[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Sama jste se nikdy vdávat nechtěla?
Nikdo mi to nevěří, ale nechtěla. Jsou holky, a tomu se vůbec nesměju, které svatbu potřebují. Dovedu si představit, že je to pro někoho alfa a omega vztahu, ale na druhou stranu jsem nikdy nechápala větu: „Hele, chodíme spolu šest let, tak buď si mě už vezme, nebo se s ním rozejdu.“ Kdyby té slečně dotyčný řekl, že se ještě ženit nechce, tak by se s ním rozešla i přesto, že ho má ráda?
* Vašemu synovi Jáchymovi je čtrnáct, hraje v seriálu, má svoje fanynky, co až se bude chtít oženit on?
Když se bude chtít ženit, ať se ožení.
* A vodí vám už domů nějaké nápadnice?
Říká, že si počkáme, než nám někoho přivede ukázat.
* Proč?
No, že prý když vidí, jak se s Honzou bavíme o holkách, které si vodí domů jeho bratři…
* Jako že je nějak pomlouváte?
Já bych to nenazývala tak hrubě, prostě se o nich bavíme. Nějak je vnímáme, a něco si o nich sdělujeme.
* Myslíte, že budete dobrá tchyně?
Mohla bych být. Když si přivede nějakou kreaturu, tak budu trpět. Ale když bude šťastný, tak co já s tím…
* Jáchymovi je teď čtrnáct, takže asi probíhá nějaká puberta…
Ano.
* Jak se to projevuje?
Ono to teď bude znít blbě, jak to řeknu, ale je to tak. Jáchym je hrozně chytrý, vtipný a má nesmírný dar empatie, což je u lidí poměrně vzácné. Ví prostě, jak mluvit s lidmi, aby jim neublížil. A puberta se projevuje tím, že se na to někdy vykašle. Vůči mně častěji, vůči Honzovi míň. Jak říká: Ty máš to VIP postavení, že znáš obě moje stránky.
* Dostane ještě někdy?
No samozřejmě. Ale jak zase Jáchym říká: „Dlouho už to trvat nebude.“ Těší se na ten den, kdy mi chytne ruku v letu a řekne: „Stačilo.“
* Dovedete si představit, že jednou odejde z domu?
Nikdy jsem si nemyslela, že budu se synem žít celý život, a odjakživa mi bylo jasné, že ho mám půjčeného jen na chvilku, takže jsem šťastná za každý den, kdy je s námi. A že s námi žít navždy nebude, nám říká od svých sedmi let, takže mě na to připravuje už poměrně dlouho.
* Kam chce odejít?
Do Ameriky.
* Když teď můžete pozorovat pubertu svého syna, vzpomenete si na tu svoji?
Naši měli výhodu v tom, že jsem v průběhu své puberty byla v Ostravě a byla jsem s nimi konfrontovaná jen přes víkend. Takže ty nárazy byly sice intenzivní, ale krátké, a pak jsem zase odjela pryč.
* Šla jste už ve čtrnácti letech studovat do Ostravy, to jste měla takhle naplánované?
To byla spíš taková souhra okolností. Ale vždycky jsem věděla, že ve Frýdku-Místku žít nebudu. Tam nic není.
* A v Ostravě ano?
Ostrava byla proti Frýdku-Místku New York!
* Takže Praha pro vás musela být ještě větší New York…
Praha byla krásnej New York. Architektura, krásné domy, v Praze to na vás dýchá úplně jinak.
* Studovala jste DAMU, byla to doba plná večírků?
Součástí studia samozřejmě je, že žijete večerní život, ale já jsem to držela v normálních mezích. Nikdy jsem neměla potřebu se nějak vyhranit, na to se mám moc ráda. Myslím, že jsem žila daleko spořádaněji, než si mysleli naši.
* Důvěřovali vám rodiče?
Důvěru ke mně měli, a nikdy o tom nemluvili. Ale myslím, že jejich fantazie byla mnohem barvitější, než jak to ve skutečnosti probíhalo.
* Byli rodiče přísní?
Nebyli to žádní tyrani, ale přísní byli.
* Vy jste přísná matka?
Určitě víc než Honza. Rozhodně jsem důslednější.
* Někde jsem se dočetla, že jste proti Honzovi dokonce veledůsledná. Co to přesně znamená?
Honza je línej. Takže si to zařídí v rámci své pohodlnosti co nejpříjemněji.
* Jak to přesně vypadá?
On řídí ten vesmír a já obstarám takové ty prkotiny jako nákupy, úkoly a tak dále. Ale já myslím, že je to v pořádku a že v tom Jáchym správně cítí tu rovnováhu.
*Máte s partnerem rozdílné názory na výchovu?
My asi žádné výchovné metody vůbec nemáme. Já jsem ta, co honí Jáchyma po bytě a tluče ho, když už nevím co by. Když už Honza vstane, tak do toho zase vstoupím, protože cítím, že by šlo o život. Ale s Jáchymem se dá domluvit, to jsou většinou jen prkotiny. Na druhé straně je pravda, že mě má výborně zmapovanou. Ví, čím mě vytočit, a míří přesně do černého.
* Mám v paměti jednu vaši oblíbenou scénu z filmu Čas sluhů, kdy se strašně rozčílíte na Karla Rodena, a opravdu vypadáte, že jste úplně bez sebe. Dokážete se takhle pěkně rozčílit i v reálu?
Já sama nevím. Ale podle mě má v sobě každý všechno a dozví se to, až když se ocitne v situaci, ve které se to může projevit. Nepamatuju si, že bych se někdy takhle rozčílila, ale pamatuju si, že jsem včera chtěla na Jáchyma zakřičet „ty kreténe!“ a místo toho ze mě vypadlo „TY KRÁLI!“. Potřebovala jsem to R, abych ten vztek nevtloukla do něj, ale do toho R, a najednou tam ležel král. A já byla naprosto zdehonestovaná.
* Jak na to reagoval?
Začal se hned smát a já taky, takže se to úplně minulo účinkem.
* Jakou vůbec máte povahu? Jste spíš cholerik, flegmatik…
Já jsem tak všechno, záleží, v jakém rozpoložení se zrovna nacházím. Moje nabídka je pestrá.
* Dobře, ale něco určitě převažuje…
Pravda je, že jsem netrpělivá. Potřebuju všechno rychle, nesnáším, když se třeba někdo nemůže vymáčknout nebo když mi něco nejde hned. To jsem vzteky bez sebe.
* Nadáváte sama sobě?
Ano. A oslovuji se zásadně příjmením.
* Takže by se dalo říct, že jste poměrně temperamentní…
Je pravda, že když si v rámci nějaké diskuse o něčem povídám, tak mi občas lidi říkají: „Ale já se nechci hádat.“ Já to tak vůbec nevnímám, že bych se hádala. Říkám to asi s nějakým nasazením, které tak může působit, i když to tak vůbec nemyslím. Ale oni jsou tolikrát tak unylí, že se jim nedivím, že to tak vnímají.
* Češi mají všeobecně trochu unylou povahu. Neměla jste touhu se někdy odsud odstěhovat?
Vůbec ne. Já se obklopuji lidmi, kteří mi vyhovují, a je mi tady dobře.
* Máte hodně kamarádek?
Dá se říct, že mám každou kamarádku na něco jiného, s každou probírám jiné téma. Mám kamarádky, které jdou se mnou už od dětství, a kdybychom se seznámily dneska, tak bychom si možná vůbec nesedly. Jak to jde ale celým životem, tak to je krásný.
* Jak vycházíte s mladými herečkami? Je dnešní generace herců třeba víc drzá?
Drzé lidi nesnáším a velký respekt zase moc svazuje. Mám ráda, když je to otevřené, když všichni rychle pochopí, že se mě nemusejí bát a že si na nikom nebudu léčit nějaké mindráky. A že k nim můžu mít taky důvěru.
* Myslíte, že to mají dnešní mladí herci lehčí, nebo těžší, než jste to měla vy?
Dneska má víc lidí víc šancí. My jsme měli to štěstí, že nás bylo jen pár, ale pravda je, že dneska hrajou všichni a je málo osobností a hodně balastu. Ale s těmi, se kterými pracuju, je radost pracovat, a je to vždycky, jako by mě polili živou vodou. Od starších kolegů víte co očekávat, ale mladí vás vždycky překvapí něčím novým.
* Dovedete si představit, že byste jednou dělala něco jiného než herectví? Otevřela si květinářství, masnu...
Ne. Stranou nechám, že mě profesně tipujete zrovna takhle, proč ne třeba jako šéfredaktorku nějakého časopisu o psychologii? Ale hlavně ne žádné služby. To by byli chudáci ty lidi. Myslím, že nejsem úplně sloužící typ.
* Necháváte se raději obsluhovat?
Ano. Ale bohužel mi často nezbývá než sloužit dál.
* Doma jste tedy občas hospodyňka? Vaříte, pečete…
Nepeču. A nikdo to po mně ani nevyžaduje. Mě nebaví z domácích prací vůbec nic, to je naprostá ztráta času. Ale dovedu si představit, že přijdu domů a je tam navařeno a uklizeno.
* Tak to není problém, stačí si najmout paní na úklid nebo hospodyni…
No jo, ale zas by mi chodila nějaká cizí ženská po bytě.
* Ale když byl Jáchym malý, něco jste mu občas uvařit musela…
Vzhledem k tomu, že se dožil tak vysokého věku, je evidentní, že jsem občas něco uklohnila, ale všechny tyhle domácí práce mě prostě strašně netěší. Úplně nejhorší je pro mě jít nakupovat. Když už je to doma, tak to uvařím. Ale vymýšlet to, jít do toho obchodu… Navíc u nás je jen Tesco, takže velký obchod, a oni tam pořád něco stěhují, takže co mají jeden den tam, je druhý den jinde, takže nachodíte kilometry a čas běží. To nesnáším, to mě úplně ničí!
* To není problém, například v Tescu si můžete objednat nákup přes internet…
Ale já neumím nakupovat podle obrázku, musím si na to sáhnout. Představa, že mi přivezou jablka, která jsem si nevybrala, tak to si neumím představit.
* Nemáte to jednoduché. Jak tedy u vás doma vypadá běžný provoz?
Když se občas urvu a něco uvařím, tak volám: „Vstávejte, dělám domov!“ A oni vědí, že musejí jít ke stolu a chválit. Ale oni jsou tak šťastní, že tam nějaký kus žvance je, že chválí rádi. Jednou u mě byla kamarádka a přišel Honza a sháněl se po něčem k jídlu. Tak jsem mu udělala chleba s máslem, a on to snědl a brouček řekl: „Děkuji, bylo to moc dobré.“ A odešel k sobě do pracovny. Kamarádka na to koukala, kouřila a pak jen vzdechla: „Člověče, tak si říkám, jestli nedělám něco blbě.“
* To máte doma takhle nastavené od začátku?
Já jsem nic nenastavovala, to tak přirozeně vyplynulo. Já ale od Honzy taky snesu to, co bych od jiného nesnesla. On mi zase dává spoustu jiných věcí.
* Vždycky, když se dívám na jeho show, si říkám, že s ním musí být hrozná sranda…
To je.
* Někde jsem se dočetla, že svého partnera Jana Krause jste viděla poprvé v Saxaně jako toho „Ušáka“.
Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že to bude otec mého dítěte, tak bych se opravdu hlasitě rozesmála.
* Mimochodem, kolik měří?
Říká, že 175, ale to možná hodně dávno… Ale má tu výhodu, že je sice menší než já, ale má takové ty pevné silné kosti, takže vypadá, že je ho kus, nepatří k takovým těm titěrným typům.
* Dneska jste přišla na jehlách, nosíte je, i když si vyrazíte s ním?
Jeník je tak malý, že už je jedno, jestli mám podpatky nebo nemám.
* Váš vztah je pro mě ale stejně trochu záhadou. Oba jste silné osobnosti, oba jste hodně temperamentní, oba se potřebujete realizovat a úspěšně se realizujete svojí prací, má váš vztah nějaké výkyvy?
Ne. Pořád to jde nahoru.