěla zažít, a představovala si ten svůj, jak by měl ideálně vypadat. Jsem přesvědčená, že je to hodně důležité. A po zážitku překotného porodu vůbec nelituju všech těch příprav, které mu předcházely. Daly mi hodně samy o sobě.
V našem posledním rozhovoru jste měla jasno. Rodit jste chtěla v poloze, která by vám byla příjemná, hlavně ne na zádech s roztaženýma nohama… Skoro se bojím zeptat na realitu.
Rodila jsem opravdu tak, jak mi bylo příjemné. Jednou na bobku, opřená o stůl, na všech čtyřech, vestoje… Díky císaři jsem se ale nedostala k vypuzovací fázi, takže samotný zákrok se samozřejmě prováděl na sále vleže. Je to ale něco jiného, než kdybych rodila přirozeně.
Narážím na vaše poporodní upřímné přiznání, že jste porod "přežila" jen díky rajskému plynu. Co bylo příčinou, že jste nakonec rodila císařským řezem?
Že jsem "přežila díky rajskému plynu", bylo řečeno samozřejmě s nadsázkou. Myslím, že každá maminka, která s ním má zkušenost, zažertuje, že by ho chtěla domů (smích). Člověk se cítí jako opilý. Mně ho porodní asistentka nabídla ve chvíli, kdy bylo evidentní, že se potřebuju nějakým způsobem uvolnit. Kontrakce přicházely jedna za druhou, téměř bez pauzy, a potřebné uvolnění, a tím i možnost pro miminko sestoupit, to tak znesnadňovalo. Až úplně na závěr vyšlo najevo, že možná stejně neexistoval způsob, jak toho dosáhnout, protože se u mě jednalo o vysoký přímý stav, což je údajně neporoditelná poloha. I moje porodní asistentka tento případ zažila potřetí ve své kariéře. A právě to byl důvod sekce.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Denisa Pfauserová (@denisapfauserova)
Příspěvek sdílený Denisa Pfauserová (@denisapfauserova)
Taky jste si nepřála, aby vám odnesli miminko na vážení. Předpokládám z vlastní zkušenosti, že vám ale dcerku po císaři odnést museli. Nebo se pletu? Já syna neviděla skoro celý den, bylo to tehdy dost traumatizující...
Narážíte zrovna na moment, který jsem v příspěvku na svém Instagramu označila jako: "O tom až jindy.” Přiznávám, že tuto záležitost nemám ještě úplně zpracovanou, a chtěla jsem se o ni podělit až ve chvíli, kdy by neobsahovala všechna sprostá slova, která znám. Vím, že jsem dceru u sebe měla mnohem dříve, než je u nás v porodnicích zvykem. Nicméně také vím, že jsem zrovna měla "štěstí” na dětskou doktorku, která evidentně dělá maminkám v tomto směru naschvály a vyšetřování miminka nesmyslně protahovala. Bolelo mě, že pořád existují lidi, kteří jsou jednoduše zlí, a navíc pracují ve zdravotnictví. I když jsem měla vlastně kliku, protože v jiné porodnici odvezou maminku na JIP a miminko na novorozenecké. Nechápu tento systém… Často pak zanechává v maminkách ono trauma. A jestli mohu jednu radu – to nejhorší, co může okolí udělat, je vám říkat, ať se zaměříte na to, že máte zdravé dítě, a na nějaké trauma ať se vyprdnete. Nepomáhá to.
Vaším každodenním parťákem byl v těhotenství pláč, jak jste sama prozradila. Poplakala jste si i po příjezdu z porodnice, navíc po takové zkušenosti?
To že jsem řekla? Nevím, jestli každodenním, ale je fakt, že se mnou hormony cvičily, ale spíš hlavně na začátku, pak už to bylo celkem fajn. Po příjezdu jsem si poplakala spíš kvůli výše zmíněné zkušenosti, ale jinak jsme si to opravdu spíš všichni užívali. Partner Martin je na volné noze, takže může pracovat z domova. Sama jsem tudíž nezůstala, byl s námi od začátku 24/7. Pomáhaly také obě babičky, kamarádky… Nemůžu si stěžovat!
Cvičí s vámi ještě hormony? Teď mám už na mysli ty mateřské.
Musím zaťukat, ale kromě nedostatku spánku jsem měla vlastně hrozně pohodové šestinedělí. Můj partner by vám možná řekl něco jiného, ale já myslím, že se mnou hormony nijak zvlášť necvičily. Měla jsem v sobě takový zvláštní klid a spokojenost a jsem přesvědčená, že díky tomu byla spokojená i Naila. Hezky jsme si to spolu užily.
Naila se začíná smát. bože, to je něco tak neskutečně nádherného!
Jak jste přišli na tak neobvyklé jméno?
Aha, myslíte si, copak nemáme dost hezkých českých jmen? (směje se) Určitě máme a my nad nimi neohrnovali nos. Nemysleli jsme si, že jsme něco extra. Jen jsme se neshodli. Nenašli jsme jméno, které by se líbilo oběma. V aplikaci těhotenství+ jsou ale kalendáře jmen z celého světa. Projeli jsme snad všechny a Naila byla asi pětitisící v pořadí. Ale pamatuju si, že když to jméno Martin přečetl, řekla jsem si: "To je vono! To tak krásně zní!"
Čím vás malá dostává momentálně úplně nejvíc?
Začíná se smát. A bože, to je něco tak neskutečně nádherného! Pusinku dokořán a vysloveně se směje. Největší odměna.
Jak obstál a obstává jako táta váš partner? Svěříte mu malou, abyste si někdy odfrkla?
Vybrala jsem si svého partnera nejen pro jeho krásný oči, ale hlavně proto, že jsem byla přesvědčená, že to bude dobrý táta. Byl s námi v porodnici celou dobu, a protože mě na začátku hodně bolela jizva po císaři, staral se o malou hlavně on. A i teď se staráme víceméně napůl. A to odfrknutí u mě zatím vypadá tak, že si dám vanu nebo skočím na poštu. (směje se)
Že se ženě po narození dítěte diametrálně změní život, je jasná věc. Jakou nejzásadnější změnu vnímáte coby máma vy?
Rozhodně je to ten pověstný strach, který má každý rodič a který je všudypřítomný a nikdy nekončí. A pak taky obrovské zklidnění. Mám pocit, že mám teď vše, co jsem si mohla přát. Úplně se vám protočí priority a spoustu věcí máte "u zadele". Nějaké honění se za rolemi, za uznáním, za tím, co o mně kdo řekne nebo napíše, jestli mi to sluší, jestli se vejdu do oblečení… To všechno je najednou tak strašně vedlejší a nedůležité. Člověka to nutí se svému dřívějšímu já smát. Ale všechno je cesta, kterou si každý musí projít, a bez jednoho není druhé.
Hodně se skloňuje slovo „svoboda“. Najednou už si nemůžete jen tak zaběhnout na masáž nebo do kina s kámoškou. Nepospíte si do devíti, nenaložíte se na hodinu do vany…
Ani mi nemluvte, nebo se rozbrečím. Né, dělám si legraci. Samozřejmě že mi částečně chybí můj dosavadní život a nulová zodpovědnost. Obzvlášť teď v létě bych si tak dala drink večer na náplavce, jela na fesťák... Pak si ale člověk uvědomí, že to zažil všechno už tolikrát a že vůbec o nic nepřijde. A ten poklad, který doma máte, tohle všechno strčí do kapsy. Milionkrát. Myslím, že je ale právě v tomto ohledu důležité, aby si ženy pořizovaly děti až ve chvíli, kdy jsou na to skutečně připravené a kdy svůj svobodný život vymění za mateřství s lehkostí.
Kdybyste teď dostala pracovní nabídku snů – kývla byste na ni? Jak dlouho máte v plánu "zůstat doma“?
Kdyby ten daný režisér/producent kývl na moje podmínky, tak rozhodně kývla. Razím heslo "šťastná máma, šťastné dítě". A myslím, že už máme x důkazů o tom, že v dnešní době lze dělat svou milovanou práci a být zároveň stoprocentní matka. Rozmyslela bych si spíš kdejaký večírek, ale kdyby se naskytlo něco, co by mě opravdu naplňovalo, tak bych se snažila najít cestu k tomu, aby se to uskutečnilo. Mám hlídací babičky a hlavně partnera, který může být na natáčení se mnou. Což už se vlastně i stalo, protože jsem se vrátila do seriálu Zoo. Moje role je malinká, takže to jde s prstem v nose a já jsem za takové zpestření mateřské moc ráda.