[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Organizujete každoročně v Olomouci akci „Mámo, táto, pojďte si hrát“. Jak tento nápad vznikl?
Je to asi pět let zpátky, kdy za mnou byly maminky z mateřského centra v Olomouci, jestli bych jim nepomohl zorganizovat a vymyslet nějakou akci ke Svátku matek. Spojil jsem se s kamarády a protože jsme soutěživé typy, řekli jsme si, že to nemůže být jen tak obyčejná akce. A tak jsme vymysleli pokus o světový rekord v počtu maminek s kočárky, které objedou trasu 1,6 kilometru za 60 minut.
* Kolik se letošního ročníku zúčastnilo lidí?
První rok byl zkušební, další rok přibývalo víc a víc lidí a letošní rok jsme trhli rekord s počtem 210 kočárků. Smetanovy sady byly zaplaveny kočárky, odhadem tam bylo přes tři tisíce lidí. Z pochodu se stala hezká tradice. Kouzlo není jen v tom, že je tam na celé odpoledne připravený program pro děti a maminky, ale i že to má soutěživého ducha a každý rok lámeme světový rekord.
* Máte dvě děti - Petru a Patrika. Kolik jim je let?
Pétě je sedm a Páťovi čtyři.
* Jak vnímají vaši práci?
Naštěstí nijak. Paní učitelka mi říkala, že když se dětí ptala, co dělají jejich rodiče, Péťa řekla: maminka soudí a tatínek pracuje v Praze a nevím, co dělá. Myslím, že je to nejlepší odpověď, jakou mohla říct. Jsem rád, že je moje práce zatím nijak nezasahuje a jejich okolí to neřeší.
* Co je momentálně nejvíc baví?
Oba úžasně malují, což je důkaz toho, že by mohli být skutečně moji, já moc rád maluji. Péťa začala jezdit na koni a pořád loudí, abych jí koupil poníka. Nevím, jak dlouho budu schopný odolávat, zatím jsem to odsunul s tím, že až přinese v druhé třídě vysvědčení se samými jedničkami, tak to zvážím. Páťa je neuvěřitelně pohybově a sportovně nadaný. On a balon v jakékoli velikosti k sobě patří - ať už je to míč fotbalový, tenisový, házenkářský... Je vidět, že je motoricky velmi dobře vybavený. Začal už dokonce sám plavat. Myslím, že by mohl pokračovat ve šlépějích mých nebo mé ženy - takže buď házená, nebo volejbal. Byl bych rád, kdyby se obě děti věnovaly aktivně nějakému sportu.
* Na co dbáte ve výchově?
Snažíme se vést děti k pečlivosti a skromnosti. Když chtějí koupit nějaký dárek, je samozřejmé, že si ho musí zasloužit - uklízet si hračky, nezlobit, dělat úkoly... Nechci ale, aby to bylo formou něco za něco. Rád bych, aby považovali své povinnosti za přirozené a jednou začas byli motivováni nějakým hezkým dárkem.
* Jste ve výchově přísný, nebo benevoletní?
Když jsem na ně měl podstatně méně času než teď, tak jsem byl takový ten tatínek miláček, na kterého se přilepili jako dvě pijavičky, když jsem přijel domů. Nemohl a ani jsem nechtěl, je setřást. Teď když spolu trávíme víc času, jsem občas přísnější, než moje žena. Zejména Patrik jako kluk tatínkovskou autoritu potřebuje. Chlapa, který mu řekne: „Když budeš zlobit, tak dostaneš prdelačku.“ To je terminus technicus, za špatné chování je u nás prdelačka.
* Ve volebním programu ODS myslíte hodně na rodiny s dětmi. Můžete vyjmenovat, jaké výhody nabízíte?
Jedna ze základních šesti částí volebního programu je směrována výhradně na rodiny z dětmi. Je to jedna z klíčových cílových skupin, které chceme nabídnout co nejlepší podmínky pro to, aby rodiče mohli skloubit rodičovství a práci. Nechceme, aby těhotenství pro ženu znamenalo odsouzení k životu bez práce a bez možnosti seberealizace a na druhou stranu, když půjdou maminky brzy do práce, aby se to nepodepisovalo negativně na dětech. Proto navrhujeme koncept vícerychlostní mateřské dovolené a koncept miniškolek. Maminka by mohla nastoupit do práce, dát dítě do firemní školky a pracovat s jistotu, že je o něj dobře postaráno. Zaměstnavatelé, kteří zřídí firemní školku by byli daňově zvýhodněni. Mezi naše další návrhy na podporu rodiny patří společné sociální pojištění manželů, zvyšování rodičovského příspěvku, zavedení kurzů pro vzdělání profesionálních pečovatelek, otcovská dovolená po dobu jednoho týdne v průběhu šestinedělí... Prosazujeme také kvalitní vzdělávání a zvyšování zaměstnanosti.
* Myslíte si, že je správné, aby se žena krátce po porodu vrátila do práce?
My ji nechceme nutit. Dáváme jí možnost. Proto navrhujeme vícerychlostní mateřskou dovolenou, kdy si sama může podle své situace rozhodnout, jak dlouho bude s dětmi doma. Nesmí trpět ani jedna strana - ani děti, ani rodiče.
* Byla vaše žena na mateřské?
Ano, byla a těšila se do práce. Nejdřív jsme měli Petru, pak pracovala asi půl roku a znovu otěhotněla a narodil se Patrik. Sečteno dohromady, téměř šest let se starala pouze o děti. Moje práce mne navíc pravidelně odhání od rodiny prakticky na celý týden, takže v tom byla hodně sama.
* Prozraďte nám něco o své ženě...
Markéta je krásná a inteligentní. Přivedl mne k ní můj spolužák z gymplu, který pravidelně chodil sledovat ženský volejbal a byl do mé ženy zamilovaný. A tak jsem si jí všiml i já. Život nás dal na chvíli dohromady - takový letmý dotek, pak jsme se na několik let odloučili, abychom se zase dali dohromady. Když se na mne žena zlobí, říkávám: proč se zlobíš? Sama sis mne vybrala a určitě dobře. Víte, muži si myslí, že si vybírají své ženy. Omyl, ženy si vybírají nás, muže.
* Čím vás okouzlila?
Sportovním duchem, ale i houževnatostí a cílevědomostí. Také obdivuji její skromnost a zodpovědnost.
* Vystudoval jste lékařskou fakultu, potom jste studoval práva a nakonec skončil u politiky. Kudy vedla vaše cesta?
Zlom nastal v listopadu 1989, kdy jsem se stal jedním z těch kontrarevolučních živlů, jak nás nazývali někteří lidé. Studenská stávka, která postupně přecházela do prvních svobodných voleb. S odeznívajícím studenským hnutím a probouzející se demokracií jsem si řekl, že pokud chci něco změnit a chci, abychom žili svobodní, tak skončila doba mítinků na náměstí a ve sportovních halách. K tomu, abych něco prosadil, bych měl vstoupit do politické strany a aktivně se toho účastnit. Vstoupil jsem do ODS, která pro mne je největším symbolem garance polistopadového vývoje a největším obhájcem svobody. Pro mne je svoboda to nejcennější, co v životě mám. Já rozhoduji o životě svém a své rodiny, nesu zodpovědnost. A nikdo jiný mi nebude říkat, co mám a musím dělat.
* Jste tedy na politické scéně dvacet let. Baví vás to ještě?
Upřímně? Čím dál tím méně. Ač na to nevypadám, nemám potřebu se na sebe koukat na plakátech, nebo v televizi. Práce mi ukradla část soukromí, i mé rodině. Je to nesmírně náročné a největší daň je ta, že nemůžu být kdykoli se svými blízkými. Mám pocit, že se blížím k okamžiku, kdy si řeknu, tak a dost. Na druhé straně, člověk má uspokojení z toho, když může realizovat prospěšné věci pro ostatní a s tímto vědomím jsem dělal svoji téměř tříletou práci na vnitru tak, aby policie byla lépe vybavená a měla lepší motivaci. Byl bych rád, kdyby se policisté ztotožňovali se sloganem: Pomáhat a chránit. Na druhou stranu vím, že taková práce je celoživotním posláním a znamená převzít zodpovědnost za jiné.
* A také práce dost nebezpečná, když si představím možná rizika...
Také proto jsem rád, že vznikla Nadace policistů a hasičů. Byla založena mými předchůdci na ministrestvu vnitra. Nicméně my jsme se pokusili její činnost ještě víc rozhýbat. Je to nadace, která finančně podporuje rodiny a děti policistů a hasičů, kteří zahynuli. Na podzim proběhnou benefiční koncerty v rámci koncertního turné Bang bang tour Lucie Bílé. Cílem je propagovat nadaci a posílit její příjmy.
* Jste hodně pracovně zaneprázděný. Jak to vaše rodina toleruje?
Myslím, že to zvládají statečně. Ale v poslední době si víc a víc uvědomuji, že jsem jim nevěnoval tolik péče, kolik bych chtěl. Když jsem se po týdnu vrátil domů a připlížil se v noci do pokojíčku, nevěřil jsem, jak zase poporostly. Občas si říkám, kde je ta hranice, dokdy má člověk být ochoten dávat práci přednost před rodinou. Spousta přátel mne varovala a varuje, ať si toto období nenechám ujít a jsem opatrný. Právě proto zaprvé hlídám soukromí rodiny a zadruhé neobrážím žádné dýchánky, slavnosti, plesy a podobné akce o víkendu. Víkend patří na sto procent mé ženě a dětem.
* Jak nejradši trávíte volný čas s rodinou?
Obě děti už jezdí na kole, Péťa se zamilovala do inlajnů, také pinkají tenis, což je sport, který spojuje mne i moji ženu. Takže je to kombinace aktivního pohybu, ale i pouhopouhého lenošení, povídání si a hraní, nebo třeba čtení a psaní pohádek.
* Píšete pohádky?
Moje děti milují pohádky. Napsal jsem jim zatím dvě - jednu pro Péťu a druhou pro Páťu. Ta pro Péťu se jmenuje O čarodějnici půlnočnici. Je to příběh o holčičce, která nechtěla chodit spát, a tak si ji odnesla čarodějnice půlnočnice. Rodiče ji zachránili. Od té doby poslouchá rodiče a vždycky když se řekne, že se jde spát, tak poslechne. Pro Patrika je to pohádka O silničníkovi a uličníkovi. To jsou dva skřítci, kteří bydlí v semaforu na křižovatce kousek od našeho domu. Jeden je hodný zelený a druhý zlý červený. Červený pořád pokouší kluka jménem Patrik, aby si s ním hrál a soutěžil s ním, kdo přeběhne na silnici před jedoucím autem. Auto nakonec Patrika porazí, je v nemocnci a nemůže si hrát s kamarády. Když se vrátí domů, hraje si už jenom se zeleným Silničníkem a poučují společně další děti o bezpečnosti.
* Napsal jste knihu Průvodce muže těhotenstvím. Jakou máte zkušenost s těhotenstvím?
Těhotenství dělá divy nejen s tělem, ale s myslí těhotné ženy. Cítil jsem, že miminko, které už je s námi, mění můj pohled na svět a mění i mne samotného. Kniha vznikla naprosto spontánně během prvního těhotenství mé manželky, kdy mne napadaly různé sarkastické poznámky. Takže jedna z myšlenek, kterou jsem do knihy napsal je - Při pohledu do zrcadla jsem si uvědomil, jak obrovské nebezpečí představuji pro svou dceru, bude-li po mně (tedy vypadat jako já). Pak jsem se zamyslel a řekl jsem si, bude-li po mně, pak se mají všichni chlapi na co těšit.
* A po kom nakonec Petra je?
Je to jedinečný mix nás obou.
* Byl jste u porodu?
Ano, byl jsem u obou. Jak píšu ve své knize: První šok byl, když jsem viděl toho malého fialového lebkouna se šišatou hlavou, to jsem se vyděsil. Pak jsem si řekl, jestli je to holčička mojí manželky, tak bude určitě krásná jako ona. Měl jsem výhodu, že během medicíny jsem odrodil při asistenci pana primáře asi šest dětí, takže jsem věděl, do čeho jdu. Chtěl jsem svoji ženu především podporovat. Ze strany chlapa se nesmí jednat o falešné hrdinství. Není nic horšího, než když porodník místo miminka a maminky ošetřuje omdlelého tatínka. Jak vás změnilo otcovství? Změnilo mne hodně, a to i v pracovním životě. Před patnácti lety jsem založil v Olomouci nadaci Bezpečná Olomouc, což je asi největší nadace tohoto druhu v České republice.
Zabývá se prevencí kriminality. Na začátku jsme dělali projekty na podporu policie, zaváděli kamerové systémy, věnovali se prevenci proti krádežím... V okamžiku, kdy jsem se stal tatínkem, jsem začal vidět věci, které jsem dříve neviděl, a uvědomovat si jiná rizika... Od té doby se činnost nadace posunula směrem k dětem, k jejich ochraně před trestnou činností a jejich vzdělávání v oblasti bezpečnosti. Jakým způsobem vzděláváte děti v této oblasti? Každý školní rok začínáme rozdáváním omalovánek pro prvňáky a také velkou bezpečností akcí, kde zábavnou formou ukazujeme, jak pracuje policie, hasiči, záchranáři... Současně organizujeme velkou výtvarnou soutěž ve všech školách v Olomouci, ta je také spojena s bezpečností. To je prospěšné, pro děti, ale i pro jejich rodiče. Myslíte si, že se dá naučit rodičovské odpovědnosti?
Teprve když se člověk stane rodičem, tak začne chápat své rodiče, proč o něj mají takovou starost. A to je ta odpovědnost, kterou by si měli promítnout nejen všichni rodiče, ale také ti, kteří rozhodují ve své funkci o jiných. Pro mne je nepředstavitelné, že bych se měl jako ministr chovat jinak ke své rodině a jinak ke všem ostatním. Politici by po sobě neměli nechávat dluhy příštím generacím a neměli by zemi vést k bankrotu jen proto, aby si užili nějaký ten čas ve funkci. S oblibou říkám, že politici by se měli ke státu chovat stejně jako ke své rodině. Prozraďte našim čtenářkám, co pro vás
* znamená rodina?
Naplnění mého života. Nerozumím lidem, kteří dobrovolně nechtějí mít děti. Miluji Malého prince, zejména kapitolu o lišce, kde říká, když si mne ochočíš, tak za mne budeš zodpovědný. Rodina sice znamená dávat, ale fakt je ten, že od nikoho nedostanete víc než od dětí. Život bez dětí by pro mne byl chudý a smutný.