Maminka.czRozhovor

Hyperaktivní dítě? Snad z toho vyroste, doufají Lukáš a Veronika Hejlíkovi

11. 12. 2019
Do tří let věku syna Vojty se modelka Veronika Hejlíková (37) v podstatě nezastavila. Asi i proto je tak neuvěřitelně štíhlá i přesto, že její velkou vášní je dobré jídlo. To mají s manželem, hercem a foodblogerem Lukášem Hejlíkem (39), společné. Jinak jsou ovšem každý úplně jiný. Co dalšího je kromě syna Vojty (4) spojuje? Jak zvládají jeho divokou povahu? A jak si v nelehkém období puberty hledají cestu k Lukášově starší dceři Klárce?

Vcházím k Hejlíkovým domů a u dveří už přešlapuje Vojtíšek, aby mě přivítal. S velkou papírovou krabicí plnou polystyrenové výstelky, která se dá lámat. A ta ho nepřestane bavit v podstatě po celou hodinu, kdy si s jeho rodiči povídám. Ano, je to všude stejné. Děti mají doma kupu hraček, aby si pak vyhrály s papírovou krabicí. Nutno ovšem říct, že tahle soustředěnost a klid jsou velkou změnou, která u Vojtíška na první pohled za poslední dva roky, kdy jsme se neviděli, nastala…

Verčo, když jsme si naposledy spolu povídaly, říkala jste, že se s Vojtíškem za celý den nezastavíte. Nastala s tím, jak povyrostl, nějaká změna?

VERONIKA: Vojtíškovi byly v září čtyři roky a je to opravdu velký obrat. Do tří let to byla neřízená střela, poté jako když utne. Ne že by byl tedy z divocha najednou nejklidnějším dítětem na světě, to ne, ale ten rozdíl tam určitě je. Dá se s ním mnohem lépe domluvit.

A taky asi člověk postupně přicházel na to, jak na něj, je to tak?

VERONIKA: Přesně tak. První tři roky ale byly vážně strašně náročné. Po tom třetím roce to ale najednou nebylo tak, že by se někam vyřítil a člověk letěl za ním, aby eliminoval nebezpečí a nástrahy, které kolem číhají a které on si neuvědomoval. I s dětmi to bylo lepší. Najednou začal vyžadovat i kamarády. Na chalupě máme moc fajn sousedy s dětmi, které jsou věkově podobné Vojtovi, takže tam mají takový gang. Tady v Praze nemá kamarády takhle blízko, v tomhle je to na chalupě super.



Dneska je to ve větších městech trošku o strach, pustit dítě samotné ven. Na druhou stranu se hodně mluví o tom, že se to s tou úzkostlivostí přehání a ani starší děti, než je Vojta, samy neudělají venku pomalu ani krok. Umíte si představit pouštět Vojtu za rok dva samotného ven?

VERONIKA: No ježíšmarjá, já jsem sídlištní dítě, my jsme už jako malé děti ráno vyběhli a vždycky nás zavolali jen na oběd a na večeři. A fungovalo to. Já bych se ho ale bála jen tak vypustit. Nutno říct, že já jsem na Vojtu hodně fixovaná. Takže spíš než v něm by byl problém ve mně. Upřímně, jsem velmi úzkostlivá máma.

Nastoupil letos Vojtíšek poprvé do školky, nebo už je „mazák“?

VERONIKA: Chodil už i do jesliček, na dvě dopoledne týdně, a postupně jsme přidávali. Letos na podzim nastoupil do nové školky a zatím si pořád zvyká. V té předchozí měl kamaráda, který mu byl povahově velmi podobný, což teď v té nové školce nemá. Myslím, že ten kolektiv dělá hodně. Ale věřím, že si zvykne. Začali chodit i na plavání a to ho hrozně baví.

Vrátím se teď k Vojtovi samotnému… Jak se dá pracovat s hyperaktivním dítětem?

VERONIKA: Já na to vlastně asi nemám žádný recept. Od jeho roku a půl do tří let jsem byla na pokraji zhroucení, protože to bylo strašně nebezpečný. Jak to dítě nemá hranice a nedokáže vycítit nebezpečí, které na něj číhá, je to vážně strašně těžký. On byl fakt schopen prostě vyběhnout z domu a doběhnout na nádraží, které je tady kousek, kdybych nevyběhla za ním, nastoupil by do vlaku a odjel. Nebo do tramvaje. Tenkrát by odešel s kýmkoli. Až do tří let jsem s ním jezdila s kočárkem do školky, pěšky bychom tam asi ani nedošli… Upřímně, neumím si představit, že bych měla k malému hyperaktivnímu Vojtovi, který by mi pořád někam prchal, ještě miminko. Jediná moje rada je to přežít a čekat na ten zlom, který u nás přišel teprve nedávno.

Vy jste, Lukáši, byl taky takhle živé dítě?

LUKÁŠ: Já jsem byl třetí v pořadí, to je asi rozdíl… Ale zájmů mám dodneška spoustu.
VERONIKA: Lukáš navíc vyrůstal na vesnici, a to je prostě o něčem jiném
LUKÁŠ: Je pravda, že minimálně pro takhle živé dítě je to tam snadnější. Ve městě člověk musí pořád něco vymýšlet, aby ho zabavil, tam ten den tak hezky plyne.

Neuvažovali jste, že byste se na chalupu přestěhovali? Neláká vás to?

VERONIKA: V létě, kdy jsme tam byli poměrně často, jsem si říkala, jak by to tam bylo fajn. Město je pro mě stres. Na druhou stranu jsem městský člověk, takže by mi možná ve finále chybělo… Ještě před rokem bych vám řekla jasné ne. Ale teď si říkám, že bych se tomu vlastně nebránila.
LUKÁŠ: Proto bude možná nejlepší to mít tak, jak je to doteď, a to zhruba napůl. Myslím, že zrovna Vojta bude vyhledávat kolektiv. A ve chvíli, kdy bychom ho měli dávat do nějakých kroužků, tak tady bude víc možností.

Máte to hezky rozdělené… Trávíte na chalupě i Vánoce?

VERONIKA: Ano. A myslím, že to do budoucna měnit nechceme. Má to tam svoje kouzlo. Zatopíme si v kachlových kamnech, vaření štědrovečerní večeře tam jde skoro samo, předtím ještě nechybí procházka. Pak zazvoní Ježíšek, Vojta proběhne bez povšimnutí kolem stromečku a letí ke dveřím, jestli ho neuvidí…

Jaké tradice a zvyky dodržujete?

Rozkrojíme jablíčko, postíme se, abychom večer viděli zlaté prasátko, šupiny z kapra jsou samozřejmostí, od štědrovečerní večeře nesmí nikdo odejít… Takové ty základní zvyky, které asi dělá většina rodin.

S dětmi ale mají to pravé kouzlo... Vrátím se ještě teď k Vojtíškově hyperaktivitě. Nevypozorovali jste třeba nějakou souvislost s jídlem, respektive sladkým? Říká se, že po cukru jsou děti mnohem aktivnější.

VERONIKA: Myslím, že u nás to nemá žádný vliv. Co se týče čokolády, tak třeba po obědě Vojta kousíček dostane. Ale bonbony a lízátka či sladká pitíčka, to mu nedáváme. To mi nesmí přes práh domu. Ale není to ani tak kvůli hyperaktivitě, spíš kvůli zubům. Prostě si nemyslím, že je to něco, co by děti nutně potřebovaly. Nicméně striktně cukr a čokoládu nezakazujeme. Nevšimla jsem si, že by tam byl nějaký rozdíl. On je prostě taková povaha. Naopak si myslím, že v dospělosti mu to bude k dobru. A když se podívám na manžela, tak ten to využívá úplně skvěle. (smích) Teď jde prostě jen o to dítě uchránit, aby se někde nezabilo nebo nezmrzačilo.

Později se to prý otočí, někteří lékaři tvrdí, že rodiče hyperaktivních dětí pak mají během jejich puberty klid…

VERONIKA: To by byla nádhera a pro nás velká odměna. Tak uvidíme. Radši na to nebudu myslet, abych pak nebyla zklamaná. (smích) U Vojty tedy není ta hyperaktivita vyloženě ve formě ADHD. Není to diagnóza, prostě je hodně živé dítě. Potřebuje neustálou akci a reakci. Hned se snaží s každým komunikovat, hlavně s dětmi.

Jak říkáte, v dospělosti skvělá vlastnost, kterou zúročí…

VERONIKA: Akorát trošku lituju jeho budoucí ženu. (smích)

Ale vy se máte s Lukášem dobře, ne?

VERONIKA: Já myslím, že my jsme takoví vyvážení. Já si dovedu přečíst knížku a najít si chvíli pro odpočinek, on je zase takový rozevlátý.

Poslouchám to ticho, které tady vládne. Za celou dobu, co se bavíme, o Vojtíškovi ani nevíme. A musím tedy říct, že je mu i poměrně hezky rozumět, což je také velká změna posledních měsíců, je to tak?

VERONIKA: Hodně se zlepšil. Chodíme na logopedii a tam se mu moc líbí. On je velice komunikativní a sociálně zdatný. Ale tím, že začal pozdě mluvit, se u něj objevila diagnóza vývojová dysfázie. Takže jsme řešili takové to kolečko foniatrie – logopedie – psychologie. U psycholožky to ovšem dopadlo katastrofálně. Po pár minutách mi řekl: „Maminko, mně se tady nelíbí, já chci domů.“ A paní psycholožka to vyhodnotila tak, že moje dítě nespolupracuje, což by ve čtyřech letech mělo, a že je na mě velmi fixované. Poslala mě na chodbu, abych mu vysvětlila, že s ní má mluvit. Takže jsem z toho sezení odcházela sama zralá na psychologa… Logopedka mě pak uklidnila, že jestli je to vývojová dysfázie, tak velmi lehká forma. On se po tom třetím roce strašně rozmluvil, je mu sice špatně rozumět, takže musíme pracovat na jednotlivých hláskách, ale má dobrou slovní zásobu, a když po něm něco chci, tak mi rozumí. Já jsem o tom mluvila na Instagramu a doteď mi píše spousta maminek, které řeší to samé.

Vím i o případu, kdy psycholog řekl mamince s dítětem s vývojovou dysfázií, ať se smíří s tím, že nevystuduje vysokou školu. A já si říkám, jak jen může vyslovovat u pětiletého dítěte takové soudy!

VERONIKA: To je strašné. Někteří odborníci ovšem říkají, že ani střední… Tam jde o to, že když ty děti pak začnou chodit do školy, tak se ta vývojová dysfázie přehoupne na všemožné dysgrafie a dyslexie a další dysporuchy. Může a nemusí. Ta diagnostika je totiž strašně těžká. Vojtík měl dlouho svoji řeč, my jsme tomu říkali vlčákovština, a tou hovořil plynně. Já jsem se naučila jí nějak rozumět, často mě chytil za ruku, někam mě odvedl, když mi chtěl něco ukázat. Takže my jsme se spolu domluvili… Naštěstí ale odborníci říkají, že u vývojové dysfázie není narušený intelekt. Ty děti jsou chytré a inteligentní, jen řečové centrum nefunguje tak, jak má. A to, jak zvládnou školní docházku, záleží hodně i na výběru školy. Takže i když Vojta půjde do školy až za dlouho, tak už teď koukáme a vybíráme.

LUKÁŠ: Já každý den hraju na českých školách. A kdykoli hraju v nějaké „nové“ škole, zírám, jak to tam funguje, všichni jsou v takovém nějakém míru, je tam ticho... Zároveň si ale nedokážu představit, že to bude Vojtova krevní skupina.

To máte, Lukáši, skvělou sondu do českých škol…

LUKÁŠ: Já bych řekl, že nikdo nemá větší přehled o českých školách než já, tím jsem si skoro jistý.

Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincovém čísle časopisu Maminka, které si můžete koupit ještě dnes. Ve čtvrtek už vychází lednová Maminka. Aktuální vydání nebo předplatné s dárkem kupujte na www.ikiosek.cz/maminka

Předplatné Matka
Témata: Rozhovor, Instagram, Slavní tatínci, Lukáš Hejlík, Ježíšek, Veronika Hejlíková, Praha, Hyperaktivní dítě, Maminka, Chalupa, Děti

Mohlo by vás zajímat
Jsem v tom? Jak poznáte, že jste těhotná, i bez testu
Žádost o rodičovský příspěvek: Návod, jak a kde rodičák jednoduše vyřídit
Muž píše o porodu: Bolest byla cítit po celém sále, zatínal jsem zuby s ženou
Říkají jí Mauglí. Přežila v sibiřské divočině. Teď vyhrála soutěž krásy
Nechali se vyfotit s mrtvým miminkem. Potřebovali jsme se rozloučit, říkají
Barunka málem přišla o prst! Její máma varuje před nebezpečnou hračkou
Narodí se holka, nebo kluk? Kdy se pozná pohlaví dítěte?
Ve třinácti matkou! Těhotenství tajila, její máma ale ucítila pohyby dítěte
Kojila na špinavé podlaze vlaku. Nikdo z cestujících ji nepustil sednout

Horoskopy

Střelec Momentálně hýříte všemožnými nápady, ale šéfovi se moc nezamlouvají. Rozhodně nic nevzdávejte a ponořte…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Richard, Richarda





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné