[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Po přečtení její knihy možná budete cítit jisté rozpolcení. Mladá dívka dostala trest za něco, co neudělala. Jenže se do toho „namočila“ tak trochu sama. Sympatické na Terezině zpovědi je to, že svou minulost odhalila v podstatě až na dřeň. Ano, skutečně byla v mnoha ohledech až dětsky naivní. Ano, dělala věci, které byly víc než za hranou. Jenže za svou minulost zaplatila tím nejtvrdším trestem – ztrátou svobody. Ze svých chyb se dokonale poučila. Našla si partnera, který při ní stál, i když ji většina lidí odsoudila. Dnes se těší na přírůstek do rodiny a na společnou (lepší) budoucnost…
Jaké byly vaše první dojmy, když jste uviděla dvě čárky na těhotenském testu?
Upřímně, byl to takový šok, že jsem nemohla ani začít brečet štěstím. Přítele Mariana jsem se trochu neromanticky zeptala: „A co teď jako budeme dělat?“ (směje se). On si dítě moc přál, já si říkala, když se to stane, tak o. k., když ne, máme ještě čas. V patnácti jsem dospěla k názoru, že mateřství nebude nic pro mě, v osmnácti jsem si říkala, že pokud nebudu mít dítě do pětadvaceti, tak už nikdy. No a v pětadvaceti, kdy jsem byla zrovna single, jsem si řekla, že na to teda kašlu. Ale když jsem poznala Mariana, touha po dítěti zase přišla…
Nedávno jste si společně pronajali bar. Bylo i to důvodem vašich pochyb, jak skloubíte práci a mateřství?
Určitě. Mě práce servírky strašně baví. Navíc přišly i pochyby typu, zda to utáhneme jen s jedním platem. Ta opravdová radost tak přišla asi až po měsíci těhotenství. Teď už se těším moc, i když taky se trochu bojím…
Jste v 5. měsíci, prozradíte pohlaví miminka?
Podle všeho to vypadá na kluka.
A co jméno, máte už vybrané?
Pro holčičku jsme měli Valentýnku, moc se mi líbí i Madlenka. Z chlapeckých jmen zatím vede Oliver a Viktor.
Dostáváte od okolí nějaké rady, ať vyžádané, nebo nevyžádané?
Třeba mamka s babičkou to už vzdaly, protože vědí, že u mě s radami nepochodí. Tak radši nakupují oblečky. (směje se) Od známých slýchávám, že bych měla jíst víc jogurtů a tvarohu, ale ty, přiznám se, moc nemusím. Zvládnu maximálně pribináček. Ale jinak vím, co můžu a co ne, nekouřím ani nepiju.
za ty tři roky od propuštění z vězení jsem už hodně obrněná…
Vaše „kontroverzní“ minulost se stala terčem pro celou řadu anonymních kritik. Co mom shaming, s tím už máte také zkušenost?
Pobavilo mě, co se strhlo za melu, když jsem dala na Instagram, že rozvážíme tatarský biftek. Hned mi chodily komentáře typu: „To přece nemůžeš jíst, když jsi těhotná!“ A kde jsem psala, že ho jím? Dřív jsem dostávala zprávy jako „Chcípni v tom Pákistánu…“ a podobné. Ale do očí by mi to nikdo neřekl. Když jsem se vrátila, najednou se mnou chtěli být všichni kamarádi. Kde jste byli, když jsem seděla, myslela jsem si. Víte, za ty tři roky od propuštění z vězení jsem už hodně obrněná. Ze začátku jsem všechny komentáře četla, odepisovala na ně, ale pak jsem to vzdala. Lidi, co bezdůvodně kritizují a jsou nenávistní, jsou v podstatě naštvaní na svoje životy nebo jsou bez peněz, nemá je nikdo rád… A do toho přijde holka, která seděla a dovolí si být i přesto šťastná. Někdy mi píšou starší pánové, kterým to doma obvykle moc nefunguje, a navážejí se do mě. Nebo dámy kolem padesátky, kterým ležím v žaludku.
Nezamrzela vás ta kritika, přece jen vám lidé přáli smrt, to už je silná káva…
Mě by mrzelo, kdyby si na mě někdo stěžoval při obsluze v baru, kdyby byl nespokojený. To by mě mrzelo.
Čtyřletý trest jste si odpykávala v pákistánské věznici. Jaké na ni máte vzpomínky?
Vzpomínám, že tam byly ženy odsouzené nejvíc za drogy, bankovní podvody a vraždu manžela. To je v Pákistánu poměrně běžné. Holky se tam vdávají v patnácti za někoho mnohem staršího, koho ani neznají. Pak se zamilují do mladého kluka, jenže rozvést se nemůžou, protože o tom rozhoduje manžel. A tak se ho potřebují zbavit. Mnohdy jim ale jaksi nedojde, že za to půjdou do basy. A taky že mají dítě, o které se nebude mít kdo starat. Byly tam i těhotné ženy a taky matky s dětmi.
Myslíte s dětmi natrvalo?
Ano, děti tam mají dokonce i jakousi „školu“, ale to dejte do uvozovek, mám pocit, že se v ní moc neučily. Dost tam zvlčely. Měly tam pár prolézaček, na kterých ale víc viselo prádlo jejich matek. Děti se tam musely zabavit samy. Navíc třeba chlapci mohli být s matkou jen do osmi let, pak byli přemístěni do takzvané s.o.s. cely, protože už se jaksi nehodilo, aby byli na jedné cimře s dvaceti ženami.
S dvaceti ženami? Já myslela, že jsou tam cely třeba po pěti…
To by bylo krásné! Byly tam pouze dvě velikánské cely. Já měla to štěstí, že jako cizinka jsem nemohla být s místními odsouzenými, takže se stalo, že jsem byla třeba i rok na cele sama.
svému dítěti jednou všechno řeknu. času na změnu je dost…
Tak to musela být trochu výhra, ne?
No, jak se to vezme. Když přestala jít elektřina, což se dělo pětkrát do týdne, a najednou byla všude tma, dobře mi nebylo. Já se totiž tmy dost bojím. To na mě pak volaly ostatní: „Teri, jsi ok?“ Když přestala jít klimatizace, byla tam i padesátistupňová horka. A cely plné komárů…
Bojím se zeptat, jak to tam bylo s hygienou…
Vzpomínám, jak jsem jednou těsně před soudním řízením dostala menstruaci. Obcházela jsem všechny vězeňkyně a ptala se jich, jestli nemají vložku. Jenže v Pákistánu místo vložek používají kusy oblečení. Ustřihnou třeba kus šály a strčí si ji do kalhotek. Ty mají obvykle jen jedny – říkají jim menstruační.
Takže jste dostala šálu?
Naštěstí chodí do věznice jednou za čtvrt roku charita, která přinese hygienické potřeby. Ovšem tehdy k dispozici žádné nebyly, takže jsem musela poprosit právníka, který mi jel po Pákistánu shánět tampony…
Vraťme se raději z minulosti rovnou do budoucnosti. Jaká byste chtěla být, Terezo, máma?
Milující, trpělivá, kamarádská a důsledná…
Nebudete mít strach, až jednou váš syn narazí na nějaký článek, které o vás byly napsané a které nebyly zrovna lichotivé?
Myslím, že v té době už nebudu tolik aktivní na Hero Hero ani jinde na sociálních sítích, navíc budu mít jiné příjmení. Ale svému dítěti jednou všechno řeknu a nebojím se toho. Času na změnu je dost…