Maminka.czFejeton otce

Inspirujme se dětmi dřív, než je zkazíme, radí režisér Matěj Balcar

Michaela Láchová 14.  8.  2019
„Děti mají tolik užitečných vlastností, které u dospělých postrádám,“ říká sympatický režisér, scenárista a producent Matěj Balcar (28). Co všechno ho jeho dvouletý syn Vojtíšek, kterého má s manželkou Kristýnou Hrušínskou (34), herečkou se slavnými kořeny, stihl naučit? A proč je pro něj dítě tisíckrát lepší než televize?

Když se Vojta narodil, ořval jsem to. Já vůbec často řvu. Ale nejvíc na svatbě a při tom, když jsem Vojtu poprvé pochoval. Vypadal docela jako já, když jsem byl mimčo, a to mě dorazilo. Zažil jsem si docela pestrou směs pocitů. Mimoto se mi rozjelo akné, pravděpodobně z nějakého hormonálního výkyvu. Taky střídavé stavy štěstí a beznaděje.

Největší propad přišel v momentě, kdy jsme si Vojtíka přivezli domů. Tady mi najednou došlo, že představa volného odpoledne a přemítání o scénářích je tatam. Ten drobeček byl nádherný, ale já nějak nevěděl, co si s ním počít, jak s ním zacházet a jak se vyrovnat s jeho pláčem. A pak se to postupně začalo obracet. Teď už jsem ve stavu, že ho dva dny nevidím a strašně se mi stýská. I když to je možná tím, že jsem dojímací typ…

Za ty dva roky, co je tady s námi, jsem zjistil, že dítě je lepší než televize. Nepřestanete na něj vejrat. A právě při tomhle vejrání jsem si všiml hned několika skvělých vlastností, které u většiny dospělých postrádám. A přitom jsou tak užitečné. Ta první je žít tady a teď. Žádné deprese, žádné myšlenky na zítřejší počasí nebo prezidentské volby, zkrátka jen 100% autentická reakce na 100% přítomný problém. Třeba jak se dostat ke kýžené hračce. Úžasná svoboda, řekl bych.

 

Děti mají tolik užitečných vlastností, které u dospělých postrádám...

 

A tím se dostávám k vlastnosti druhé: bojovat a nikdy se nevzdávat. Pochybuji, že by kterékoli batole přemýšlelo o tom, že se dneska musí naučit lézt, pozítří chodit, pak mluvit, odmaturovat, chodit čtyřicet let do práce a nakonec umřít. Kdyby vědělo, co je cílem cesty, teda prdět do hlíny, mohlo by se na to rovnou vykašlat. Ono si ale užívá souboj s jednotlivými problémy a každý den se svým úsilím posouvá o krok vpřed. Je mu jedno, proč to dělá. Jen ho to prostě baví a raduje se, když se mu něco povede. Proto kdykoli máte slabou chvilku a chcete něco zabalit, podívejte se na malé děti a naberte něco z jejich energie. Je v ní cosi kouzelného, co vám dodá chuť žít a znovu se bít za svoje sny. Vždycky je lepší udělat něco, než čekat na dokonalost a neudělat nic. Přitom dokud nám běží čas, máme stejnou možnost bojovat. Jako ti prckové. 

Kromě toho, že jsem v sobě díky Vojtovi tak trochu znovuobjevil dítě, získal jsem zároveň snad i jistou dávku mužnosti. Mé dospívání bych totiž charakterizoval jako jedno velké osobnostní bloumání a hraní si na dospělého. Byla to asi trochu křeč. A teď, díky Vojtovi, Kristýně (mému životnímu parťákovi, člověku, který je mi vždycky nablízku a podpoří mě, když se daří, i když je hůř) a práci to konečně přišlo samo a i přes řadu starostí je to velmi osvobozující. 

Nemusím přemýšlet, co si o mně kdo myslí, zkrátka si všechno víc užívám, víc se dojímám a vzpomínám na to, když jsem byl sám malý kluk. A že to bylo krásné a láskyplné dětství! Vojta mě naučil lépe si organizovat čas, být hravější, zodpovědnější a snad i o fous trpělivější, i když v téhle disciplíně jsem hodně slabý. Postarat se ale o něj zvládnu, troufám si říct, se vším všudy. Nechci se nějak vychvalovat, protože v naší generaci je to už zcela běžné, ale pomáhám pokud možno ve všem. Koupu, přebaluju, vozím kočár, chodíme na hřiště, zkrátka všechno. Na Kristýnu samozřejmě nemám. Třeba když je Vojtík nemocný, ona je ta, kdo ho umí ukonejšit. Já jsem spíš přes to zlobení. Posledně jsem ho naučil sjíždět na motorce z postele a hodně nás to bavilo, než spadl na hlavu. 

Vrátil bych se ale teď ke zmiňovaným vlastnostem, které postrádám u dospělých… A do třetice bych zmínil upřímnost. Často pozoruju na sobě i lidech v mém okolí, že neříkají věci na rovinu. Chodí kolem horké kaše, aby náhodou nepřeťápli. A pak se najednou stane, že svým „dobrým“ úmyslem neříct upřímný názor a zaobalit ho do přijatelné verze ještě danou situaci zhorší. 

Přitom není nic jednoduššího, než říct: „Matěji, sorry, ale tenhle fejeton není to pravý vořechový. Co to zkusit takhle?“ Jsem přesvědčený, že kdesi uvnitř tohle všechno víme. Takže stačí málo. Zodpovědnost je krásná vlastnost, ale když k ní nepřidáte radost, hravost, vášeň, jednou nás semele. A to, počítám, nikdo nechce. A proto – vejrejme na děti a inspirujme se jimi dřív, než je zkazíme. 

Témata: Děti, Rozhovor, Fejeton otce, Slavní tatínci, Dospělí, Cos, Dvouletý syn, Režisér, Vlastnost, Upřímnost, Nemocný
Mohlo by vás zajímat
Těhotenství jim navždy změnilo tělo. Není se za co stydět, vzkazují tyhle matky!
Kolinová Gabriela
Po porodu
Jak rychle utišit plačící dítě? Trik zkušeného pediatra, který zabere hned!
Kojenec
Otěhotněla, aniž by kdy měla sex. Syna s Downovým syndromem miluje
Blesk pro ženy
Vaše příběhy
Emoce a detaily z nevídané blízkosti! Nejlepší porodní fotky roku 2021
Porod
Nedávali jí šanci, nakonec má čtyřčata! Neuvěřitelné fotky před a po
Procházková Simona
Rodina