[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Příběh paní Ivy budí rozporuplné pocity. Reakce 8leté holčičky, jejíž poklidné dětství je poznamenané rozvodem rodičů, mohou být různé. Zralý dospělý by je měl očekávat, chápat a pracovat s nimi. Jenže i dospělý jedinec, zvláště je-li sám zraněný a zrazený, má hranice toho, co je schopen snést nastavené různě. S reakcí paní Ivy nemusíme souhlasit, ale můžeme ji chápat. Zvláště pokud jsme se někdy ocitli v podobné situaci…
„Rozvedená jsem zhruba dva roky. Důvodem je, jak jinak, nevěra. Zažila jsem bezesné noci, kdy jsem nevěděla, kde manžel je, zažila jsem jeho lži a obviňování, že jsem paranoidní hysterka. Dostala jsem i několik facek a nakonec přišly na řadu i telefonáty jeho milenky a dokonce i jedna přímá konfrontace, kdy za mnou přišla do práce. Jednoduše se představila a sdělila mi, že nemám šanci, že je manželova životní láska. To vše před kolegy i klienty! Málem jsem se zhroutila.
Nyní se mi už po manželovi nestýská, láska ve mně umřela, avšak rána v srdci, kterou mi svým křivým chováním způsobil, se hojí pomalu. Půl roku po rozvodu jsem brala antidepresiva a chodila k psychologovi. Možná i kvůli té nezhojené ráně mi jednoho dne s dcerkou ruply nervy, nevím. Kamarádka říká, ať si nic nevyčítám, že jsem jen člověk, a tak dělám chyby, a možná to prý dcerka měla prožít a všechno zlé je k něčemu dobré.“
„Ano, přesně tato slova předcházela tomu, že jsem dcerce s ledovým klidem řekla, že nemám nic proti tomu, aby si zkusila bydlet u táty, a že až se vrátí ze školy, bude-li táta souhlasit, sbalím jí kufr a může se odstěhovat. I přestože jsem se v průběhu dne trochu uklidnila, manžela jsem kontaktovala a on kupodivu souhlasil (dcera mu volala ze školy). Večer jsem neobvykle zaražené dcerce sbalila s těžkým srdcem kufr s tím, že se uvidíme za týden na víkend. Dcera odjela a já si po roce a půl vzala prášek na deprese. Dcerce jsem však nesbalila kufr po jedné jediné větě! Její hrubé chování mě trápilo dlouho.“
„Vše začalo po rozvodu, dcerce bylo 6 let, byla velmi inteligentní a k manželovi hodně tíhla. Dokonce jsem manželovi kvůli dceři nabízela střídavou péči! Myslela jsem, že to pro ni bude lepší. Manžel odmítl. Zakládal novou rodinu, a myslím, že ač dceru miluje, úplně do jeho plánů na každodenní život nezapadala. I tak jsem začala pravidelně slýchat, jak jsou táta a teta úžasní, hodní, jak jí vše dovolí a mají ji opravdu rádi. Ne jako já! Jelikož jsem samoživitelka, mám se co otáčet.
Vstáváme holt brzy, dcerka jde do družiny, pak do školy, abych ji mohla vyzvednout v rozumnou odpolední hodinu. Jednou týdně mám ještě večerní úklid, dcera je v té době na baletu. Jen tak zaplatím hypotéku, kroužky, zkrátka udržím rozumný standard. Snad každé ráno se dcera budí s jedovatými komentáři; u táty nemusí vstávat tak brzy! Teta jí kupuje k snídani sladkosti (ukazuje mi je v obchodě), snídani dostane k televizi, do školy jede autem! K svačině nemá hnusný chleba a zeleninu, ale koblihy s čokoládou, může jíst sladkosti, koukat kdy chce na televizi, hrát hry – prostě žije v ráji. Dítě koukající neustále na televizi s pytlíkem bonbonů v ruce zlobí málokdy.“
„Ano, to je další častá věta, kterou slýchám. Samozřejmě, že dcerce občas koupím malou hračku jen tak, protože po ní prostě touží, ale nekoupím a nedovolím jí rozhodně všechno. Důvody vysvětluji. A upřímně; nechci z dcerky vychovat sebestředného a rozmazlovaného jedince. Někdy se dokonce zdá, že dcera pochopí, proč jí panenku nekoupím, když zrovna akutně potřebuje boty na ven, jenže pak přijede od táty, panenky má dvě a k tomu nepraktické lakované kozačky na klínku. Obvykle se udržím a řeknu, že tatínek je hodný a má ji rád. Jenže podobných situací je mnoho.
Doma musí uklízet (spíš symbolicky), dodržovat pravidla (na kterých jsme se dohodly) a úkoly dělá s mojí pomocí (ne, že je dělám za ni). Chápu, že dcerka má v sobě zmatek, stýská se jí po tátovi a možná má pocit, že u něj je opravdová rodina (táta, teta, dva psi) – bohužel jsem takové chování nebyla najednou schopná unést. S exmanželem vycházím jen s velkým sebezapřením, názory na výchovu má jiné a nemá cenu o tom s ním diskutovat.“
„Dcera byla u manžela přesně týden, pak mi ji manžel dovezl i s kufrem. Dcerka se údajně nepohodla s jeho partnerkou, která je těhotná a musí se šetřit. Prý bude lepší, když u nich dcera bude podle původní dohody – jednou za 14 dní na prodloužený víkend. A co na to moje holčička? Večer za mnou přišla do postele a říkala, že chce bydlet se mnou.
Jsem moc ráda, ale vím, že jsem situaci nezvládla, strašně si to vyčítám – jsem přeci dospělá a ona je dítě! Rozhodla jsem se tedy vyhledat pro dcerku i sebe odbornou pomoc. Myslím, že s narozením sourozence, bude dcera hodně trpět a manžel jí to bude chtít asi vynahrazovat (rozmazlováním, jinak to neumí), a tak hrozí, že bude opět hůř…