[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pozorujete u synů už nějaké známky puberty?
Známky puberty? Uf, slabé slovo! Ale je třeba to respektovat a přetrpět. Já jsem byl asi horší. Nicméně bližší informace vám samozřejmě nesdělím. Nemám k tomu svolení svých dětí, a i kdybych měl, stejně myslím, že jsou to poměrně intimní věci na to, abych se s nimi chlubil cizím lidem. Puberta přejde. Otázka kdy, že. U chlapců může trvat i skoro celý život. Já se z ní začal dostávat docela nedávno a ještě jsem v procesu, říká moje žena.
VIDEO: Čím Bořek Slezáček uplácí své syny?
Někde jste řekl, že je moc nevychováváte kvůli vlastní pohodlnosti. Zas tak starý tatínek nejste...
Tak já jsem starý tatínek, není pochyb! Za tři měsíce mi bude pětapadesát a klukům je devět a dvanáct. Ale já jsem to asi o té pohodlnosti někde plácnul v nadsázce. Mimo covid hodně pracuju a vlastně i při něm dost točím, a tak chodím domů unavený a děti se na mě sesypou, takže často reaguju podrážděně, protože jsem náladový. A pak si to u nich žehlím různými úplatky. Ale snažím se být co nejlepší rodič. Nikdo přece nechce být špatný otec. A přesto takoví existují. Doufám, že k nim nepatřím. Ale to byste se musela zeptat mých synů. Ti by mě ale stejně vychválili až do nebe a pak by si za to přišli pro prachy.
Asi všechno jim ale nepovolíte, nějaké mantinely mají, ne?
Obecně se dá říct, že naše děti mají hodně volnosti. Nevychovávám je metodou souboru zákazů. To by stejně k ničemu nevedlo. Jak je chcete potom vymáhat? Koljovi bude 13, má nohu velikosti 45, je o hlavu větší než jeho maminka a váží de facto skoro stejně jako já. Zkuste takového obra donutit po zlém. Tak to nefunguje. Mluvíme spolu. Se střídavými úspěchy. Jsem tady pro ně.
Jak jste prožívali s kluky restrikce doby covidové? Myslím tím všechny ty on-line výuky, karantény a podobně?
Asi jako každý. Absence normální výuky je problém, zejména u mladšího Andyho. Vlastně nedokončil ani první, ani druhou třídu, a už je ve třetí. Tak to ale je. Neseme to stejně statečně jako většina lidí. Měli jsme na sebe aspoň víc času. Ve všem se snažím najít pozitiva. A tady je to jasné. Byli jsme spolu, celá rodina. Žijeme na venkově, takže ani lockdown pro nás neznamenal vyloženě kriminál.
Vidíte u některého ze synů, že by se potatil a tíhl k herectví?
Nevím, na to je brzy, nějak to hodnotit. Kluci zatím moc neřeší, co bude. A to je dobře. Život by jim utíkal mezi prsty, zatímco by si plánovali budoucnost. Jsou to děti a nemají kam spěchat. Cokoliv si vyberou, v tom je podpořím. Až na pár výjimek, samozřejmě. (směje se) Když budou potřebovat poradit, pokusím se o to.
Když máte volno a jste ryze táta, co s kluky děláte nejčastěji a nejradši?
Koukáme na filmy a jíme zmrzlinu. A v létě cestujeme. S Koljou máme takový rituál. Každý rok musíme jet na sever Itálie. Je tam taková krásná řeka, která vytéká z Gardského jezera. No a my ji musíme aspoň jednou ročně přeplavat tam a zpátky. To, upřímně, jsou moje nejšťastnější momenty. Plaveme a já na nic nemyslím.
Nechtěli by kluci třeba ještě sestřičku?
Tak oni asi za chvíli budou chtít nějakou holčičku, ale asi to nebude moct být sestřička. To se totiž nesmí. Ale vážně. Já říkám ne, i když žena by chtěla. Jak už jsem řekl, jdu do let. Může se nakrásně stát, že za rok umřu. A co tu bude sama dělat, se třemi dětmi? Ne, bohužel. Měl jsem začít dřív. Ale nešlo to. Byl jsem sám dítě.