Maminka.czGynekologie a porodnictví (poradna)

Ivana Königsmarková: České porodnictví zapomíná na to nejdůležitější: na matku!

, Časopis Maminka
28. 11. 2016
Její příběh znají všichni. Dlouho byla tou špatnou, která před šesti lety zavinila smrt chlapečka, u jehož domácího porodu asistovala. Ihned se kolem ní strhlo něco jako „hon na čarodějnici“. Lékaři z porodnice v Podolí, kam tehdy s miminkem dorazili hledat pomoc, ji zažalovali. A spolu s ní se ocitly ve stínu všechny porodní asistentky. Ona sama poté zažila peklo, ze všeho toho tlaku těžce onemocněla a stáhla se do ústraní. Letos v lednu soudy definitivně potvrdily, že je nevinná…

Osvobodily ji, zrušily podmínečný trest i zákaz výkonu činnosti a ona tak trochu začala znovu. Teď je to ona, kdo žaluje český stát o náhrady za pokaženou pověst, šest let soudů a stresu. Na svůj obor nezanevřela, těhotným se věnuje dál a pořád se snaží o změny v českém porodnictví. Co na něm vidí kladného a co ji ve vztahu k rodičkám trápí?

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Vaše jméno se dostalo do povědomí široké veřejnosti opravdu nešťastným způsobem. Když to ve zkratce shrnu: při jednom z doma vedených porodů v roce 2009 přišel na svět chlapeček, který nedýchal a který o dvacet měsíců později také bohužel zemřel. Neumím si představit, jak bolestivé to muselo být pro jeho rodinu. Byla to bezpochyby tragická událost i pro vás.

Byla a stále je. Hodně jsem si při tom navíc uvědomila, jak si dnes umírání s porodnictvím už vůbec nespojujeme. Všude slýcháme, jak jsme úžasní, nejlepší, jak věda pokročila a jak umíme zachránit miminka, která bychom ještě pár let nazpět zachránit nemohli.

Je to fantastické, ale pořád jsou tu situace, které zachránit nelze. Ani v porodnicích. Ale tam se o tom příliš nemluví. Na porodnictví jsme začali nahlížet jako na supervědu, ne jako na něco spojeného s přirozeným principem života.

Nedávno jsem dokonce zaslechla, že se chystá něco jako matematický model porodu. Že se lékaři učí skenovat tělo matky, pak tělo miminka, udělají animaci a řeknou, jestli je žena schopná rodit přirozeně, nebo nikoli. Šokovalo mě to!

Prozradíte proč?

Pokud totiž jdeme tímto směrem, pak úplně ztrácíme základní dovednost oboru. Na sledování těhotenství používáme přístroje, monitory, ultrazvuky. Ale vůbec nevnímáme realitu, tedy ženu jako takovou!

Vymýšlíme matematické modely a plánujeme císařské řezy, ale zapomínáme, že porod je souhra dvou jedinců, matky a dítěte. Co se děje, do sebe musí přirozeně zapadat, porod má svůj specifický režim, na kterém se oba skutečně podílejí aktivně. Ano, i dítě, protože není jen objektem, který se má nějak protlačit ven. To přestáváme vnímat.

Proč mít dulu na porodním sále? Pro ženu je psychickou i fyzickou podporou

Kdy se tohle začalo dít?

Už celkem dávno. Ale když jsem v roce 1974 jako porodní asistentka začínala, bylo to jinak. Nechci vracet minulost. Jen některé věci postrádám. Třeba to, že tehdy na prvním místě byla žena, ta, která rodila. Snažili jsme se, aby především ona byla v pořádku, komunikovali jsme s ní.

Pak přišly monitory a rodičky nás zajímat přestaly. Úplně živě si pamatuju na den, kdy jsem v práci sledovala místo ženy monitor. Stála jsem s kolegyní nad jednou budoucí maminkou, fascinovaně jsme asi deset minut sledovaly ty dvě vlnící se křivky na papíře, a pak jsme prostě odešly.

Maminky jsme se tehdy vůbec na nic nezeptaly. Jak se má, jak se jí daří… A tak to jde pořád. Ptáme se přístrojů, neptáme se maminek. A stavíme je také co do důležitosti až za dítě. Jako by se z žen stávaly jen chodící inkubátory.

Zní to strašně! Ale lékaři mají přece spoustu argumentů, proč to dělají. Pracují na tom, aby se péče o nastávající maminky zlepšovala!

Vidíte, a já si myslím, že se v mnoha ohledech zhoršuje. Respektive její dostupnost a provázanost. Dneska si můžeme vybírat lékaře i porodnici, což je v pořádku. Jenže chybí podstatné detaily. Péče v porodnici se zkracuje, i to hodnotím kladně.

Nicméně pak je žena propuštěná domů a hozená do vody v tom nejhorším rozpoložení. Hrají si s ní hormony, může přijít splín, není ustálená laktace a žena odchází jen s pokynem, že následující den má jít k pediatrovi a ona sama až po celých šesti týdnech ke gynekologovi.

Nikdo se nezajímá o to, jak se jí zavinuje děloha, jak se hojí porodní poranění, jak se nalévají prsy. Najednou je sama. Dřív to bývalo jinak. Po týdnu stráveném v porodnici přišly ženy domů, zavolaly na své obvodní středisko, tam porodní asistentka vzala kabelu a šla na návštěvu. Pak přišel i dětský doktor se sestřičkou, péče o maminku a dítě navazovala, byla komplexní. A zahrnovala oba.

Je pravda, že se mi po odchodu z porodnice ulevilo, že už mě nikdo nesleduje, že nemusím zapisovat všechny ty hodnoty nakojeného mléka, ale… pak bylo „temno“.

Odtrpěla jsem si návštěvu pediatra, u kterého jsem brečela strachem z toho, že mě odsoudí, jak rychle jsem odešla z porodnice. A pak jsem se kvůli tomu samému bála, že se budu špatně hojit. Navíc, doma sama… poporodní blues se rozjelo ve velkém.

Ano, to je typické. Ona nám chybí také polygenerační rodina. Ženy jsou najednou samy, přestávají si vědět rady, přestávají brzy kojit. Vznikají konflikty mezi partnery, protože muži poporodní rozpoložení těžko chápou. A ženy navíc z porodnice odcházejí s přesvědčením, že musí okamžitě fungovat a vypadat stejně jako před porodem.

Ale ani v minulosti nechodily okopávat brambory hned, jak bylo dítě na světě. Šestinedělí bylo svaté, celá rodina o ně pečovala, vyvařovala polívky, seznamovala se s miminkem.

Dnes jako by se čekalo, že porodem končí to „jiné“ a že se musí věci vrátit k tomu, co bylo. Ale to prostě nejde. Porodem všechno začíná. Porod je kotrmelec. A po něm je už všechno jinak.

Rozhodnutí Evropského soudu: Stát porodním asistentkám nebrání v činnosti


To je přesné. Nikdy jsem se nebála porodu, ale měla jsem strach z toho, co bude potom. Porod vždycky skončí, ale co začne pak? To je teprve jízda! Přesto, když jsme u strachu – ten z porodu je podle mě také stále častější. Nebo se mýlím?

Strach z porodu je hodně častý. Nicméně z různých důvodů. Vždycky se tomu říkalo těžká hodinka, vždycky byl náročný, ale rodilo se doma, všichni byli v dosahu. Ženy v přímém, muži za rohem nervózně přešlapovali.

Všichni byli v té atmosféře, věděli, jak ženě je, jak se k ní chovat. Pak jsme ženy začali vozit do porodnic, muže nechali pod okny, děti po porodu začali dávat do inkubátorů a rodinu rozbili na atomy. Tak nejenže nefunguje rodina jako taková, ale kolem porodu se točí strach.

Žena se v porodnici najednou ocitla sama, ve vykachlíkovaných stěnách, porodní asistentka stále odbíhá, ženě chybí opora, ale také informace. Lidé – doktoři, sestry i porodní asistentky – se u jedné rodičky střídají jako na běžícím pásu. Jednou jsem počítala, kolik lidí ženu a dítě vidí, vyšetřuje nebo ošetřuje, během těhotenství, porodu a po něm v porodnici.

A vyšlo mi číslo šedesát a více – šedesát různých lidí! Komu má žena věřit, když navíc každý říká něco jiného? Kolik z nich ji zná a něco o ní ví? Proto u těhotných začal nastupovat strach. A strach je špatný rádce. Takže se bojíme rodit.

Ale to nebude asi jediný původ strachu z porodu, máme jich zřejmě víc...

Ne, hodně je za tím již výše zmíněný přístup. Nezajímá nás žena jako taková, zajímají nás výsledky monitorů, a protože tu jsou zaběhlé postupy, maminky často slýchávají: s touhle pánví neporodíte!

Nebo: dítě je moc velké, připravte se na císařský řez! Kompetence žen porodit umíme jedinou větou shodit na absolutní nulu místo toho, abychom je v nich posilovali. Přitom kdyby bylo nutné rodit císařským řezem pokaždé, když je matka drobná a dítě velké, musely by tak rodit třeba všechny Asiatky. A nerodí!

Také jsou tu příběhy předchozích generací žen, které vyprávějí o tom, jak si porod protrpěly, jaké to bylo peklo, a nastávající mamince vykreslují takové hrůzy, že se jejímu strachu není co divit.

Zdravému přístupu k porodu, respektive důvěře ve vlastní tělo, kterou evidentně postrádáme, podle mě nepřispívá ani systematická předporodní péče, neustálé kontroly.

Pamatuju si, že mě to často stresovalo, to neustálé čekání na výsledky, které na jednu stranu určitě znamenají úlevu, ale už vůbec fakt, že někdo považuje za nutné mě neustále prohlížet, ve mně vyvolává pochybnosti o tom, že se všechno děje, jak má. Co si o předporodní péči u nás myslíte vy?

Myslím, že u nás těhotné nemají ani čas být těhotné. Chodí od vyšetření k vyšetření a klepou se o výsledky. Ženy v těhotenství přitom nemají žádnou povinnost. A i kdyby nebyly vůbec nikde, nikdo by jim neměl nic říct.

To ale není úplně rozumné. Ano, to, že se ženy začaly sledovat v těhotenství, má samozřejmě pozitivní vliv na jejich zdraví i zdraví dětí, leccos se dá zachytit, dá se ledasčemu předejít, s ledasčím se dá pracovat, a když hrozí problém, jde dotyčná maminka na specializované pracoviště.

Nicméně, problém vidím v tom, že se s každou nastávající maminkou nakládá, jako by byla riziková, nemocná. A pokračuje se s tím i u porodu. Hned vám preventivně napíchnou kanylu, kdyby se něco stalo.

Proč? Ženy to ruší, stresuje. Navíc vím, že na 85 % i více porodů může proběhnout bez zásahů a ten zbytek jsou většinou porody, u kterých se očekává problém, protože se ví o nějaké nemoci ženy, jde o vícečetná těhotenství a podobně.

Ale u nás už předem počítáme se zásahy do porodu (a následně do něj také často zbytečně zasahujeme), stejně jako během těhotenství počítáme s problémy a posíláme těhotné ženy z vyšetření na vyšetření.

Máme právo rodit doma? Podle Štrasburku je to na rozhodnutí státu. Pomoci má petice


Vynechat všechna vyšetření je, jak jste sama řekla, druhý extrém. Kudy vede pověstná „zlatá střední cesta“?

Kdybych měla pečovat o těhotnou, potřebuju vědět dvě věci: že je žena zdravá a že se těhotenství dobře vyvíjí. Na to, abych věděla, že je zdravá, bych ráda viděla výsledky krevního vyšetření stejného jako u preventivní prohlídky u obvodního lékaře.

Zajímal by mě krevní obraz, krvácivost, srážlivost, krevní skupina a Rh faktor a taky jaterní testy. A pak bych se s tou ženou chtěla potkávat, tak jednou za čtyři týdny. A mezitím pro ni byla na telefonu.

A co vyšetření bříška?

Lékaři jednou rukou vyšetřují vaginálně, druhou přes břicho. Já bych vyšetřovala oběma rukama přes břicho, protože i tak mohu zjistit, v jaké kondici je děloha, jestli velikost odpovídá stáří těhotenství, jestli je přiměřené množství plodové vody, jak je dítě uložené, jak je asi velké a kolik váží.

Vyšetřením samotného bříška jsem schopná zjistit vše důležité – tedy, kromě pohlaví miminka (směje se). Nakonec bych přeměřila vzdálenost od stydké kosti k hornímu okraji dělohy a objem břicha, a pokud by tyto rozměry přiměřeně stejně rostly, věděla bych, že je těhotenství v kondici.

Už jste to před chvílí zmínila. Často se zasahuje i do samotného porodu. Někdy na přání ženy, jindy lékaři rozhodnou o urychlení, vyvolání, sáhnou k protržení plodové vody…

Přijde mi absurdní, že celé těhotenství ženám říkáme: ne abyste brala nějaké léky, ani paralen nesmíte! A pak, když začnou rodit, zapomeneme, že jsou ještě těhotné, a cpeme do nich, co se dá.

Navíc je prokázáno, že každý zásah do porodu může vyvolat další zásah, může způsobit dokonce celou kaskádu zásahů… Jestliže vyvolám nebo urychluju porod, cítí žena nepřiměřeně silnou bolest, protože umělý oxytocin blokuje přirozený oxytocin a umělý oxytocin na rozdíl od přirozeného nemá vedlejší produkty, mezi něž třeba patří to, že tlumí bolest.

Pak, když žena cítí nepřirozeně silnou bolest, má potřebu ji nepřirozeně tlumit a řekne si o epidurál nebo jiný prostředek. A když utlumí bolest, mohou se utlumit i kontrakce, takže je musíme zase posílit, a znovu se rozjede kolotoč s neúměrnou bolestí a jejím tlumením. Děloha je zmatená, neví, co má dělat.

Svůj domácí porod jsem si užila... Proběhl totiž v Anglii


Takže nedoporučujete ani žádné postupy pro tlumení bolesti? Přiznám se, že mně třeba epidurál pomohl si odpočinout a pak hned nastoupily finální kontrakce a porod samotný.

Použít se dá ledasco, ale důležitější je spíš váš vztah k bolesti. Jde i o psychickou kondici, protože kolikrát se do porodu promítnou strašné věci. Zažila jsem ženu, která si u něj odžila své znásilnění, špatné sexuální zkušenosti.

Protože i takový je porod – sexuální záležitost. A jako s takovým je třeba zacházet. Znát ženu, její minulost, vztah k bolesti, a když tohle vím, mohu s tím pracovat. Většina lékařů i porodních asistentek to asi neví a ženy s bolestí pracovat neumí…

Proč se tohle tak málo učí třeba na předporodních kurzech? A co by se tam vůbec mělo zdůrazňovat místo pouček o psím dechu?

Jak jsme se přestěhovali do měst, odcizili jsme se přírodě a sami sobě, bojíme se sáhnout na svá intimní místa, neznáme vlastní tělo. Proto se těhotné snažím učit, že nejdůležitější je vnímat sama sebe.

Nebát se sáhnout si na břicho, dítěti tím neublížím, to je ve vodě, a komunikovat s ním dotekem je důležité. A je to určitě příjemnější než přes fotku z ultrazvuku. Když tohle ženy pochopí a budou v kontaktu s dítětem a samy se sebou, tak se nemusí učit už vůbec nic.

Rodit umí, všechny. Dám ruku do ohně za to, že ano. Bez ohledu na jejich věk. Porod je totiž podobný proces jako milování a to nás taky nikdo na kurzech neučí…

Ptáme se přístrojů, neptáme se maminek. Stavíme také co do důležitosti až za dítě. Jakoby se z žen stávaly jen chodící inkubátory.

 

Když už jsme u kurzů: v posledních letech na nich nesmí chybět muži. Stejně jako u porodů. Je to tak správně?

Muži byli u porodu svým způsobem vždycky. Jen ne přímo u něj. Byli za dveřmi a čekali, aby se mohli se svým dítětem hned přivítat. Byli součástí toho známého prostředí, které pomáhalo rodičce cítit se příjemně. Když jsou přímo u porodu, může to být v pohodě, ale také nemusí. Muž u porodu funguje na bázi adrenalinu, protože se bojí, je nervózní.

A adrenalin je doslova nakažlivý, takže nervózní může být i rodící žena. Ta se také může začít bát stejně jako její muž, kterého by často nejraději poslala pryč, ale z ohleduplnosti k němu si ho tam nechá. Mnohokrát jsem zažila, že v přítomnosti muže se porod zastavil, a sotva odešel ženě třeba pro pití, věci nabraly rychlý spád.

Roli tam hraje také ponorková nemoc, protože porodní sál je malý, porod trvá hodiny, je víceméně stereotypní: kontrakce – nic – kontrakce – nic… S mužem u porodu to zkrátka může být různé.

Víte, u kolika porodů jste vůbec byla?

Nepočítám to. Ale jako porodní asistentka v porodnici jsem na začátku své kariéry obíhala i deset porodů za noc. V sedmdesátých letech byl obrovský babyboom, narodilo se i 200 000 dětí za jediný rok!

A budete na porodním sále i se svými dvěma dcerami, až to jednou budou potřebovat?

Nebudu. Jedna věc jsou profesní zkušenosti a druhá věc emoce, které by tam určitě převážily.

Svým způsobem ale pomáháte všem budoucím maminkám. Založila jste kdysi dávno Unii porodních asistentek, bojovala za zřízení porodního domu, jste součástí tzv. Pracovní skupiny pro porodnictví…

Ano, takovou porodní skupinu jsem navrhovala už v roce 2000, ale vznikla až mnohem později. Je to důležitá skupina. Jsou v ní zastoupeni všichni, kdo mají co do činění s porodem: gynekologové, porodníci, porodní asistentky, pediatři, záchranáři, psychologové, sociologové, lidé z ministerstva zdravotnictví, pojišťoven i zástupci rodičů.

A tam se bavíme o tom, co by se mohlo v našem porodnictví změnit. Jde to pomalu, ale každý pokrok se počítá.

Dám ruku do ohně za to, že rodit umí všechny ženy! Porod je totiž podobmý proces jako milování a to nás taky nikdo na kurzech neučí.

 

Neblýská se třeba už na uzákonění možnosti rodit doma nebo ve zmíněném porodním domě, který vnímám jako příjemný kompromis mezi porodem doma a v porodnici?

Porodní domy jsou na tom špatně. Protože stále platí, že zařízení, kde se mohou vést porody, musí mít podle vyhlášky nonstop dostupného lékaře a vybavení jako porodnice. A to se dá zařídit jen velmi těžko.

Pokud jde o domácí porody, pro ženy žádné omezení neplatí, mohou rodit, kde chtějí. Porodní asistentky je však většinou oficiálně vést nemohou, protože jim bývá při registraci nezákonně omezována činnost.

Pokud pak některá z nás takovou péči poskytuje, je to nad rámec oprávnění a vystavuje se riziku pokuty ve výši až milion korun. Mimoto pojišťovny odmítají uzavírat s porodními asistentkami smlouvy i na tu část činnosti, kterou dělat mohou.

I to je jeden z důvodů, proč je soukromých porodních asistentek tak málo, sotva kolem stovky. Na malém městě se neuživí, na velkém bojuje se svou omezenou pravomocí. A nejvíc s tím, že bílý plášť je u nás stále autorita a modla, které ženy věří víc než sobě a své schopnosti porodit.

Může být sex po porodu stejný jako dřív?
Jaké prohlídky vás čekají u gynekologa v těhotenství
Témata: Těhotenství, Porod, Časopis Maminka, Gynekologie a porodnictví (poradna), Inkubátor, Rodící žena, Kotrmelec, Bílý plášť, Petice, Ivana Königsmarková, Příjemný kompromis, Ivana, Vyvolání, Známé prostředí, Přirozený oxytocin, Rychlý spád, Štrasburk, Vedlejší produkt, Budoucí maminka, Následující den, Splín, Jaterní test, Vedený porod, Přiměřené množství, Protržení

Mohlo by vás zajímat
Otce svého dítěte neprozradím, říká Míša Maurerová
Povzdech znechucené matky: Jak utéct před rodičovskou soutěživostí?
Největší rodičovské chyby při psaní domácích úkolů. Čeho se vyvarovat?
Mateřská dovolená 2018 – vše, co potřebujete vědět
Holky kradou krásu, s klukem přiberete! Opravdu se ta těhotenství liší?
Růstový spurt: období nenasytného kojence vás potká několikrát
Od početí k porodu. Fascinující snímky zrození očima známého fotografa
Jsem v tom? Jak poznáte, že jste těhotná, i bez testu
Zpověď nešťastného manžela: Žena se mnou po narození dětí nechce spát

Horoskopy

Štír Pomalu vás opouští špatná nálada, která vás delší dobu obtěžovala. Všechno se dává do normálu, ale vy…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Oldřich, Otokar, Žitomír





Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu