Herečka Michaela Kuklová: I já kdysi dbala rad zkušenějších maminek, naštěstí jsem ale brzy přišla na to, jak vychovávat po svém

Jakou pohádku si na Vánoce nenecháte ujít?

Tři oříšky pro Popelku a Pyšnou princeznu.

Na svém Instagramu máte ve vizitce napsáno: „Jasněnka už napořád.“ Nakolik postava právě této princezny změnila váš život?

Jasněnka mě uvedla ve známost, ale to hlavní je, že se zařadila mezi pohádky, které nesmějí na Vánoce chybět. Takže mě těší, že je naděje, že někdo mojí krve jednou řekne: "A tohle, děti, to byla vaše prababička."

VIDEO: HEREČKA MICHAELA KUKLOVÁ: NEMÍVALA JSEM VELKÉ SEBEVĚDOMÍ, ALE TO SE ZMĚNILO

Díváte se, když pohádky, ve kterých hrajete, reprízují?

Výjimečně, cíleně se na sebe nedívám. Občas se mi podařilo vidět některou mou pohádku nebo její kousek na návštěvě.

A jak se v nich líbíte synovi Romanovi? Komentuje je třeba nějak očima náctiletého kluka?

My jsme neměli do loňska televizi, Romi na ni vůbec nekouká. Není zvyklý, takže asi nezná ani klasické české pohádky. Jen ty, na které jsme chodili do kina.

Roman je v období dospívání, co ho momentálně baví nejvíc? A už vám na dveře zaklepala puberta?

Je dítětem dnešní počítačové doby, takže ho samozřejmě baví mobil a počítač. Ale těší mě, že většinou se věnuje navrhování a designu interiérů, což chce studovat, a pokud kouká na filmy, tak jen v angličtině, kterou ho taky baví studovat. 

Že děti tráví u počítačů a na sítích moc času, méně sportují a běhají venku, není dnes nic překvapujícího. Jak se na dnešní dobu plnou právě těch technických vymožeností díváte?

Evoluci přijímám smířeně. Byli bychom jiní, kdybychom měli takové úžasné vynálezy k dispozici? Co se týká jazyků, slovní zásoby a vyhledávání informací, jsou naše děti schopnější. Mě taky sport nebavil, máme to po mé mamince. A té se přitom blíží osmdesát a běhá na podpatcích.

Kdy se o Romana bojíte nejvíc?

Ne že by se strach nedostavoval, ale snažím se nebát se. Hned si říkám: "Nic se nestane." Když připustím strach, ten se začne živit, člověk pak prožívá trauma, a nakonec zjistí, že vše je v pořádku a prožil ten stres zbytečně. 

Dnes je jako hub po dešti různých mentorů, koučů a seminářů zaměřených na dětskou duši. Jedni hlásí, že dítě by se nemělo trestat, nemělo by se na něj křičet, zakazovat mu něco. Druzí oponují tím, že výchovná na zadek je sem tam lepší než hodinové vysvětlování a že je fajn nechat dítě občas nudit se. Kam patříte vy? A jste máma liberální, nebo umíte být i přísná?

Nejsem přísná máma. Synovi jdu odmala příkladem, neustále pracuju, něco dělám. Ale taky jsme spolu pořád něco podnikali, aby měl zážitky. Vycházím ze sebe, život nám nějaké ty překážky stejně přichystá a pak se člověk učí rychle, co je potřeba. A jestli je dítě vychováváno v lásce a se správnými morálními hodnotami, tak věřím, že se v dospělosti stane dobrým člověkem. Romča bez řečí pomůže a pubertu, na kterou jste se ptala, skoro vůbec nepociťuju. Akorát má teď období, kdy je rád sám.

Myslíte, že to mají dnešní čerstvé maminky jednodušší, když mají na dosah informace, všechno si můžou dohledat, účastnit se diskusí, řešit mateřství na síti?

Myslím, že je fajn ujistit se, přečíst si radu nebo názor, ale většinu věcí člověk instinktivně vycítí sám. Pamatuju si, jak jsem po Romčově narození dbala na rady všech zkušených maminek, jak dlouho kojit, kolikrát za den, jestli spát v postýlce, zda dávat na uklidnění dudlík... A Romi brečel a brečel, dudlík odmítal a já po dvou měsících řekla dost, začala jsem s ním spát v posteli, kojila jsem, kdy sám chtěl a jak dlouho chtěl, dudlík jsem vyhodila a od té chvíle to bylo to nejhodnější a nejspokojenější mimi a já byla šťastná máma.

 

Díky těžké nemoci jsem ledacos ve svém životě přehodnotila...

 

I rodiče chybují a bylo by pokrytecké říkat, že ne. Je něco, čeho jako máma litujete, nebo co si vyčítáte?

Víte, já už si prošla těžkou nemocí, a mnohé tak přehodnotila. Samozřejmě že jsou věci, které mě mrzely, a zlobila jsem se na sebe. Jenže chybovat je lidské a člověk prostě nebude jiný. Pokud dělá za každých okolností vše, jak nejlíp umí – a v tom mám čisté svědomí – tak není důvod si něco vyčítat...

Vedle herectví se věnujete i malování. Kdy jste v sobě objevila tento talent?

Je to dar – talent – umět namalovat, co člověk vidí. To se asi moc naučit nedá. Ale naštěstí je to obor, který může dělat nějakým způsobem každý, když ho to baví. Protože stylů je spousta a fantazii se meze nekladou. A není třeba ani umět malovat. 

Jak a s kým nejlíp dobíjíte baterky, Míšo?

Nejlíp sama, když nic nemusím a můžu si dělat, co chci a kdy chci. Číst, poslouchat něco, pustit si film, malovat, poklábosit po telefonu s kamarádkou...

Jakou radu byste dala svému mladšímu já stran mateřství?

Ať dělá věci tak, jak je cítí, a že láska a zájem jsou nenahraditelné.