[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je pláč a pláč. A asi se shodneme na tom, že ten hysterický stojí většinou za to. Takové divadélko umí předvést většina dětí. Některé to ale dokážou dovést do dokonalosti a rodičům nejenom slušně brnkat na nervy, ale taky je parádně vystrašit. Každé dítě je originál a chvíle nespokojenosti a emocionálního vypětí prožívá po svém.
Podle dětské psycholožky Lindy Kolenaté bychom měli rozeznávat příčiny takových reakcí: „Záleží, zda dítě hystericky pláče, protože se bojí, nebo ho něco bolí, jestli je nespokojené, protože něco nesmí, není po jeho… V prvním případě dítě potřebuje vaši podporu, pomazlení, pohlazení, zklidnění přes dotyk nebo klidné vyprávění.“
„Ve druhém případě je vhodné dítěti projevit pochopení, že je naštvané, ale nevěnovat mu více pozornosti a být důsledný, to znamená nevyhovět mu jen proto, aby byl klid a přestalo být vzteklé,“ podotýká psycholožka s tím, že velmi rychle by vás v opačném případě dítě začalo tímto způsobem manipulovat k tomu, co chce. „Je proto žádoucí, aby důslednost byla dodržována i na veřejnosti, přestože budete středem pozornosti okolí,“ doplňuje. Dítě v afektu na veřejnosti je proto lepší odvést či odnést někam do ústraní, když je to možné.
Někteří rodiče ovšem zažívají opravdu perné chvilky. Především ti, kteří u svého drobečka okusili takzvaný afektivní záchvat. Projevuje se tak, že dítě lapá po dechu, může i promodrávat nebo dokonce omdlívat. Mdloba ale trvá většinou jen pár vteřin a dítko se poté samo probere, po záchvatu bývá často unavené. Afektivní záchvaty patří k častým problémům dětského, zejména batolecího věku. V různých podobách se vyskytují až u 5 % všech dětí, obvykle se objevují mezi 6. měsícem a 4 lety. „U některých dětí vlivem silného afektu může dojít k obtížím s dýcháním. V tu chvíli je nutné mu šplouchnout vodu do obličeje, fouknout na něj nebo ho rozptýlit jiným podnětem. Dítě se nakonec spontánně nadechne,“ radí Linda Kolenatá.
V podstatě se dá říci, že celá situace většinou hůře vypadá, než ve skutečnosti je, rodiče ale často pěkně vyleká. Záchvaty jsou neúmyslné, nedobrovolné a mimovolné. Jejich příčinou je nezralost autonomního nervového a srdečního cévního systému. Když dítě dozraje, dozraje i nervový systém a záchvaty se vytratí. Někteří neurologové doporučují při afektivním záchvatu zajistit okolí dítěte tak, aby nedošlo k jeho poranění – tedy uložení na zem, případně do stabilizované polohy na boku, a prosté sledování dítěte do uklidnění. Pokud se záchvaty často opakují, je namístě poradit se s odborníkem – pediatr vás pravděpodobně pošle na neurologii, případně kardiologii, kde vašeho prcka vyšetří a vyloučí závažnější příčinu.
Pokud se jedná skutečně „jen“ o afektivní záchvaty, jediné, co vám lékař pravděpodobně poradí, je snažit se jim, pokud je to možné, předcházet. Často bývají záchvaty spojeny s únavou, množstvím emocí, které dítě neumí zvládnout a podobně. Doporučuje se proto pravidelný režim, neměnit příliš často prostředí, dodržovat rituály a samozřejmě prckovi dopřát dostatek spánku. Příčin může být ale mnoho, proto se vyplatí sledovat, co obvykle bývá jejich spouštěčem – a snažit se tomu předcházet. Dobrou zprávou je, že afektivní záchvaty ruku v ruce s dozráváním nervové soustavy vymizí s věkem. Velice důležitá je v tomto směru také výživa a všechny potřebné vitaminy a minerály včetně železa, hořčíku, vápníku a vitaminů skupiny B, ovlivňující nervosvalovou dráždivost dítěte.
Ne každá situace však vypadá takto dramaticky, a přesto nás jako rodiče trápí a nervuje. Po hysterickém divadélku, ať už proběhlo takto dramaticky, nebo bez fáze promodrávání a omdlívání, je proto dobré si s dítětem o všem promluvit. „Ne třeba hned, ale určitě ještě ten samý den. Naučit ho, že je v pořádku prožívat emoce, které má, ale je nutné se naučit je projevovat trochu jinak. A nabízet mu konkrétní způsoby, které používáte vy nebo někdo z blízkého okolí. Můžete si pořídit knihy na čtení zaměřené na emoce – například Ferda a jeho mouchy, a číst si je společně,“ navrhuje dětská psycholožka.
Zabrat mohou i opačné příklady. „Když spolu uvidíte venku dítě, které je hysterické, zpravidla si toho i vaše dítě všimne, popřípadě se zeptá, proč tak pláče. Využijte toho, třeba tím, že mu sdělíte, že je nespokojené, že se mu něco nelíbí a že takto nějak se posledně chovalo i ono. Když dítě vidí někoho jiného ve stejné situaci, lépe si uvědomí své chování,“ dodává. Až jej vztek opustí, vezměte ho stranou a vysvětlete mu, že jeho chování bylo nevhodné. Musí pochopit, že se nemůže vzteku zbavovat tímhle způsobem.
Dítě staré rok a půl někdy až do tří let prožívá fázi vzdoru a vztekání bývá na denním pořádku. Jeho řečové schopnosti totiž ještě nejsou dost rozvinuty a ratolest zažívající frustraci z okolního světa ji neumí vyjádřit jinak než záchvatem vzteku. Od tří let se dítě učí chápat svoje pocity a impulzy, které způsobují jeho náladu, začíná se formovat vůle.
I když to bývá sakra těžké, snažte se za každých okolností zůstat v klidu. U kojence můžete zkusit poklepávání na zadeček, na batole a starší dítě se snažte nekřičet – nemá to smysl, naopak to celou situaci často zbytečně zhoršuje. A zrcadlo vám vaše dítko nastaví velmi brzy!
Holčička se vzteká v porodnici. Nechce mladší sestřičku
1. Snažte se rozptýlit prckovu pozornost. Kojence nebo batole třeba nějakou barevnou hračkou, pohledem z okna na něco zajímavého: „Jéé, podívej, vidíš to taky? Co to támhle je?“
2. Nastavte mu zrcadlo, ať vidí, jak to vypadá, když se vzteká. Válejte se po zemi, pištěte, vřeštěte. Asi to není úplně metoda aplikovatelná opakovaně (využíváme moment překvapení) a také byste si ji měli schovat spíš na doma. Za zkoušku to ale stojí.
3. Záchvaty vzteku bývají často voláním o pomoc. Zkuste proto svého malého vzteklouna obejmout, možná tím dosáhnete kýženého cíle. Řekněte mu tiše, že ho chápete a že jste tady, abyste mu pomohla. Zeptejte se ho, co se mu stalo, a stále ho přitom objímejte.
4. Spojte se proti vzteku společně – dejte najevo, že jste se svou ratolestí spojenci a ne protivníci: „On do tebe zase vlítnul ten skřítek Zlobílek? Pojď, vyženeme ho spolu. Běž pryč, Zlobílku, běž, my tě tady nechceme!“