[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Inkluze je v současnosti jedno z nejskloňovanějších slov ve školství. „ Inkluze je nikdy nekončící proces, ve kterém se lidé s postižením mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez postižení.“ uvádí na Metodickém portálu RVP.CZ speciální pedagog Josef Slowík.
„Myšlenka inkluze hendikepovaných žáků v běžných školách je bezesporu skvělá a prospěšná, bohužel může i přes všechny teoretické znalosti, odborné i celoživotní vzdělávání narazit na selhání pedagoga či pedagogického přístupu a zvyklostí v dané škole,“ tvrdí pedagožka s mnohaletou praxí Magdalena Michnová.
S takovým selháním se bohužel setkala i paní Věra, maminka 6tileté prvňačky Lindy, ta byla ve škole několik týdnů šikanovaná mentálně hendikepovanou dívkou. Holčička, která si Lindu „vyhlédla“ ji velmi pravděpodobně nechtěla nijak ubližovat, využívala však své fyzické převahy a pasovala se do nadřazené role rodiče a pedagoga. Škola v tomto případě bohužel naprosto selhala...
Lida je šikovná školačka tiché a spíše introvertní povahy. Ve třídě patří k nejmladším a také nejmenším dětem. Linda je drobná a celkově působí velmi křehce. Děvčátko chodí do první třídy menší základní školy na malém městě. Do stejné školy chodí i o 4 roky starší mentálně hendikepovaná holčička, kterou Linda několik let zná, protože bydlí ve stejné části města. A právě s touto dívenkou měla Linda v druhé polovině školního roku velký problém.
„Až později jsem pochopila, že si Linda s onou dívkou hrála dobrovolně jen zpočátku, pak již byla pouze její osobní hračkou a nucenou společnicí. Jak k tomu došlo? V družině bývaly všechny třídy na jedné zahradě a starší holčička si pro Lindu vždy došla do hloučku ostatních prvňaček, odvedla si ji někam stranou a tam si s ní musela dcera hrát.
Jelikož se starší velké a na první pohled poněkud odlišné holčičky bála, neprotestovala. Zkrátka dělala, to co dívka chtěla. Družinářky nic neřešily, ničeho si nevšimly, dokonce se mi později snažily namluvit, že si Linda s holčičkou ohromně rozuměla. Jenže v té době jsem už intenzivně přemýšlela, proč Linda odmítá najednou chodit do školy, proč ráno pláče a v noci se začala pomočovat!“ vzpomíná Lindina maminka.
Bohužel problémy malé Lindy pokračovaly, neprůbojná tichá holčička byla ovládaná strachem a starší hendikepovaná dívenka se opájela mocí. Nikdo si údajně ničeho nevšiml, nikdo nic neřešil, a to ani ve chvíli, kdy se Linda několikrát na zahradě rozplakala, protože jí starší „kamarádka“ například naplácala na zadek, protože Linda zlobila!
„Dokonce se později ukázalo, že několik dětí na situaci družinářky opakovaně upozorňovalo. Prý jim bylo ale řečeno, že nemají starší dívku provokovat, protože je nemocná. Naopak jí mají pomáhat a hrát si s ní. Myslím, že všem jednoduše vyhovovalo, že si holčička hraje s mou dcerou a nikdo se jí nemusí věnovat. Dokonce se při zápisech vedení školy chlubilo skvělými výsledky inkluze, příkladem byl údajně vztah mé dcery s hendikepovanou holčičkou!
Zatímco nikdo nic neřešil a škola se chlubila, já lítala s Lindou po doktorech a řešila bolavé bříško, pravidelné ranní nevolnosti a noční pomočování! Nakonec jsme se ocitly u jedné úžasné psycholožky, která s mou uzavřenou dcerkou skvěle pracovala, a pomocí obrázků a her rozklíčovala celou situaci.“ vypraví paní Věra.
Lindině mamince najednou zapadly dohromady i některé zvláštní náznaky, útržky vět a každodenní maličkosti. Například pochopila, proč Linda tak urputně odmítala, chodit určitou ulicí ze školy a do školy (v ulici totiž bydlí ona holčička).
„Nejhorší nás ale teprve čekalo, když jsem začala celý problém řešit. Od ředitele školy jsem si nejprve v narážkách a později i přímo vyslechla, že přeháním, že jsem nesnášenlivá a nenávistná. Když jsem mu popisovala, co se v družině několik týdnů dělo, vše bagatelizoval s tím, že pro dceru jsou zkušenosti se sociálním kontaktem s mentálně hendikepovaným jedincem jednoznačně kladné – prý je problém ve mně. Údajně jsem do jejich přátelského vztahu vstoupila se svými předsudky a narušila jej. Ano, to řekl! Myslela jsem, že snad špatně slyším!“ vypráví maminka Věra.
„Má dcera se strachy pomočovala, měla zažívací problémy prokazatelně psychosomatického původu a já jsem ten, kdo ubližuje?! Je hezké, že se škola snaží dávat šanci dětem s hendikepem, ale pochybuji, že to pedagogové a vychovatelé zvládají.
Ono se totiž ukázalo, že jsem nebyla první, kdo si na podobné chování dívenky stěžoval nebo měl k práci pedagogů připomínky! Blíží se konec školního roku a já jsem rozhodnutá, že se dcera do této školy již nevrátí. Většina rodičů vidí situaci podobně jako já, když se potkáme ve městě, tak se mnou souhlasí, ale nikdo se nás veřejně nezastane, aby nebyl označen za nesnášenlivého.“