[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Petro, povídáme si jen pár dnů před termínem vašeho druhého porodu. Taška do porodnice je tedy už sbalena, rozdala jste zbytku rodiny instrukce, co a jak dělat?
Máte pravdu, opravdu už jde o dny. A jak to tak asi bývá u dalších těhotenství, nemám sbalenou ani tašku a instrukce pro rodinu jsou zatím jen lehce nahozeny. Když si vzpomenu na první těhotenství, tak už dva měsíce dopředu jsem měla všechno vypráno, vyžehleno, postýlky byly nachystané a taška do porodnice skoro v autě. (směje se)
Počítáte i s variantou, že si v porodnici pobudete i na Štědrý den?
Takhle, vzhledem k mému termínu porodu se může stát cokoliv. Nejdůležitější ale je, abychom byli zdraví a vše proběhlo v pořádku. Kdy to bude, je pro všechny stejně ve hvězdách. Byla bych ale moc šťastná, kdybychom na Štědrý den byli všichni spolu doma. A to buď ještě s bříškem, nebo s mimískem v náručí.
Liší se nějak výrazně vaše druhé těhotenství od toho prvního?
První těhotenství bylo úžasné. Kouzlo toho poprvé na 300 procent! Všechny pocity, pohyby v břiše, změny na těle, hřejivý pocit u srdce, navnímávání, propojení... Pamatuju si, že jsem se cítila jako bohyně, která má životní úkol. Všechno v mém životě začínalo mít smysl. Začala jsem si víc prosazovat své potřeby, protože najednou už nešlo jen o mě, ale můj nenarozený syn byl pro mě na prvním místě. Takže byla velmi podstatná i moje psychická, ne jen fyzická rovnováha. Navíc bylo období covidu, zavřená divadla, nemusela jsem do práce, mohla jsem kdykoliv odpočívat. Druhé těhotenství nebylo úplně plánované a celé bylo náročnější. Řešila jsem drobnější zdravotní nepříjemnosti. Pracovala jsem. Hrála v divadle do osmého měsíce. Tím, že ještě občas kojím, mám narušený spánek a velmi citlivé tělo i prsa. S Nathánkem není kdy odpočívat, chodíme plavat, na cvíčo, a do toho je ještě továrna na energii. Taky máme ob týden Romanovy děti, takže další závazky jako škola, kroužky...
Takže rozdíl je to asi zásadní, když vás tak poslouchám...
Třetí trimestr si už užívám, ale rozdíl to pro mě byl opravdu markantní. Ovšem neměnila bych. Velkým pomocníkem je mi Roman, a to v domácnosti i jako táta. Což je velká úleva. I pro něj je to nesmírně náročné, protože do toho neustále pracuje, teď ještě zkouší v Divadle Hybernia svou oneman show s příznačným názvem Otec v šestinedělí. U nás je prostě šrumec. Opravdu se nenudíme a večer kolikrát padneme za vlast.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Petra Vojtková (@vojtkova.petra)
Příspěvek sdílený Petra Vojtková (@vojtkova.petra)
Není tajemstvím, že čekáte chlapečka. Jak jste novinu oznámili Nathanielovi? Těší se už na brášku?
Trvalo dlouho, než jsme mu to řekli, čekali jsme, až budu mít bříško. Chtěla jsem, aby to pro něj bylo hmatatelné, viditelné. Měl spoustu otázek, takže jsem si dávala velký pozor, jak celou situaci uchopit a vše vysvětlit tak, aby to pochopilo dvouleté dítě. Nejzásadnější věta byla, že tam není, že ho nevidí. Tak jsem mu řekla, že když spapká jídlo, tak ho má v bříšku a už ho taky nevidí. Ale neznamená to, že tam není. Pamatuju si, jak na mě koukal, ale já věděla, že si rozumíme, že to pochopil.
Mluví třeba na miminko směrem k bříšku? To občas děti dělávají.
Ukazovala jsem mu obrázky. On neumí odpovídat na věty typu: "Už se těšíš na brášku?“ To neví, co je. Žije jako každé dítě „tady a teď“, takže čím mám větší bříško, tím víc si s bráškou povídá. Třeba o mlíčku. „Buáško, můžu si cucnout?“ Pak změní hlas a řekne za brášku: “Jó, jasně!“ A hned za sebe: „Fakt? Tak díky, buáško.“ A jde si dát "cůca", jak tomu říkáme. Poprvé jsem se fakt smála nahlas. Rád se s ním mazlí, hladí ho. Neřekne "mami, můžu si na tebe lehnout?", řekne: "Můžu si lehnout na buášku?“ A když malej kope, tak s ním hraje hru: “Auuu, buáško, nekopej mě!“ Večer, když uspáváme, říká mu pohádky, a dokonce zpívá ukolébavku. To mě až dojímá. No, sama jsem zvědavá, jak to bude po porodu. Čeká nás všechny velké prozření...
Jak se na svého čtvrtého potomka těší Roman?
Pravdu? Když jsem mu to oznámila, skoro dvě hodiny nemluvil. (směje se) Nebylo to úplně plánované těhotenství, takže zatímco pro mě to bylo překvapení, pro něj to byl šok a nejspíš i stres, jestli zvládneme čtyři děti. Já jsem si druhé dítě přála, měla jsem pro něj srdce otevřené, takže jsem byla šťastná, ale zároveň jsem chápala i Romana. Loni oslavil padesátku a těšil se, že už děti jen porostou a my dva budeme mít na sebe zase víc času. Už teď je pro nás logistika tří dětí dohromady s prací náročná, ale velmi si pomáháme. Bereme to tedy jako dar, kterého se někomu ani nedostane, a tak si toho vážíme a s velkou úctou bereme celou situaci krásně. Bude to asi masakr, ale není nic, co bychom spolu nezvládli. Vlastně vtipkujeme, že se na Vojtkovy tam nahoře stojí řady. (směje se)
POKAŽDÉ, KDYŽ JE NÁŤA VE ŠKOLCE, TAK DOMA STEPUJU A NEMŮŽU SE DOČKAT, AŽ SI PRO NĚJ PŘIJDU...
Nedávno oslavil Náťa 3. narozeniny. Co školka, už s ní měl tu čest?
Naprosto chápu pracující ženy a rodiče, jejichž děti chodí do školky. Já sama s tím mám ale trošku problém. Z velké části pracuji z domu nebo večer v divadle, a tak je mi líto s Náťou nebýt, dokud to jde, dokud se mnou chce trávit čas, dokud jsem pro něj no.1, než bude mít opravdu kamarády nebo bude v pubertě. Ten čas tak strašně letí, vždyť už nic z toho nevrátím. Chodí do soukromé anglicko-francouzské školky jednou v týdnu zhruba na dvě hodinky, protože tam chce on sám. A já doma stepuju a nemůžu se dočkat, až si pro něj přijdu.
Ten nejhezčí dáreček pod stromeček je u Vojtkových letos daný, ale prozraďte, co si přeje pod stromečkem nejmladší člen...
Náťa si moc přeje vláčky, ty úplně zbožňuje. Letos jsme poprvé psali Ježíškovi dopis a dávali ho za okno. První vánoční kouzlo. Miluju s ním všechna ta poprvé...