[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jedete s Anetkou poprvé k moři? Ne ne, jede s námi už potřetí. Poprvé byla, když jí bylo asi tři čtvrtě roku. Měla jsem tehdy pocit, že když každý rok jezdíme k moři, tak musíme i teď s malým miminkem. Že by Anetka byla o něco ochuzená, kdybychom nikam nejeli…
Ale bylo to po pravdě zbytečné. S tím malým dítětem je stejně člověk ve stínu, moře si moc neužije, navíc se pořád bojíte, aby se nespálila, aby jí nebylo špatně, moc horko a podobně. Dítěti je jedno, jestli má bazének na české zahradě, nebo jede k moři. Myslím, že teprve letos si to opravdu užije.
Neplánovali jste si třeba dovolenou jen ve dvou? Loni jsem si říkala, že bych chtěla jet na dovolenou bez dcery, kdežto letos si to vůbec nedokážu představit a přijde mi to jako absurdní nápad. To si spíš umím představit dovolenou bez manžela, než bych nechala doma Anetku. Co na to manžel, že se letos nekoná romantika? No, když se zeptal, co uděláme s Anetkou, tak jsem se smála, že ji asi dáme do zavazadlového prostoru. Vůbec mě nenapadlo, že se na to zeptá. Ale po pravdě, jemu to může být vlastně jedno, protože většina péče je stejně na mně.
Na podzim jste se po mateřské vrátila do práce, jaký ten návrat byl? Na jednu stranu jsem se hrozně těšila, že po třech letech budu mít změnu, na druhou stranu to bylo velmi těžké rozhodnutí. Bála jsem se nejen toho, jak to bude zvládat Anetka, ale také, jak návrat budu zvládat já. Proč jste se bála o sebe? Přece jen, když na tři roky vypadnete z toho televizního kolotoče, spousta věcí vám uteče a hodně toho zapomenete. A hlavně, když tři roky čtete jen pohádky, projeví se to na vašem hlase. Takže návrat do zpravodajství byl těžký.
Jak se na vás pohádky projevily? Doteď bojuji s takovým tím milým hlasem a uklidňujícím tónem. Ve zprávách je zapotřebí být striktní a neutrální, takže není úplně dobré, když zprávu o nějakém neštěstí čtete jako pohádku na dobrou noc. Snažím se to minimalizovat, ale někdy je to boj. Vy jste s návratem do práce bojovala, ale co Anetka a nástup do školky? Ona je naštěstí hodně společenská, takže s nástupem do školky nebyl problém. Už rok předtím chodila na dvě dopoledne v týdnu do soukromé školky, takže byla zvyklá být beze mě. O to jednodušší byl ten plný nástup do státní školky. Dokonce ani jednou neplakala. Až mi to bylo chvilku docela líto. A co vám bylo líto? Když jsem ve školce viděla ty maminky, jak jsou pro své děti žádoucí, že je nechtějí pustit, aby odešly, trochu mě zamrzelo, jak je Anetka v pohodě. Vždycky mi jen zamává a zmizí ve třídě. Ale samozřejmě, že jsem za to ráda. Nechtěla bych, aby se trápila, když je v pohodě i já ze školky odcházím s klidným srdcem a v klidu. Malý problém nastal jen ve chvíli, kdy jsem ji přestala vyzvedávat já. Co se stalo? Když moderuji odpolední zprávy od pěti, nestíhám dceru vyzvednout, a tak jsme to museli vyřešit paní, která ji vyzvedne a dvě hodinky si s ní u nás doma hraje. Anetka ale nebyla zvyklá, že by pro ni přišel někdo jiný než já, a plakala. Nebyl problém v té tetě, ale v tom, že to nejsem já osobně.
Trvalo dobré dva měsíce, než si to sedlo. Dneska se mě vždycky ráno zeptá, kdo pro ni odpoledne přijde, a pak už je s tím smířená. Dokonce má vždycky pro tetu připravený bonbonek za to, že pro ni přišla. To mi přijde hezké.
Už jste zažila nějaké školkové faux pas, jako že jste na dceru zapomněla nebo jela do školky v pyžamu? Díky tomu, že máme školku opravdu kousek od domu, tak si pyžamo převléknout stíháme, ale musím se přiznat, že jednou už Anetka ve školce zůstala a stála s paní učitelkou venku na chodníku. Ne že bych ji tam zapomněla já, ale právě teta. Tenkrát to bylo ze zdravotních důvodů, došlo ke komunikačnímu šumu mezi námi, ale naštěstí se to rychle vyřešilo. Nebylo to vůbec příjemné, to vám povím. Ve státních školkách k nevyzvednutým dětem volají sociální pracovnici… Ano, pokud si nevyzvednete dítě a nereagujete na telefon, musejí zavolat sociální pracovnici. Ale paní učitelka mi naštěstí volala pár minut po půl páté, kdy se mají děti vyzvedávat, dřív než jsem začala vysílat zprávy, a tak jsme tu situaci rychle vyřešili. Manžel byl už na cestě, takže Anetka zůstala ve školce jen o chvilku déle. Iveto, pamatujete si, co pro vás bylo jako pro mámu nejtěžší? Určitě ten začátek, když se dcera narodila. Vůbec to sžití se s miminkem a zvyknutí si na to, jak se život po narození dcery změnil, to pro mě bylo trochu těžké. Jasně, že jsem věděla, že už to nebude jako dřív, jenže dokud se to nestalo, neuměla jsem si to do důsledku představit. Co tím myslíte? Můj soukromý i společenský život šel úplně stranou. Nejdřív jsem nikam nemohla, protože jsem kojila, pak jsem nikam nechodila, protože se mi od Anetky vůbec nechtělo, a teď sice můžu někam chodit, ale vím, že když budu ponocovat, budu celý den úplně mrtvá. Ale nechci, aby to vyznělo, že si na mateřství nějak stěžuji, to ne, jen mě ta změna života zaskočila.
Spousta maminek si s tím hlavu neláme a s dítětem chodí všude… I já chodím všude s Anetkou, ale po pravdě, vždycky to není ono. Když byla malá, člověk to vychytal tak, že spala a my jsme si s kamarádkou mohly popovídat. Ale jakmile máte dítě větší, už musíte někam, kde je dětský koutek, potřebuje pozornost a vy ho zase pořád hlídáte a od toho povídání s kamarádkou vás stále něco rozptyluje.
Ale člověk má zase alespoň přehled, kde jsou hezké dětské koutky, kde mají na záchodech přebalovací pultíky a podobně. V jednom rozhovoru jsem četla, že u vás mateřská láska nenaskočila hned. Ano, ten moc pěkný rozhovor jsem také četla. Není to pravda? Chtěla jsem tehdy říct, že jsem to neměla tak, jak si to všechny představujeme a jak nám to ukazují americké seriály, kde maminka poprvé uvidí miminko a hned ho miluje nade vše a nedá z ruky.
Já jsem Anetku porodila a byla jsem tak vysílená, že po chvilce, kdy mi ji položili na prsa, jsem požádala sestřičku, jestli by si ji mohla vzít. Porod mi vzal tolik sil, že jsem necítila euforii, o jaké se vypráví. Ta euforie samozřejmě přišla, ale trochu později.
Myslím, že podobně to cítí spousta maminek... Také mám ten pocit, jen se to neříká nahlas. A když to někdo vysloví, všichni zvedají oči v sloup. Myslím, že není nic špatného na tom, že si zpočátku řeknete o pomoc.
Mně chtěli v porodnici malou na noc odebrat, abych se vyspala, striktně jsem odmítla, ale během noci jsem ji pak sama odvezla na sesternu. Byla jsem ráda, že se mi o ni někdo postará a já budu moct nabrat ještě nějakou sílu a chvíli se vyspat.
Zpočátku jsem se hrozně bála a stresovalo mě, kdykoli jen kníkla nebo se ve spánku hnula. To, že mi ji v noci hlídaly sestřičky, mi hodně pomohlo. Neznamená to, že bych ji měla ráda méně!
Samozřejmě, že jsem k Anetce cítila velkou lásku, dýchala bych za ni a udělala pro ni všechno, ale nepřišlo to ve chvíli porodu, muselo to chvilku počkat a přijít samo. O to intenzivnější je moje láska dnes.
Jak jste na tom tedy s láskou dnes? S každým dnem roste a dnes je možná až moc velká… Čím víc času s dcerou trávím, tím je můj cit k ní intenzivnější a větší. Je něco, čím vás teď Anetka překvapuje? Třeba teď před dovolenou mi říkala, že u moře musí nosit croccsy, protože písek pálí. Překvapilo mě, že si to od loňska pamatuje. Jinak mě vlastně překvapuje dost často svými výroky.
Nedávno se zamyslela a řekla: „Maminko, já něco cítím. To bude asi to špinavé okno.“ Na to můžete říct jen to, že to okno umyjete, aby už ho necítila. Někdy mě opravdu pobaví. Máte asi období všetečných otázek. Je něco, na co nemáte odpověď? Tohle období máme už dlouho. Teď má období, kdy si dává panenku pod tričko, jako že čeká miminko, a pak ji vyndá, jako že se narodí. Nedávno za mnou přišla a ptala se, jak se tam vlastně to miminko dostane, kdo ho do bříška dá a kdo ho pak vyndá. Co jste jí na to odpověděla? Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem řekla, že ho tam dá pan doktor a vyndá ho taky on. Tak teď pořád chodí za manželem a chce po něm, aby hrál doktora, dal jí pod tričko miminko nebo ho zase vyndal… Tohle téma mě ve třech letech trochu překvapilo, myslela jsem, že takové otázky přijdou později. Zatím na ně nějak nejsem úplně připravená. Přišla už otázka na pindíky a pipinky? Už jsem se jí to jednou snažila vysvětlit, ale naštěstí ji to zase tak moc nezajímalo.
Takže ještě neprobíhají první školkové lásky a hraní si na doktora? Ona naštěstí říká, že miluje maminku, což mi dělá hodně dobře, že jsem na prvním místě. A místo kluků má nejlepší kamarádky Marušku a Janičku, které k nám chodí i na návštěvu. Máte spolu s dcerou jen vaše holčičí rituály? Když spolu jdeme na nákup, tak potom musíme do kavárny. Já si dám kávu a Anetka dostane babyccino, což je takové našlehané ochucené mléko, to je náš takový dýchánek. A když náhodou někdy do kavárny nezatáčím, hned se ozve a říká: „Maminko, ještě na kafíčko.“
Jinak si spolu samozřejmě lakujeme nehty. Někdy ale podvádím a lakuju je tajně, protože ona chce vždycky tu stejnou barvu jako já a taková červená nebo tmavá barva vypadají na té dětské ručičce dost divně.
Jako správná holčička chce taky nosit stejné věci jako já a vyžaduje, aby když někam jdeme spolu, oblékly jsme si obě džíny nebo sukni. Ale kvůli tomu jsem si já vlastně objednala tam nahoře holčičku…
Objednala? Ano, řekla jsem, že se mi narodí hodná blonďatá holčička, a vyplnilo se mi to, i když úplně hodná zase není. Vysnila jsem si, že jí budu dávat do vlasů všechny ty sponečky a gumičky, že budu vybírat hadříky a ladit k nim doplňky. Naštěstí se Anetka takhle opečovávat nechá a nedělá scény. Takže modelka jako maminka. No, zase tak úplně ne. Když se spolu jdeme fotit, tak nechce. Musím to navlíknout tak, že já se jdu fotit a ona, když bude hodná, bude moct taky. A to na ni funguje. Po focení pak musíme do hračkářství, protože ví, že to byla práce a za práci se něco dostává. Koukám, že ví, jak to chodí v modelingu. Když byla menší a já si občas odběhla na focení, říkala jsem jí, že musím jít, protože je to moje práce, za kterou dostanu penízky. To si pamatuje a chce za focení odměnu. Pracuje Anetka často? Vlastně ano, poprvé předváděla ve třech měsících podložku od Sunaru a od té doby fotila několikrát. Před pár týdny jsme spolu fotily jednu reklamu a za tu si vyprosila plyšového zajíčka. Dovolila byste, aby se modelingem živila jako vy? Když bude chtít, nebudu jí bránit, ale kdyby přišla ve třinácti, že chce jet na měsíc do Japonska, asi bych jí to nedovolila. Ale tady v Čechách ať si modeling klidně vyzkouší, já sama ji ovšem do ničeho tlačit nebudu. Vy jste nejezdila do zahraničí? Byla jsem v Japonsku i v Číně, ale to už jsem byla dospělá a bylo to na chvilku. Nikdy jsem nebyla ta modelka, co by se ve třinácti sbalila a odjela místo školy do světa. Ani mě to nemrzí. Všude začínáte od nuly, bydlíte s cizími modelkami z různých koutů světa, navíc vám celý ten pobyt nikdo nehradí, všechno se strhává z honorářů a když se vám nedaří, je to problém a stres. Pro ty holky je to velká škola. Mně jako škola stačilo, že jsem jezdila z Třeboně sem do Prahy.
Neměla jste touhu po světovém modelingu? Jsem na to moc rodinně založená. Chtěla jsem být blízko rodiny a tehdy mi český trh stačil. Dnes už je to v modelingu trochu jiné, už není, co býval. Modelek je hodně stejně jako modelingových soutěží a jejich prestiž není velká. Když jsme u těch soutěží, v roce 2009 jste získala korunku České Miss. Jak na tuhle soutěž nahlížíte dnes? Na jednu stranu mě to hrozně zajímá, na druhou stranu si na to vlastně vůbec neumím udělat názor. Neměla jsem možnost mluvit s Evou Čerešňákovou ani s jejím partnerem, a tak se o tom dočítám jen z médií. Všechny ty spekulace kolem této soutěže na nějaké prestiži nepřidávají.
Je vám to líto? Myslím, že je to škoda, protože jsme dostatečně velká země na to, abychom měli svou Miss. To, co se tu děje s modelingem, si udělaly agentury a soutěže samy. Modelky posílají na práce pod cenou a na práce, které pro missky vůbec nejsou adekvátní.
Myslím si, že už v době, kdy já jsem vyhrála Českou Miss, to šlo hodně dolů i tím, že byly soutěže dvě. Když pak zůstala jen jedna, logicky se nabízelo, že zase získá na nějaké prestiži jak u nás, tak v tom světovém kontextu. Ale nestalo se tak a podle mého názoru už ani není cesty zpět.
Obraťme list k porodu. Ještě před tím svým porodem jste byla u porodu v Keni. Tehdy mi bylo pětadvacet a byla jsem na charitativní výpravě. Po té zkušenosti jsem řekla, že nikdy nebudu mít dítě. Nebyl to tehdy lehký porod, ta maminka padla do bezvědomí a miminko nedýchalo. Pro mě to byla nekonečná doba, kdy jej rozdýchávali, a když jsem z místnosti odcházela, byla jsem si jistá, že nikdy rodit nebudu. Ovlivnila vás ta zkušenost? Při svém porodu jsem si na tenhle zážitek ani nevzpomněla. Vlastně mám pocit, že jsem nemyslela vůbec a že jsem na tom porodním sále psychicky ani nebyla. Dokonce si nepamatuji ani to, že tam se mnou byl manžel. Jediné, co jsem vnímala, byla porodní asistentka, která byla neskutečně skvělá a radila mi. Rodila jste s epidurálem? Epidurál jsem chtěla, ale už jsme ho nestihli. Původně jsem šla na příjem s prasklou vodou a lékař mi řekl, že ten den porod nebude, že ráno budeme vyvolávat. Jenže já jsem po půl hodině začala rodit a měla kontrakce po čtyřech minutách.
Bylo to velmi intenzivní, po čtyřech hodinách byla Anetka na světě. Ve finále jsem ráda, že na epidurál nedošlo a zvládla jsem to přirozenou cestou. Nedávno jsem přemýšlela, kdybychom měli druhé dítě, jestli bych si do porodního plánu napsala epidurál, nebo ne. Už doma mluvíte o druhém dítěti? Do budoucna ho plánujeme. Já jsem původně chtěla mít děti maximálně tři roky od sebe, jenže když byla ta doba, kdy bychom měli podle mého plánu pracovat na miminku, říkala jsem si, že je brzo. Že si chci tu svoji holčičku naplno užít.
Kdyby k nám miminko přišlo, určitě bychom to zvládli, ale já mám ráda všechno stoprocentní a vím, že bych se nemohla věnovat oběma dětem naplno a to by mě mrzelo. Možná, že se mi to pak vrátí a Anetka bude rozmazlená, protože jí často dávám té péče až moc, jenže to tak cítím a dělám to podle své intuice. Jste rozmazlovací máma? Mám metodu cukru a biče, která podle mě funguje. Když je Anetka hodná, má všechno, co potřebuje, a to nejen z toho materiálního hlediska, když se naopak neumí chovat, dokážu být tvrdá.
Co období vzdoru, už si Anetka prosazuje svou? To víte, že to na mě zkouší, jestli povolím, nebo ne. Naštěstí už jí jsou víc než tři roky, takže spoustu věcí jí člověk vysvětlí.
Přesto se přiznám, že když jí něco řeknu třikrát a ona stále nereaguje, vybuchnu a plácnu ji přes zadek. V poslední době u nás taky funguje počítání do tří. Většinou už u dvojky přestane zlobit.
Ona si ale našla taky strategii. Když jsem nejvíc naštvaná, přijde ke mně, obejme mě a řekne, že mě má ráda. Tak to hned roztaju a taky ji obejmu. Zkrátka už ví, jak na mě. Anetka se tedy umí usmiřovat, co vy, taky se s ní dokážete udobřit? Taky se mi stane, že někdy neadekvátně reaguju a vynadám jí za něco fakt hodně, tak to k ní pak přijdu, omluvím se a vysvětlím jí, co se stalo. Zajímavé je, že s dcerou mi to jde, ale s chlapama to vůbec neumím.
S manželem se nehádáme, já na něj křičím, on nereaguje, a tak naši hádku necháváme takzvaně vyšumět. S Anetkou je to jiné, tam mám tu potřebu se udobřit.
S manželem jste šestým rokem, řešíte taky, jak se vztah s léty mění? Jasně, že ano. Každý asi přece svůj vztah po nějaké době rozebírá, jestli by to někde nebylo lepší, nebo naopak horší. Když se bavíme s kamarádkou a ona mi vypráví, že její muž dítě přebaluje, koupe a pomáhá, aby si ona odpočinula, a druhá kamarádka mi říká, jak její přítel vstává k dítěti, aby ona v noci nemusela, tak já chci, aby to můj muž taky dělal, a ptám se sama sebe, proč to tak není… Když to ale člověk sečte a podtrhne, tak ve výsledku vím, že mám spokojený vztah. Váš muž doma nepomáhá? Nepamatuji se, že by Anetku někdy koupal… On přijde z práce, je unavený a chce mít klid, pustit si televizi, kdežto já bych chtěla, aby si šel hrát s malou a plně se jí věnoval. Dřív, když byla dcera miminko, to bylo těžší, protože vůbec nevěděl, co s ní má dělat, dneska už si ho zpracuje ona sama, přitáhne ho ke hře, ví, jak na něj.
S čím si Anetka nejraději hraje? Je hodně panenková, takže chodíme na procházky s kočárkem, koupeme panenky, přebalujeme je a oblékáme, což dělám hlavně já, protože jí to ještě moc nejde. Ona jim pak v kuchyňce vaří jídlo nebo si spolu stavíme z lega.
Já jsem měla takovou představu, že spolu budeme něco vyrábět, ale Anetku vůbec nebaví kreslit a malovat. Baví ji jen stříhat a lepit, což zase nechci moc já, protože pak musím půl hodiny uklízet. A tak tvoření nechávám na školku. Když jsme u té školky, jak jste ji pro dceru vybírala? Vlastně nijak, u nás v obci je jen jedna školka, kterou máme blízko domu. Navíc je příjemná, má hezké hřiště a zázemí, takže nebyl důvod hledat jinou. Nechtěla jste jazykovou školku nebo nějak jinak zaměřenou? My jsme se anglicky taky naučili, tak proč děti nutit už takhle brzo, aby se ji nějak intenzivně učily. Navíc už má asi každá školka v programu alespoň trochu angličtiny a já nejsem máma, která by dítě od tří let někam vozila na tréninky a určovala mu budoucí kariéru. Takové ambice nemám a nechám na Anetce, jak se rozhodne a co bude chtít v životě dokázat.