[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rozhovor s vámi nebylo úplně jednoduché domluvit, pracovně jste hodně vytížená. Kde jsem vás právě zastihla?
Momentálně jsem v Prostějově na zájezdu s Činoherním klubem, kde budeme hrát s Vojtou Kotkem Ošklivce.
Myslela jsem, že vás vyruším z taneční horečky StarDance…
Ne ne, tréninky začínají až v září. Je mi jasné, že to bude velká dřina.
Jaké byly vaše první dojmy, když jste dostala nabídku zúčastnit se jedné z nejoblíbenějších televizních soutěží?
Měla jsem samozřejmě velkou radost, StarDance byl vždycky takový můj malý sen. Miluju tanec, strašně se mi líbí na něj koukat. Mám ráda modernu, contemporary (současný tanec), freestylové tance. Jen jsem tu radost nemohla s nikým sdílet, nesměli jsme o tom nějakou dobu mluvit, takže jsem to řekla jen partnerovi. Jinak jsem si ale tu radost odžila sama. Jak se to však už blíží, začínám mít i obavy.
Jaké šance si dáváte? Jsem na sebe zvědavá, protože jsem, co se techniky týká, doslova nepolíbená. Předpokládám, že to bude dřina hlavně na začátku, než se tělo dostane do formy. Pak už to bude víc dřina psychická, ustát ty týdenní přímé přenosy. I tak ale doufám, že mě ta láska a chuť neopustí. Radila jste se s kolegy, kteří ve StarDance účinkovali?
Bavila jsem se s Markem Adamczykem, který soutěžil v poslední řadě, Matoušem Rumlem, který se dostal hodně daleko, i s Verunkou Kubařovou, která vyhrála desátou řadu. Všichni měli nostalgický úsměv na tváři a říkali: „Jé, tak to si užiješ…“ S žádnou negativní reakcí jsem se nesetkala. Spíš mi všichni doporučovali, ať po tréninku nezapomenu na svaly a pokaždé se protáhnu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Marta Dancingerová (@marta_dancingerova)
Příspěvek sdílený Marta Dancingerová (@marta_dancingerova)
S partnerem Markem Pospíchalem, který je také herec, vychováváte syna Toníka. Jak dokážou rodiče herci sladit péči o domácnost a děti?
S Markem to máme nastavené padesát na padesát, pomáhá mi hodně. Toho, kdo točí nebo hraje, zastoupí zkrátka ten, kdo práci zrovna nemá. Taky nám jezdí z Moravy hlídat můj tatínek, který pomáhá už od Toníkových dvou let. Teď je zrovna na cestě, protože jsem od včera na zájezdu a Marek večer hraje v divadle.
Jak se Toník na tančící maminku těší?
Toníček to neřeší, protože nemáme televizi. Když se chceme na něco podívat, najdeme si to na Netflixu nebo sledujeme iVysílání. Kdo ale StarDance hodně prožívá, jsou moje neteře. Jsou to holčičky od 6 do 12 let a ty se tedy těší na přenosy strašně moc. V jejich očích jsem momentálně královna. (směje se)
Díky partnerovi, který má dva syny z předchozího vztahu, máte zkušenost i coby „maceška“. Jaké to je být doma, jako jediná žena, v tak těžké opozici?
Pro partnerský vztah je právě tohle jedna z nejtěžších věcí. Vaše otázka je zhruba tak na tříhodinový rozhovor za účasti psychologa. (směje se) Je to těžké, ale v každém vztahu ti dva něco řeší. Já se v tom učím chodit čím dál líp, to nejtěžší období, kdy byl Toník maličký a Markovým synům bylo pět a sedm let, už pominulo. Teď máme zase období puberty... Má to své výhody i nevýhody. Velkou výhodou je to, že Toníček má dva starší super bráchy, kteří nám už taky pomáhají. Sourozenectví dává do života strašně moc. Sama mám tři sourozence, takže vím, o čem mluvím. A to, že jsou kolem mě samí chlapi, to mi nevadí vůbec, naopak. Mužskou společnost mám ráda, je mi v ní dobře. Ráda se s nimi dívám na fotbal nebo na hokej, žádné třecí plochy si neuvědomuju.
Období, kdy chtěl být TONÍK popelářem, pominulo. teď u nás vede fotbal...
Kromě herectví se věnujete i psaní. Kdy přišla prvotní myšlenka na to začít psát a rovnou pro děti?
Myšlenka na psaní přišla ještě dřív než myšlenka na hraní. Psala jsem už odmala, fascinovalo mě vymýšlet třeba školní scénky, byla jsem v tomhle takový třídní kreativec. Vaše kniha Nikolas a tajemství Snozemě je o malém obyčejném klukovi, který se naučí, jak si plnit sny. Jaký sen má momentálně Toník, prozradil vám to?
Muži asi mají ve své DNA zakódované pořád ty stejné profese, takže i Toník chce být momentálně, asi jako všichni malí kluci, fotbalistou. Období, kdy chtěl být popelářem, pominulo, teď u nás prostě vede fotbal. Nechci mu jeho sen brát, sem tam mu říkám, že je možná jednodušší být zubařem nebo učitelem, ale na to si asi musí přijít sám. Anebo tím fotbalistou jednou bude, kdoví?!
K vaší knize jste napsala: „Chtěla jsem ji napsat pro všechny děti, které jsem tou dobou měla kolem sebe a neměla jsem k nim žádný pocit zodpovědnosti, neměla jsem pocit, že je musím vychovávat nebo je skrz příběh nějak moralizovat…“ Jak je tomu dnes? Máte už jako máma tendence moralizovat?
Mám, a jsem v tom hrozná. Mám kolem sebe hodně synovců a neteří a dětí kamarádek, pro které jsem ta benevolentní teta a kámoška, která nad vším jen mává rukou a říká: „Prosím tě, v klidu, všechno bude dobrý…“ Pak ale přijde můj syn a stává se ze mě strašný „moralizátor“. Musím si to hlídat, uvědomuju si, jak moc je to protivné. Mám pocit, že by měl slyšet takové ty věty, které si musí do života zapamatovat.
Jaké konkrétně máte na mysli?
Třeba aby byl slušný, laskavý a vděčný. Strašně mi totiž vadí neslušnost a nelaskavost. Když se Toník rozjede až do takové té dětské rozcapenosti, kdy se po návštěvě Disneylandu, zmrzlině a kinu zeptá: „A co bude ještě dál???" Tohle fakt těžko snáším, i když jsem jinak máma liberálka. Pozoruju, že když toho děti mají moc, nedělá jim to dobře. Čím míň toho materiálně dostanou, tím lepší je s nimi řeč. Toník ví, že mi vadí, když není vděčný a neváží si toho, když třeba jedeme na nějaký hezký výlet. Vím, že v sedmi letech se vděčnosti naučit nedá, ale nemůžu si prostě pomoct.
Mám pocit, že než se Toník narodil, byla jsem jako kůň ve stáji, který ještě nevyběhl...
Co je podle vás na výchově ten vůbec největší oříšek?
zamyslí se… Celá výchova je strašně těžká. A největší oříšek je asi to, že se v ní všechno strašně rychle mění a vy jako rodič musíte být dobrým psychologem, který se musí umět na své dítě nacítit. Pak je navíc potřeba toho psychologa v sobě co půl roku měnit a vědět, co vaše dítě zrovna potřebuje. Když se Toník narodil, měla jsem silný pocit, že když mu budu ukazovat tu nekonečnou lásku, kterou k němu cítím, tak je to 90 % všeho úspěchu, protože víc ovlivnit nemůžu. Můžu jen věřit, že z něj vyroste fajn člověk.
Co jste se díky němu naučila?
Mám pocit, že než se Toník narodil, byla jsem jako kůň ve stáji, který ještě nevyběhl. Napadaly mě myšlenky, že to všechno před jeho narozením bylo jen rozehřívací kolo. Ta odpovědnost za něj, momenty, kdy se musíte správně rozhodnout a nemyslet už jen na sebe… Až s Toníkem jsem se vyloupla v osobnost.
Jak moc vás změnilo mateřství?
Byla jsem ten týpek, kterému bylo jedno, kde se vyspí a jak to tam vypadá. Během studií jsem se stěhovala každého půl roku, žila jsem v podstatě s batohem na zádech. Díky mateřství jsem v sobě objevila něco, co jsem si nikdy nemyslela, že mě bude bavit. Opečovávání domova. Dělám to tak ráda! Aranžuju na stůl vázičku s luční kytkou a dělá mi to strašně dobře na duši. To by do mě nikdo neřekl, bývala jsem totiž strašný bordelář a pankáč. (směje se)
Mluvily jsme o Toníkových snech. O čem sní jeho máma?
Nemám žádné velké toužebné plány typu, co bych chtěla do roka zvládnout. Občas podléhám globální úzkosti, protože to, co se děje ve světě, na mě hodně doléhá. Takže, když se mě někdo zeptá, co bych si přála, říkám, že chci jen žít obyčejný život ve zdraví.