[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsme domlouvaly rozhovor, hledala jste složitě termín, protože vás v tu dobu čekaly další rozhovory. Vysvětlujete si to tím, že je o seriál Dobré ráno, Brno! tak velký zájem?
Asi ano, protože nic jiného teď pracovně nemám. Na divadle hraju po mateřské jen starší kousky. Hlavně se mě na seriál každý ptá. Jsem ale ráda, že se o něm tolik mluví.
Hrajete v něm Radku – mámu dvou dětí a moderátorku pořadu Dobré ráno, Brno, která se jaksi nehodlá smířit se stárnutím a pro svou kariéru je ochotna udělat úplně cokoliv. Sama máte dvě děti. Umíte si představit, že byste vstávala do práce celý pracovní týden ve tři ráno a v šest už naživo musela perlit před kamerou?
Musím se přiznat, že ne. Jako jistě, kdyby na chleba nebylo, tak bych to jako každá správná matka-samice pro svá mláďata udělala. U filmu nebo seriálu se taky občas stane, že se točí takzvaná nočka a je potřeba brzy vstávat, nebo naopak jít pozdě spát, ale tam vím, že to jednou skončí, že je to třeba jen na pár dnů. Ale dělat moderátorku a každý druhý týden takto vstávat, to klobouk dolů.
Vaše děti Oskara a Julii od sebe dělí jen a rok a čtyři měsíce. Měli jste v plánu mít je tak brzy po sobě?
Neměli, Julinka je jedna velká šťastná náhoda. Ta holka chtěla evidentně za námi, jinak si to neumím vysvětlit. V době početí jsem byla tři dny před menstruací – a podotýkám, že cyklus mám celý život pravidelný. Navíc Oskar se narodil akutním císařským řezem, a tak mi bylo doporučeno, abych s dalším dítětem rok dva počkala, než se tělo zahojí. A úplně největší záhada byla, že můj muž, který je zodpovědnější než já a který nechtěl, abych měla nějaké komplikace, si dával pozor. No, a stalo se. Navíc nám tehdy můj doktor z počítače vyjel zprávu, kde bylo prokázáno, že k oplodnění došlo čtyři dny po našem milování, symbolicky na 1. máje. Takže čtyři dny si asi vajíčko se „spermičkou“ domlouvalo, jestli to dám…
A dala jste. Jak jste pro změnu dala období, kdy byly dětem třeba 2 a 3 roky? Přece jen to asi musel být záhul.
Ač mám fyzické energie celkem dost, záhul to byl, protože jsem jednak nebyla dvaceti- ani třicetiletá maminka – v době, kdy jsem měla obě děti, mi bylo kolem sedmatřiceti – jednak jsem do toho navíc studovala tradiční čínskou medicínu. Když tehdy děti nějakým zázrakem usnuly společně, nešla jsem si lehnout s nimi, ale drtila jsem se do školy. Zpětně bych to už asi nedala, i když tehdy to bylo pro mě hnací motor, protože škola mě nesmírně bavila a naplňovala.
Nejsem ten typ matky, který dětem určuje, jak a s čím si hrát. nevadilo mi, když si hrál Oskar s panenkami a Julinka s autíčky a dinosaury.
Dokázaly si spolu děti vyhrát? Mnohdy je nízký věkový rozdíl mezi sourozenci velká výhoda…
To zase ano, to jim šlo hezky, i když máme kluka a holčičku. Nejsem ten typ matky, který dětem určuje, jak a s čím si hrát, takže mi vůbec nevadilo, když si hrál Oskar s panenkami a Julinka s autíčky a dinosaury.
V jednom rozhovoru jste na sebe prozradila, že jste jako máma netrpělivá a občas i přísná. V jakých případech konkrétně?
No, netrpělivá jsem, to ano, a když jsem se trpělivosti nenaučila u dětí, tak už se jí zřejmě nikdy ani nenaučím. Myslím, že moje netrpělivost pramení z toho, že jsem dost rychlá a podvědomě asi očekávám, že když někomu něco vysvětlím, tak že to rychle pochopí, a tudíž i rychle udělá. Což u dětí ve všech případech jaksi nejde, že ano. Ale rozhodně to neznamená, že by si to jakýmkoliv způsobem odskákaly. Spíš se učím nedávat tu netrpělivost na sobě znát. (směje se)
A kdy jste za mámu přísňačku?
Co se přísnosti týče, je to spíš o opatrnosti. Opatrnosti v nepřirozené divočině, ve které žijeme. Kupříkladu třeba na cestách, kdy běžně v obcích jezdí auta jak na rychlostních silnicích, což mě teda nesmírně vytáčí. Nehodlám spoléhat na to, že nějaký závodník, který má auto větší než loď, a při řízení ještě navíc čučí do mobilu, zastaví, kdy má. Několikrát se mi stalo, že jsme měli na semaforu zelenou a chtěli s dětmi přejít, ale řidič měl ještě strašně velkou potřebu projet, jen aby se ve frontě posunul o pár metrů dál. Ne jednou mě slyšel celý Radotín, když jsem na děti zařvala: STÁT! To na ulici zastavili úplně všichni. V tomhle ohledu na děti přísná jsem.
Máte zkušenost, že se vám děti na ulici třeba rozutekly každé jinam?
Jasně, že jo. Nechci, aby se naše děti lidí bály, ale zároveň je chci naučit zdravé ostražitosti. Když byly menší, snažila jsem se jim třeba vysvětlit, že když mi budou na ulici utíkat, nejenže je může srazit auto, ale můžou taky potkat nějakého pána nebo paní, kteří třeba nemají děti, a ti si budou myslet, že potkali opuštěné mláďátko, a můžou si je odnést domů. Nechtěla jsem použít slovo únosce, stejně jako jim nechci říkat, že jsou mezi řidiči ignorantská hovada. To jim radši řeknu, že panu řidiči zrovna svítilo do očí sluníčko a neviděl, a proto si musíme dávat pozor hlavně my. Nechci na všechny dospěláky kydat hnůj, ale je potřeba vnímat, že doba je strašně zrychlená, že máme kvůli rychlému připojení a enormnímu množství informací rozptýlenou pozornost.
dětem nekecám do výběru oblečení ani do výběru kroužků. dbám hlavně na to, aby byly samostatné.
Na co v rámci výchovy ještě apelujete?
Na to, aby děti nelezly nikomu do věcí, aby například zaklepaly babičce na dveře, když chtějí za ní do ložnice, aby se pokaždé, když si chtějí něco půjčit, zeptaly, zda můžou, aby pozdravily, poděkovaly, aby věděly, že je důležité omluvit se, přiznat se – prostě na základní slušnost. Povídáme si i o péči o vlastní zdraví, o ekologii, o tom, že dobrý přítel je důležitější než tučné konto, že i rodič, učitel i prezident se můžou mýlit, aby spoléhaly na to, co jim říká jejich srdíčko a dušička.
V čem jim naopak necháváte volné pole působnosti?
Nekecám jim například do výběru oblečení, samy si už odmala připravují dopředu, v čem půjdou do školky, školy. Nekecám jim do výběru kroužků, prostě dbám na to, aby byly hlavně samostatné a stály si za sebou. Někdy mám pocit, že se chovají, jako by jim bylo dvanáct. Což ale neznamená, že už si s nimi nehrajeme a nemazlíme se...
Teď jste asi motivovala spoustu rodičů, kteří dětem třeba zavazují tkaničky ještě v deseti letech…
Víte, jsem z rodiny, kde moje maminka byla samoživitelka, a protože pracovala od nevidím do nevidím, mnohdy prostě nestíhala všechno zařídit. A tak vím z vlastní zkušenosti, že děti jsou mnohem schopnější a silnější, než se někomu může zdát.
Dceru Julii škola čeká letos po prázdninách, Oskar je v první třídě. Přišel už do styku s nějakými těmi technickými vymoženostmi? Ptám se, protože vím, že vy osobně je moc nemusíte, nejste aktivní na sociálních sítích, tak se nabízí otázka, jaký vztah k nim mají vaše děti.
Snažíme se jim dopřát dětství a krásné zážitky s ním spojené, jaké jsme prožili my. Když mají spoustu zálib, a tím nemyslím, že musí chodit do x kroužků, když se jim coby rodiče věnujeme – vyrábíme si, malujeme, něco tvoříme, chodíme do lesa, lezeme po stromech, stavíme přehrady a podobně – tak nejenže pro virtuální svět moc času nezbyde, ale také se domnívám, že se ani nevytvoří závislost. Určitě se tomu nevyhneme, že budou brouzdat po internetu a vyhledávat nesmysly, ale přeji si, aby je sedět doma na zadku tolik nebavilo a aby – podobně jako to mám já a muž – měly chuť trávit čas hlavně venku na vzduchu a mezi kamarády. U nás třeba odmala hrajeme mimo jiné divadlo. Vždycky jsme si společně připravili scénu, našli všemožné blbosti, žádné popisné rekvizity a hráli jsme neuvěřitelné etudy. Když je dnes vidím, jak si spolu hrají, tak bych už nemusela dělat nic jiného než psát scénáře, a ještě bych mohla vydělat balík, protože to je taková fantazie a takové příběhy, které dokážou samy vymyslet! Těší mě, že když přijdeme k někomu na návštěvu a děti tam mají v ruce iPad, na kterém hrají nějaké hry, tak naše děti do toho baví koukat maximálně 5 minut a jdou si hrát. Teď jsem si vzpomněla na jeden synův dotaz, který mě překvapil…
Sem s ním.
Jednou se mě zeptal, jestli jsme chudí, když nemáme nové auto. Tak jsem mu řekla: „Ale Oskárku, já si náhodou připadám jako milionář! Mám totiž za manžela nejlepšího muže, nejlepšího tátu pro vás, mám tolik kamarádů, že se mi nechce věřit. Na všechny se můžu obrátit třeba i o půlnoci, kdyby se něco dělo. Věříme si. Jsem zdravá jako řepa a miluju život. Drahé hodinky nebo nové auto mě neudělají šťastnou, víš?“ Už teď jim říkám, že mi je úplně jedno, co budou dělat a studovat, že tituly a ani značkové oblečení nedělají život vzrušujícím a dobrodružným.