Má vaše mrně ve školce či jinde také skvělého kamaráda, od kterého okoukává jisté aktivity, ze kterých se vám ježí vlasy a snad i kroutí nehty na nohách? Jak s takovým přátelstvím naložit?
Jedna z dávných dceřiných školkových kamarádek, říkejme jí třeba Majka, s oblibou smrkávala do trika, a pozor, ne do rukávu, ale do středu trika v místech, kde obvykle bývají veselé barevné obrázky. Milá Majka pak mívala na bříšku obrazec, který připomínal řádění šnečí rodiny – „brrrr“. Do stejného místa si pak utírala špinavé ručky, obličej… pozdě odpoledne už bývalo dílo dokonáno. Když moje šikovná slečna předvedla doma náznak čehosi podobného – chtěla si trikem otřít špinavou pusu po obědě – zakvílela jsem hrůzou.
Popravdě, nejspíš tak hrůzostrašně, že dcerka něco podobného udělala poprvé a naposledy. Když jsme obě vychladly, v klidu jsme si o podobných aktivitách popovídaly. Mé zlatíčko pak samozřejmě chtělo předvést svou erudici v dané problematice, a tak se rozpovídalo o tom, jak Pepíček při svačině kloktá mlékem, jak si Anička během odpoledního spaní mlaskavě pochutnává na obsahu svého maličkého nosíku a kamarád Adámek cucá roh polštáře nebo peřiny.
Odkud to ty děti berou?
Zatímco si některé podobné aktivity naše děti zkrátka přinesou na svět; kupříkladu oblíbené dolování v nosních dírkách provozují i mnozí primáti, jiné jednoduše odkoukávají doma. Buď od sourozenců, anebo dokonce od rodičů! Ne že by Majky tatínek posmrkával do své růžové manažerské košile a nos si utíral do klopy saka, ale po společně stráveném rodinném víkendu, jsem pochopila, že triko hraje v jeho hygienických návycích naprosto nezastupitelnou roli – ráno do něj utře umytý obličej, po volejbale zpocené čelo, po umytí nádobí mokré ruce. Majka pak tyto „pěkné zvyky“ nejen převzala, ale navíc nápaditě obohatila.
„Mami, ale ona je s ní ale děsná legrace!“
Zatímco Majce její sympatická maminka (má kamarádka) její multifunkční úbor každý večer svlékla a dala do pračky, po školkách pobíhají i takový rošťáčci, u nichž rodiče jejich „libůstky“ naprosto neřeší. A tak se může stát, že doma neustále řešíte věrné přátelství vašeho dítka s malým roztomilým individuem, které je vzhledem ke svým prapodivným zálibám postrachem školky.
Jenže se opakovaně dovídáte, že je s ním obrovská legrace a zvláště vaše dítko si ho velmi oblíbilo! Co na tom, že vždy když vyzvedáváte své dítko ze školky, se na vás toto „sladké stvořeníčko“ vrhá s bodrým „ahóóój tetó“, rýma mu teče z nosíku rovnou do pusy, co nepobere pusa, vsákne triko a snad nikdy nemyté ručky vás vášnivě hladí po vlasech. Doma se pak dovíte, že při obědě dělal velké legrace, kupříkladu plival polívku Oldovi do čaje a pak vaší sladké holčičce úžasně umyl talíř (vylízal ho) a ona mu za to dala jednu švestku z kompotu.
Jsou takové libůstky důvodem k tomu, abyste své ukázněné a běžným způsobem čistotné dítko od přátelství s malým šmudlou odrazovali?
Já to neudělala, dcerka se holt musela naučit nenapodobovat každou lumpárnu, kterou kolem sebe uvidí, a z Majky nakonec vyrostla docela fajn holka. (Do trika už nyní rozhodně nesmrká.)