Herečka Vlastina Svátková o svých synech: Nejstarší zápasí s pubertou, prostřední s velkou energií, nejmladší je "stará duše"

Vlastino, vaší první filmovou rolí byla bondovka Casino Royal. Já v tom filmu působila coby "stand in", což je vznešenější termín pro předskokana skutečného herce, předskokana režisér posadí na určité místo a kameraman na něm zkouší, aby byl finální záběr co nejlepší. Zatímco vy jste plula po kasinu, alias barrandovském ateliéru, a se svůdností v oku roznášela pití samotnému Danielu Craigovi... Jak na natáčení vzpomínáte?

Vidíte, to už je tak vzdálená minulost, že jsem na to i zapomněla. 

Viděli vás synové ve filmu se slavným agentem? A co říkají na mámu-herečku obecně?

Myslím, že neviděli, a pokud ano, nebavili jsme se o tom, protože moje herectví doma nijak neprožíváme ani nepitváme moje výkony před televizí. Já pokaždé jen řeknu, že jedu do práce, a tím to končí. Je to práce, nic víc. Starší synové už mají také hereckou zkušenost a nijak je to nechytlo, možná právě proto, že jsem o tom doma nikdy nebásnila ani neidealizovala tuto profesi jako něco lepšího, než jsou jiné profese. Naopak jim říkám: "Buď zubař! Těch je strašně málo!!!"

VIDEO: HEREČKA VLASTINA SVÁTKOVÁ NA MAŠKARNÍM PLESE

Vy se ale nevěnujete jen herectví. Píšete knihy, navrhujete šperky. Prosím vás, jak to coby trojnásobná máma stíháte? Já s jedním dítětem už v šest večer padám na pusu, tak se teď dost stydím…

Vůbec se nestyďte, určitě je vaše dítě spokojené a šťastné. Někdy jde práce na úkor pozornosti, kterou děti vyžadují, na druhou stranu si říkám, že jistá míra frustrace jim prospívá a rozhodně nebudou rozmazlení. Umí se už o sebe postarat sami, uvařit si, uklidit po sobě – teda ti starší dva, kterým bude šestnáct a dvanáct. A myslím, že v tomto věku je to úplně v pořádku, že se na ně můžu spolehnout a že jim můžu důvěřovat, že když nejsem doma, nebudou třeba celý den jíst jen čokoládu. Je ale pravda, že je pořád dost kontroluji, je to nějaká moje úzkost, mít pod kontrolou alespoň něco, vědět, že alespoň něco funguje a že je to v pořádku. No a jak to stíhám? Netuším. Knihy nepíšu každý rok jako na běžícím pásu. Prostě přijde nějaký zázrak a vznikne kniha. A pak jde vše stranou a věnuji se knize. Značku šperků Adore mám spolu s kamarádkou (herečka Zuzana Šulajová – pozn. red.), tam se vzájemně doplňujeme a vše přizpůsobujeme dětem a další práci. A taky je důležité si najít čas sama pro sebe. Klidně na úkor všeho. Někam se zavřít do ticha a nedělat nic. Bez toho bych nemohla fungovat ani jako máma, ani nic dalšího tvořit. Potřebuji energii, kterou vydám, dobít mimo lidi.

Je některý ze synů vaší kopií? 

Kluci mají po mně hodně věcí, třeba když mě na nich něco vytáčí, tak je to pokaždé nějaká MOJE vlastnost. Nejstarší Adam bude mít šestnáct a teď to máme takové napjaté, protože puberta... Nemám s ní bohužel zatím zkušenost, takže všechno je pro mě nové a dost mě ta jeho arogance a neúcta štve! Pak si něco přečtu o hormonech a zase se na chvilku uklidním a v duchu si slíbím, že na to příště nebudu reagovat, a příště samozřejmě zase reaguju a jsem vytočená. Každopádně Adam je chytrý, šikovný, samostatný, ve škole nemá problémy, stará se o sebe, chodí do posilovny, dokáže kvůli tomu vstát v pět ráno a jít cvičit ještě před školou. Říkám si, to je asi dobrý, když v šestnácti nekouří cigára a nikdy neochutnal alkohol. Prostřední Kryštof má jemný náznak ADHD, takže neustále poskakuje, strašně rychle mluví – to má asi po mně, já taky pořád něco vymýšlím, v hlavě mi jede tisíc nápadů, myšlenek, i v noci, a musím pracovat na tom, abych se zklidnila a nic neřešila. A nejmenší Maty, kterému je pět, je taková "stará duše", chytrý, bystrý, vnímá věci velmi jasně, dává zpětnou vazbu jako dospělý člověk, má extrémně vyvinutý hudební sluch. Ať půjde jakoukoliv cestou, půjde dobře…

Probírala jste s nimi už téma odchodu ze života? Ptám se proto, že jste na Instagramu sdílela pocit jednoho ze synů, který se bál, že z vás jednou bude babička…

Já sama toto téma jen tak nevytahuji, abych je netrápila. Ale kluci od dětství tyto věci vnímají a řeší. Ptají se, co bude, až umřeme, jestli se znovu potkáme. Bývá to vždycky v období kolem čtyř, pěti let, takže teď toto téma řeší aktivně Maty. Je těžké jim to vysvětlit tak, aby z toho nebyli ještě víc smutní, a zároveň jim nelhat. Tak se snažím přijít na to, co bych chtěla slyšet já, kdybych byla malá holčička, která tady chce zůstat navždy, u své rodiny, kterou miluje...

„Chci dětem ukázat, že život je dar, za který musíme každý den děkovat. Vážit si sebe, věřit v sebe, nebrat se moc vážně, umět odpouštět, protože nikdy nevíš, kdy už odpustit nestihneš.“ Tuhle myšlenku jste sdílela a mně nedá nezeptat se, jak se vám to, v kontextu současné doby, daří...

Občas líp, občas hůř... Zejména když mám sama svých starostí nad hlavu. Taky mám svoje strachy, bojím se, jak to všechno zvládnu, řeším energie, opravy na domě, řeším věci i za chlapa, protože nemám moc na výběr. A pak mám hlavu plnou věcí, které mě trápí, co musím udělat, a nemám v takovém rozložení mysli kapacitu na to, být v klidu, vnímavá a moudrá. Umím se ale omluvit. A taky se umím hodně trápit tím, co jsem mohla udělat líp nebo jinak…

Myslím, že jste to krásně vysvětlila právě na síti, kde jste svému nejstaršímu synovi vzkázala, že nepotřebuje dvanáct mikin a svetrů, ale že stačí jeden pořádný, že děti zkrátka nepotřebují být zavaleny kvantem věcí…

To rozhodně. A stejně na to ani nemáme prostor. Pravidelně věci třídíme, ptám se kluků, co ještě potřebují, nebo už ne, já tohle čištění prostoru miluju. Zbavovat se věcí, které nepotřebuji nebo které mi už neslouží.

Jako malá jste chtěla být údajně popelářkou. Víte už, čím by chtěli být – momentálně – vaši synové?

Oni to ještě nevědí. Ptám se jich ale pořád! (směje se) Ale respektuji, že ještě nemají jasno, mají na to právo. Nechávám je, ať jdou tam, kam chtějí, občas poradím, přinesu nějaký vhled, o kterém netuší, protože jim chybí ta životní zkušenost. Ale jak mi řekl můj prostřední syn nedávno: "Mami! Já jsem ještě na základce, já ještě nevím, co chci!“ Tak to má pravdu. Nemusí být od dětství namotivován, že bude právníkem. Může být tím, kým chce, až bude vědět, že je to to ONO.

Čím by vás synové dokázali nejvíc odzbrojit?

Kdybych přišla domů a bylo by uklizeno, ne jak je to obvykle, kdy se očekává, že všechno udělám já.

Jaké nevěsty byste jim jednou přála? 

Do toho jim mluvit nebudu, ale přála bych jim takové, se kterými si sednu i já, abychom mohli všichni společně jít na večeři nebo jet na dovolenou. (směje se)

Kdysi jste na sebe "práskla", že coby máma jste tvrdá, jemná, chybující, strachující se, odpouštějící všechno, prosící o chvíli ticha, klidu, samoty, aby se vám zase stýskalo tak jako nikdy, omlouvající se za chyby, i když nikdo nerozumí tomu, co všechno je uvnitř… Platí to pořád?

Ano, přesně taková jsem. Prostě taková normální máma. I když celý den děti nevozím na kroužky, protože chodím do práce a řeším naši existenci, i když jsem dost často máma i táta v jednom, i když občas řeknu: ,,Kluci, teď ne, teď si musím odpočinout.“ I když umím zakřičet, protože jsou moje hranice překročeny, i když je mi to pak líto... I tak mě dostanou na tobogán a já si tam narazím loket, i tak se umím s dětmi zabalit do deky a koukat na pohádku, i tak každý večer uspávám svého syna, kterému škrabkám záda a do ouška šeptám: "Miluju tě nejvíc na světě."