[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„…postava rodiče opačného pohlaví je naším podvědomým modelem pro všechny naše budoucí vztahy,“ tvrdí například autoři zajímavé knihy s trochu provokativním názvem Tatínkovo děvče Maminčin chlapec James J. Rue a Louise Shanahan. Platí toto tvrzení jen v dobrém, nebo i ve zlém?
Otec, který se aktivně se podílí na výchově své holčičky, věnuje se jí, hraje si s ní a podniká různé vylomeniny, tak dává dceři nahlédnout do mužského světa, do možná trošku jiného způsobu myšlení i řešení situací.
Otcové, kteří nezastávají názor, že výchova holčiček je spíše ženskou záležitostí, tak mohou dát své dceři to nejlepší věno:
„Pokud dívka vyroste ve zdravém domově, kde je otec stálou a milující osobou, která ji učí tomu, že ženám patří úcta, láska a pozornost, má štěstí. Jen velmi málo žen, které měly takové dětství, za mnou vůbec přijde,“ glosuje důležitost vztahu dcery a otce populární psycholog a rodinný terapeut Kevin Leman.
Ženy spokojené se svým životem, se sebou i se svým partnerským vztahem mívají dle Lemana jedno společné, oním průsečíkem je starostlivý otec – milující tatínek.
Pokud dívenčin otec jako rodič selhal a nebyl oním prvním princem a idolem, který pootevřel malé holčičce okno do mužské duše, stal se na mnoho let (a podvědomě možná nadobro) nedostižným objektem touhy a snahy zalíbit se a upozornit na sebe…
A právě zde je možná někdy zakopaný pes, proč si některé dámy podvědomě hledají stále stejný typ mužů, kteří je ničí a se kterými vlastně nakonec nejsou vůbec šťastné. Malé děvčátko v nás jakoby stále toužilo po autoritativním, odtažitém nebo možná neznámém tatínkovi, který by jej zahrnoval pozorností a láskou.
A psycholog Leman jde v tomto pohledu ještě o kousek dál: „Nikdy nemůžete nechat za sebou to malé děvčátko, protože ve vás stále žije. Stále hledá zacházení a zážitky, na které si zvyklo, když bylo malé.“
Zní to až neuvěřitelně, ale pro mnohé ženy, jež jsou podvědomě přitahovány k pánům vykazujícím podobně negativní vlastnosti a komplikovanou povahu, jako měl jejich otec, bývá totiž snadnější (jistější) potýkat se s důvěrně známými situacemi, kterými si procházely jako malé holčičky… Jak z toho ven? A lze vůbec z takového „zašmodrchance“ vystoupit?
Pokud se dospělá dáma v takovém pohledu na partnerství najde, není ještě nic ztraceno! Přestože nelze změnit minulost nebo se stát novým člověkem, může se vlastním otcem „nedomazlená“ a nedoceněná žena prostě pokusit převychovat a usměrnit ono pomyslné malé děvčátko, které se v ní skrývá.
Například může ženě připomínat, že se opravdu nemusí vždy svému partnerovi zavděčit a jednat vždy tak, aby se dočkala jeho ocenění – vždyť takové partnerství nenaplní spokojeností ani ji, ale ani jejího partnera.