Hlava rodiny pod tlakem

V podstatě v každé debatě na toto téma se dříve či později objeví stejné argumenty: Může za to historie a naše genetické nastavení. Muži vyráželi na lov, čímž zajišťovali a živili (a to doslova) svou rodinu, zatímco ženy udržovaly oheň, sbíraly plodiny a připravovaly pokrmy neboli pečovaly o svou kamennou domácnost. Jenže historické údaje samy o sobě pro vysvětlení tolik omílané a stereotypní role mužeživitele jaksi nestačí.

Přirozená dělba práce mezi mužem a ženou sice funguje již od paleolitu, tedy starší doby kamenné, ale v té době měla vedoucí postavení ve společnosti žena, neboť byla matkou a zachovatelkou rodu. Postavení ženy se začalo měnit v eneolitu (čili v době měděné), kdy se posilovaly kompetence muže – ty se ovšem týkaly především starosti o pole, což souviselo s použitím oradla a dobytka (kolik mužů se dnes stará o zahrádku?).

Moderní historie je potom podle mnoha autorů jednoznačným dokladem ahistorického mýtu o tradiční rodině: ani patriarchát se neopíral o vykázání ženy do mateřské sféry, reálný model údajně fungoval na principu „pracuje celá rodina“ – muž měl tkalcovskou dílničku, on, žena i děti tkali, on k tomu ještě obchodoval a žena podomně prodávala drobné předměty.

Strach ze selhání

Co dnes tedy spouští a udržuje ten neúnosný tlak, který mnohdy nemilosrdně drtí nervové systémy moderních lovců? Radka Dudová ze Sociologického ústavu AV ČR např. uvádí, že dimenze živitele je pro mužskou identitu stále klíčová a tato norma je všudypřítomná. Ačkoli u nás není model mužeživitele a ženy-hospodyňky téměř nikde uplatňován beze zbytku a vydělávají oba (ženy často i více než muži), přesto má výdělečná aktivita muže a ženy odlišný smysl a příjem ženy je vnímán jako sekundární. A navíc, nejde jen o to, chodit do práce: „V českém prostředí je to zejména úprava bytu, která je vnímána jako součást otcovské investice do dětí a rodiny. Takováto aktivita je otci chápána jako rovnocenná na jedné straně času strávenému osobně s dětmi a na straně druhé placené profesionální práci,“ uvádí dále Dudová.

Tím jsou do velké míry vysvětleny i klasické rodinné hádky, které obvykle ještě zesílí v období ženiny mateřské dovolené: „Co po mně ještě chceš?!“ křičí muž. „Chodím do práce, vydělávám a včera jsem ještě v kuchyni vyměnil žárovku!“ Muž ovšem i díky pravidelným mediálním masážím někde ve skrytu duše ví, že to nestačí, a často jej pronásledují pocity viny a pochybnosti. Co když není dobrým otcem a manželem? Uvědomuje si, že v práci tráví většinu času a dětem se nevěnuje tak, jak by sám chtěl. Už tak má pocit, že ve svých rolích v podstatě selhává, ale ten skutečný Damoklův meč se týká právě finančního zajištění rodiny. Když selže tam, selže úplně, před rodinou, sám před sebou i před celým světem. Selže ve své identitě a ve svém statusu, selže jako muž.

Strašák současné ekonomické krize

Finanční analytici a poradci se často nad současnou celosvětovou ekonomickou krizí potutelně usmívají a mezi sebou jí říkají „pseudokrize“. Jenže i ta (opět i díky mediální masáži) dopadá na bedra mužů s plnou vahou hrozby ze selhání, byť sama o sobě může být jen obrazem nafouklé bubliny. A rozhodně se přitom nejedná jen o Spojené státy a o žánrové obrázky amerických psychoanalytiků s čekárnami plnými vystresovaných pacientů.

Honzu přivedla k psychologovi právě současná světová ekonomická situace. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že ona neurčitá, ale přesto spalující úzkost se týká strachu z krize, či přesněji řečeno obavy ze ztráty zaměstnání. Našel si proto ještě jednu práci, aby se pojistil. Úzkost ale nemizela, naopak. Co když o jednu z nich přijde a současný životní standard se sníží? A co když, nedej bože, přijde o obě? Nic na tom nedokázal změnit ani fakt, že jeho žena má také dobře placenou práci, v zádech mají rodiče z obou stran a o jejich dvě děti je dobře postaráno.

„Napadlo mě dokonce, že bych si sáhnul na život. Byla to jen myšlenka, ale napadla mě. Pořád žiju v úzkosti a nejistotě, že mi zazvoní telefon a šéf mi oznámí, že se snižují stavy a že budu muset firmu opustit. Představuju si tu hroznou situaci, představuju si i to, jak to doma musím říct ženě a dětem, svým rodičům...“ Již několikrát zmiňovaná role médií přitom není v podobných příbězích ani náhodná, ani okrajová. Honza čte časopis Týden, a ten před časem otiskl článek deníku The New York Times, podle kterého v důsledku recese přicházejí o práci spíše muži než ženy.

„Psali tam, že poměr pracujících žen se od počátku úpadku nijak zvlášť nezměnil, protože propouštění z 82 procent postihlo právě muže!“ Mozek zaplavený úzkostí si informace z textu pamatuje dokonale a neustále tak týrá psychiku pacienta. „Někdy cítím úplnou paniku, vyřazuje mě to ze hry. Beru léky, chodím na psychoterapii, ale zatím mi připadá, že dokud ta krize neskončí a ze všech stran mě nepřestanou děsit, tak se prostě neuklidním.“

==== Čas na změnu?====
Někteří odborníci naznačují, že jedním z dopadů současné krize (ať již jí říkáme jakkoli) může být právě změna ve vnímání tradičních rolí, jakož i jejich reálná proměna. Je to logické, když muži dostanou výpověď a ženy zůstanou v práci, kdo bude živitelem? Pro Honzu je tato varianta ale nepřijatelná: „To by nefungovalo, jak bych se mohl podívat sám na sebe do zrcadla? To bych nebyl chlap.“ Ani průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění z loňského listopadu neukazuje na to, že by změna měla přijít nějak závratně rychle. Před osmi lety si myslelo 17 procent dotázaných, že by se o rozpočet domácnosti měl starat muž.

Dnes si to myslí plná čtvrtina respondentů! To mj. znamená, že dopad ekonomických vln a vlnek může spustit paradoxní reakci – společnost bude o to více po mužích vyžadovat, aby se rázně chopili kormidla a vyvedli národ z finanční temnoty. Je možné, že podobné nároky je ale budou zároveň ještě více neurotizovat a traumatizovat.

Na druhé straně také u nás žije skupina mužů, pro něž není hlavní otcovskou zodpovědností materiální zabezpečení rodiny a tradiční rozdělení rolí aktivně odmítají, např. tím, že zůstávají na rodičovské dovolené místo ženy. Je ovšem evidentní, že takových mužů je menšina a zřejmě ani v blízké budoucnosti nebudou určovat trend vývoje „živitelství“ v našich zemích.
====Výkon, výkon, výkon ====
Západní společnost je výkonově orientovaná a hodnotový žebříček se za několik posledních desetiletí hodně proměnil: mít šťastné manželství a velkou rodinu dnes nepředstavuje nic oceňovaného či uznávaného. Muži se ovšem ani nemůžou předhánět v tom, kdo ulovil většího mamuta, a své síly si nepoměřují klackem a muskulaturou paží. Jejich výkladní skříní je peněženka, respektive to, co všechno si za svůj výdělek mohou pořídit. Nic víc, nic míň, bohužel. Workoholismus je tak mnohými ještě stále považován za jakousi ctnost, nikoli za politováníhodnou nemoc, kterou je třeba léčit.

To dostatečně odráží i přesvědčení našeho pacienta Honzy: „Raději se upracuju, než abych to vzdal a selhal.“ Podle již zmiňované Radky Dudové ukázal sociologický průzkum mezi českými muži následující: „Většina respondentů sice chápe sama sebe jako živitele, ale při hlubším zkoumání se ukazuje, že rodina ve skutečnosti závisí na příjmu obou manželů, takže muž je živitelem jen v rovině reprezentací. Přestože rodinu prakticky neživí, alespoň ne jako výhradní živitelé, vnímají její materiální zabezpečení jako svou největší otcovskou zodpovědnost.

Po rozchodu ale pak předpokládají, že matka dětí se bude podílet na jejich materiálním zabezpečení a svůj příspěvek vnímají skutečně jen jako příspěvek.“ Všímáte si, jak rychle a jak snadno se role živitele promění po rozvodu? Před kým tedy vlastně potřebujeme jako muži-živitelé obstát? Ve světle předchozího zjištění to vypadá, že naše vlastní mužské sebevědomí může být natolik křehké, že především sami sobě potřebujeme poskytnout nějaký jednoznačný důkaz o tom, že za to stojíme. Tím důkazem má být historicky pochybná a sociologicky značně nejistá a nepřesvědčivá role živitele rodiny.

Ta samá role nás žene k výšinám, táž role nám láme vaz. Možná by proto bylo lepší jít si občas s chlapy ulovit nějakého toho mamuta nebo poorat políčko pluhem, třeba by nás to alespoň na chvíli uklidnilo.

====MUŽI, ŽENY A JEJICH POHLED NA PRÁCI====

• Ženy v České republice mají i dnes v průměru o více než 25 % nižší platy než muži

• Pro 60 % oslovených je práce pouze způsob, jak vydělat peníze

• 40 % dotázaných se domnívalo, že práce je nejdůležitější způsob, jak se v životě realizovat

• Ženy přikládají vyšší důležitost jistotě zaměstnání a pocitu užitečnosti pro společnost, pro muže je naopak důležitější vysoký příjem, možnost pracovat samostatně a vést tým spolupracovníků

• Stejnou důležitost má jak pro muže, tak i pro ženy možnost kariérního postupu, možnost zvolit si čas a dny práce a možnost vzdělávání a školení

• Ženy nemají o nic více či méně rezervovaný postoj k zaměstnání než muži

• Muži jsou však více než ženy orientováni na materiální aspekty práce (tj. především na mzdu), a to je nesporným důsledkem všeobecného společenského tlaku na to, aby právě muž převzal hlavní zodpovědnost za materiální blaho rodiny

Zdroj: Výzkum Gender & Sociologie, Marta Vohlídalová: Mají muži a ženy v ČR odlišné postoje k práci?, data Sociologického ústavu AV ČR DALŠÍ INFORMACE Elisabeth Badinten: XY. O mužské identitě, Paseka Francois De Singly: Sociologie současné rodiny, Portál P. Šmolka: Muž a žena – návod k použití, Portál