[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pro ty, kdo Ulici nesledují: Linda hraje rozvedenou mámu dvou dospělých dětí Blanku, která se dá dohromady se svým exmanželem Luďkem, tajně však miluje jiného muže. Luděk ale nehodlá znovu přijít o svou rodinu a svou pozici doma si chce udržet za každou cenu. Třeba i sexuálním násilím za zavřenými dveřmi ložnice, které on sám jako násilí nevnímá. Blančino odmítání ho ještě více rozvášní. Naprosto podlehne svému pudu, aniž by si uvědomil, že právě překračuje všechny meze a Blance bere to nejdůležitější – její důstojnost i pocit bezpečí doma...
A právě o této scéně jsme si s Lindou povídaly.
Asi tuším, že natáčení nebylo úplně pohodové... No to tedy nebylo. S Vasilem (herec Vasil Fridrich, pozn. aut.) toho máme v rámci Ulice za sebou už hodně, lecčemu se umíme už zasmát, ale tady nebylo do smíchu nikomu. Ani nám, ani režisérovi, ani štábu. Točilo se to víckrát, jednou jsem se u toho napadení docela dost praštila do hlavy o postel, na kterou mě můj seriálový manžel hodil, ale to byla spíš moje chyba.
VIDEO: Tento týden v Ulici
Tady jste asi těžko mohla čerpat z vlastních zkušeností... Naštěstí takovou zkušenost nemám, ale něco jsem o znásilnění slyšela a intuitivně jsem si představovala, co žena musí prožívat. To mě nějak vedlo. Děsivé je, že znásilnění vlastním manželem je nejčastější model znásilnění vůbec...
Údajně se prý hodně bagatelizuje. "Přece nemůže manžel znásilnit vlastní ženu..." To je na tom to nejhorší, že si to lidé myslí. My tu scénu taky točili a priori ne brutálně, ale naopak – snažili jsme se, aby to bylo hodně realistické. Jenže právě proto se z toho ty znásilněné ženy pak asi velmi těžko dostávají, protože na první pohled to jako znásilnění nevypadá.
Kromě syna máte dvě téměř dospělé dcery. Snažila jste se je v době jejich dospívání nějak edukovat, třeba v oblasti sociálních sítí? Tam je hrozba skrytého násilí, které ovšem nejde vidět.
Holkám je 17 a 18 a už si tyhle věci umí docela dobře regulovat samy. Ne že bych jim někdy sociální sítě zakazovala, ale všechny tři děti naštěstí nikdy neměly velkou potřebu sedět u počítačů, nic moc jim to neříká ani dnes. Ale jednu nepříjemnou vzpomínku mám.
Řeknete o ní něco víc?
Když byla jedna z dcer v 5. třídě, to jí bylo 11, viděla v rámci projektu Kyberšikana dokument Zpověď pedofila. Dcera chtěla během promítání odejít, byla z toho naprosto vyděšená, ale učitel ji donutil, že se musí dodívat. To se mi teda zásadně nelíbilo. Proč proboha musela jedenáctiletá holčička poslouchat nějakého pedofila, co cítí, když znásilňuje mladou holku?
Tak to vám rozumím, tohle si nechci radši ani představovat.
Co taky nechápu, je, proč mají nedospělé děti v rámci osvěty poslouchat, jak nebezpečné je s někým spát, kvůli hrozbě AIDS?
V obou případech už může být slušně zaděláno na trauma...
No právě! Jako matky podobné věci asi musíme občas řešit, ale odsud posud. Mám velké štěstí, že moje děti nejsou tolik na počítači, ale mají na nich třeba zalepené kamery, protože prostě mají stíhy, že se na ně může někdo dívat.
Podobný způsob edukace a "ochrany" dětí může být evidentně kontraproduktivní... Ano. A může dětem taky zadělat na průšvih. Pak se nemůžeme divit, že je všude jen strach. Lidi se bojí už úplně všeho. K tomu bych měla taky jednu zkušenost.
Povídejte. Jsou to čtyři roky, ale pořád na to myslím. Volal mi tehdy desetiletý syn Franta, že je zrovna na náměstí Míru a kousek od něj leží krvácející paní. Kolem ní procházeli lidé, asi pět stálo nad ní a jen koukali. Můj desetiletý syn byl jediný, kdo zavolal sanitku. Všichni se prý báli. Prostě si asi mysleli, že paní je opilá nebo zfetovaná. Nevím, ale přijde mi, že vedle strachu panují ve společnosti i jakási netečnost a absence empatie...
Jak poznat partnera se sklony k násilnému chování? Charakteristické jsou především některé povahové rysy. Smířlivý postoj k násilí, potřeba kontroly partnera nebo partnerky, neoprávněná žárlivost, u mužů je to nižší respekt k ženám. Existují však různé typy osob s dispozicí k násilí, proto neočekávejte jednu univerzální definici.
Je možné násilí ve vztahu předcházet? Pokud se potká submisivní žena vybavená nízkým sebevědomím s partnerem se sklony k násilí, bude patrně dost těžké předejít vztahovému násilí. Myslím, že je třeba nezaměňovat projevy lásky s omezováním sociálních kontaktů a vlastních aktivit. Naopak je třeba komunikovat a dohadovat se o soužití, vycházet si navzájem vstříc. V případě nesouladu stanovit hranice, za které obě strany nepůjdou. Pokud se to nedaří, doporučuji včas vyhledat odbornou pomoc. Například u rodinného poradce, mediátora nebo psychologa.
Co byste poradila někomu, kdo si není jistý, zda lze problémy v jeho vztahu kvalifikovat jako násilí? Co nejrychleji se poradit s odborníkem. Například tím, že zavolám na Linku 116 006 a promluvím o svých pochybnostech s konzultanty, diskrétně a v čase, který si zvolím sama.