Herečka Malvína Pachlová: Naše Enolka je divoženka. Už umí rozehrát i velká dramata. Třeba když něco zoufale potřebuje

Léto je pomalu za námi, vy jste si část prázdnin užila s rodinou na Mallorce. Jak jste společně zvládli cestu?

Cestování bylo vlastně moc fajn, s maličkou jsme byli i loni v Chorvatsku, ale tam jsme jeli autem. Letos jsme poprvé zkusili letět. Malá to zvládla skvěle, až na posledních dvacet minut přistávání byla úplně v klidu. Trvalo chvilku, než se jí podařilo usnout. Když se to povedlo, začala zkouška pro mě, protože mi prďolka usnula v náruči a po asi pěti minutách mi začalo pomalu odumírat celé tělo. Byl to trochu mentální trénink přestat to vnímat, ale podařilo se a cesta nakonec utekla rychle. Let na Mallorku trvá jen dvě a půl hodiny. Bylo to rychlejší než cesta na Moravu. (směje se)

VIDEO: Malvína Pachlová - focení Blesk magazín

Vaše dcerka má krásné, i když dost neobvyklé jméno Enola. Prozradíte, kde jste se inspirovala? A jaký význam má?

Význam jména je temperamentní, pozorná, velkorysá. Tak věřím, že to k ní patří. No a jméno k nám přišlo v podstatě tak nějak samo. Když jsem byla těhotná, najednou se objevilo, už ani nevím, kde jsme ho slyšeli nebo viděli. Ale najednou jsem zkrátka věděla o Enole. Pak jsme ještě objevili film Enola Holmesová. Celé těhotenství jsem měla pocit, že to bude holčička, koukali jsme i na další jména, ale mně k ní nic jiného nešlo. Pozpátku je to Alone, tak mi přišlo hezké, že by to mohla být taková samostatná svébytná bytost. Můj tatínek byl z toho tak trochu nešťastný, že prý Enola byl název atomového bombardéru… No ale ona ta naše Enolka přišla na svět tak trochu jak ten bombardér. Narodila se o měsíc a půl dřív, vlastně dost nečekaně.

Po porodu jste se na nějaký čas pracovně stáhla. Neměla jste ambice podržet si ryze mateřskou roli, ale i práci?

Měla jsem plánovanou pauzu, ale stejně jsem pracovala. Enolčin brzký příchod mi to vlastně dost zjednodušil. Ten den, co jsem rodila, jsem ještě měla hrát své poslední divadelní představení před pauzou a měla jsem i nějaké dabingy. Ty jsem měla v rozdělaných seriálech, a tak jsem musela všechno dodělat. No ale to byla vlastně taková nádhera. Je skvělé, jak se to dalo a dá skloubit. Řekla bych, že jsem docela akční typ, asi bych nezvládla být jen doma, ale zároveň být i dlouho bez malé, to by bylo mučení. Musím říct, že mám štěstí, že je Enolka už odmalička společenský typ.

Letos v prosinci oslaví 2. narozeniny. Jaká poprvé má už za sebou?

Kromě cestování a moře už zvládla i jednu noc bez rodičů a teď se momentálně seznamuje s nočníkem. (směje se)

Je narozená ve znamení Střelce. Ti jdou do všeho většinou po hlavě. Platí to i u ní?

Rozhodně ano! Ona je Střelec i v ascendentu. Je to prostě divoženka.

Kdy máte o tu divoženku největší strach?

Takových situací je hodně, ale snažím se to na malou nepřenášet a ten strach tak nějak v sobě rozpouštět. Nerada bych jí bránila v objevování světa. Co mě asi děsí nejvíc, je ta rychlost, kdy máte pocit, že to své děťátko vidíte, a jen se otočíte, už je pryč. 


Jste typ mámy, která se snaží hledat informace na síti nebo u zkušenějších maminek z řad rodiny nebo kamarádek? Spousta maminek bývá zpočátku hodně úzkostná, bojí se o své děti a asi je to přirozené, ale přece jen v době dostupnosti všemožných informací se člověk jen stěží ubrání, aby nehledal, nesledoval...

Snažím se nic takového nečíst a situace nedramatizovat, ale je to těžké, to máte pravdu. Navíc každý má úplně jiný názor, takže člověk je pak z toho vlastně jen zmatený a zoufalý. Proto si vždycky říkám, že musím dát jen na svůj pocit.

Co vás jako mámu překvapilo nejvíc?

Asi ta organizace času… Máma je vlastně taková produkční, jede ve stylu kdy, co, jak a kam. Já si tedy o sobě nikdy nemyslela, že jsem v tomhle oboru silná, je to docela záhul všechno v hlavě udržet, ale pořád se učím.

Váš partner je také herec. Prozraďte, pozorujete u dcery nějaké ty herecké geny?

Velké herecké etudy se u nás odehrávají, to tedy ano. Od dramat typu "ležím na podlaze a snažím se ukázat, jak zoufale něco potřebuju” po všelijaká taneční a pěvecká vystoupení. Je to velká sranda.

Patříte mezi stálice seriálu Ulice, kde hrajete Šárku, majitelku vinárny, která se zamilovala do ženatého muže. Ten kvůli ní opustil rodinu, ale spolu nakonec stejně nezůstali. Říká se, že lásce člověk neporučí, ale dovedete si čistě hypoteticky představit, že byste se ocitla v Šárčině roli?

Dovedu. Když hraju nějakou roli, tak se vždycky snažím najít ten důvod, proč ta postava nějak jedná. Musíte si to vnitřně obhájit. Není to určitě jednoduchá situace, ale chápu i to, že jim to nevyšlo. Prostě pokud v tom vztahu člověk není naplno, není možné si představit, jaké to bude. Šárka měla pocit, že je pořád někde na vedlejší koleji, i když už spolu s Martinem byla. Neměli to jednoduché, museli řešit problémy s jeho dětmi, nemoc jeho ženy Veroniky. Chápu, že po tak velkém tlaku, kdy dlouho cítíte podobnou frustraci, se ve vás vnitřně něco uzavře… Šárka se pak přestala snažit, a tak ten vztah pomalu odcházel. No ale chápu, že pro mnohé byla mrcha. I když já ji tak nevnímala, snažili jsme se s režiséry a scenáristy, aby ten vztah působil jako opravdová láska, jen se to prostě nepotkalo v pravý čas.

Na Instagramu máte několik fotografií s fajfkou. Musím říct, že ve vašem podání může žena s tímto ryze mužským předmětem vypadat sexy. Kdy jste našla zálibu v „bafání“?

Mám to od tatínka a bratrů. Odmalička tu vůni tabáku miluju, tak když jsem začala kouřit fajfku, bylo krásné, že jsme se všichni sešli na zahradě, nacpali si dýmky a zabafali si spolu. Teď je na to ale málo času. S maličkou kouřit nechci, je to spíš o tom rituálu. Ale když mám někdy chvilku pro sebe, tak si tu fajfku sakra krásně vychutnám.