Maminka.czBatole

Já chci mámu!

Judita Traubová 30.  6.  2009
Já chci mámu!
Tímto obdobím jsme prošli takřka všichni. Někdy kolem devátého měsíce si dítě začíná uvědomovat svoji závislost na matce a její odchod - byť pouze na toaletu - snáší velmi nelibě.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Mamánkovské“ období trvá obvykle do tří let. Tehdy, a leckdy mnohem dříve, capart zjistí, že maminka je sice moc fajn, leč přátelé na pískovišti či ve školce také nejsou k zahození. Ačkoli maminka bude ještě spoustu dalších let představovat ten nejbezpečnější azyl, svět se pro dítě začne zvětšovat a lidí, s nimiž prožije chvíle mimo domov, bude přibývat. Takhle to alespoň většinou je. Pokud není, může nastat problém...

PŘÍBĚH PRVNÍ:

Haničce jsou čtyři. Nemá sourozence, vyrůstá pouze s matkou, pro niž zhmotňuje veškeré štěstí světa. Od narození ji takřka nespustila z očí. Prakticky neustále jí zpívá a vypráví. Dcerku ještě kojí. Dosud byly bez sebe celkem tak šest hodin. Jednou Hanička čekala chvíli u babičky, než se vrátí maminka od lékaře, pak absolvovala asi čtyři hodinové pobyty ve školce. Tu hodinu pokaždé proplakala, takže „pobyt“ v mateřince musel být ukončen. Matka coby samoživitelka potřebuje nastoupit do zaměstnání, jenže nemůže. Hanička bez ní nevydrží.

„Sestra se o Haničku stará s takovou trpělivostí a pečlivostí, že by to někdo jiný dokázal jen stěží“, říká Hančina teta, Jana Hanzlíková. „Když malou zkoušela dávat na chvíli do školky, tak celou dobu vynervovaně stepovala před vchodem a sotva uběhla devětapadesátá minuta, už zvonila. Slíbila totiž Hance, že přijde přesně za hodinu. Několikrát jsem jí nabízela, ať nechá Hanču u nás, mám sama dva kluky přibližně v jejím věku, ale zatím mi ji nesvěřila...“

NAJDĚTE SI ČAS I NA SEBE

Výchova je jedna z nejkomplikovanějších činností. Většina matek k ní přistupuje s velmi dobrými úmysly, leč přesto mohou zažít situace úplně jiné, než ke kterým od začátku zodpovědně směřovaly. Budeme-li se například úzkostlivě bránit jednomu extrému, není vyloučené, že skončíme v extrému opačném, což lze aplikovat třeba i na přehnanou péči a sebeobětování, jak je zmíněno v předchozím případě.

„Chování dítěte vždy ovlivňuje výchova i vrozená genetická výbava. Nikdy za něj nemůže jen výchova nebo jen geny, vzájemně se ovlivňují a umocňují,“ tvrdí psycholožka Tereza Beníšková. „Postoj matky bývá ale určitě jedním z klíčových faktorů. Je-li úzkostná, odloučení od dítěte jí samotné nahání strach (třeba podvědomě, že už začíná být samostatné, že už ji nebude tolik potřebovat), tak tuto svou úzkost přenese na něj. Zvlášť potomka citlivého a opatrného není těžké přesvědčit, že s maminkou je ,nejlépe na světě‘ a všude jinde mu bude hůř. Takové děcko se pak velmi těžko odlučuje a zapojuje mezi ostatní.“

Výchovou lze opravdu mnohé ovlivnit - u tzv. separační úzkosti (strachu z odloučení) záleží i na tom, zda je dítě zvyklé též na jiné lidi než na maminku, jak intenzivně se vídá s cizími, jestli o něj občas pečuje někdo další - ať už tatínek, babička, teta či chůva. Má-li dítě širší okruh blízkých lidí, lépe snáší dočasnou nepřítomnost jednoho z nich - např. odchod matky na nákup, ale také do kina, s kamarádkou na kafe či ke kadeřnici. Psycholožka Beníšková totiž říká: „Je prospěšné trávit čas i bez dítěte, najít si nějakou další zajímavou náplň času, nějaký další životní cíl, jemuž by se žena mohla věnovat.“

PŘÍBĚH DRUHÝ:

Fixace na maminku je problém, a ne až tak vzácný. V péči psychologů se však před časem ocitla holčička silně citově vázaná na prababičku. Představte si babičku Boženy Němcové, ale asi ještě třikrát laskavější a milující. Tak nějak vypadala. Nosila dlouhou, nabíranou, širokou sukni a staromódní lakovou kabelku, v níž pokaždé ukrývala pamlsky pro svou pravnučku. Pohyblivá už moc nebyla, většinou jen hodiny chovala děvčátko na klíně a vyprávěla mu pohádky. Nebo hladila vlásky tak dlouho, až holčička usnula.

Já chci mámu! Představovala úplný protipól rodičů, taktéž milujících, ale docela přísných, zaneprázdněných a v mazlení se příliš nevyžívajících. Když bylo pravnučce tři a půl roku, starou paní skolila mozková mrtvice, po níž zůstala takřka nehybná a s minimální pamětí. Jediné jméno, které se ze stařenčina lůžka v eldéence ozývalo, bylo jméno holčičky. Ta zatím doma prožívala trauma z odloučení od prababičky. Její deprese a celkový špatný psychický stav si vyžádaly sedm měsíců psychoterapie.

PROBLÉM CELÉ RODINY

Výše popsaný příběh není úplně obvyklý. Podle psychologů se separační úzkost vyskytuje většinou u jedináčků, jež vychovává samotná matka a samozřejmě se i k matce váže.

Tereza Beníšková například ve své praxi zažila jedinou výraznou fixaci předškoláka na otce. Šlo však o výjimečnou situaci, kdy dítě zůstalo po smrti maminky samo s tatínkem. „Podobné případy bývají i v úplných rodinách, ale zdaleka ne tak často,“ říká psycholožka. „Já jsem se s nimi během své práce setkala pouze dvakrát. Obtíže obou dětí (pocházejících dokonce z harmonických rodin) však byly způsobeny zejména jejich nápadně zvláštní povahou.

Jednou se jednalo o holčičku, podruhé o chlapce, u něhož bohužel problémy přetrvávaly i po nástupu do školy.“ Právě v případech, kdy podobné poruchy sužují i žáky prvních či vyšších ročníků, je situace ještě komplikovanější a může vyústit až ve školní fobii. „Když probereme s rodiči anamnézu, velmi často zjistíme, že jde o dítě, které se vždy špatně separovalo od rodičů, například nebylo schopné být samotné ani u babičky.

V kolektivním zařízení se vůbec nezadaptovalo, škole přivykalo jen obtížně. Na letní tábory nikdy nejezdilo, pokud už někam z rodiny odjelo, museli pro ně rodiče po několika dnech dojet,“ říká primář Dětské psychiatrické kliniky 2. LF a FN Motol MUDr. Jiří Koutek.

V mnohých případech se tyto děti straní i vrstevníků a nemají téměř žádné kamarády, což s sebou nese další životní komplikace.

„V problému separační poruchy je důležité to, že se obtíže netýkají pouze dítěte,“ pokračuje MUDr. Koutek, „ale též osoby, od níž se má dítě odloučit, tedy nejčastěji matky. Často ona sama aktivně, byť třeba ne úplně vědomě, separaci brání, potomka nepodporuje v běžných činnostech s vrstevníky, je zvýšeně ochranitelská.

I když na verbální úrovni dítěti říká, že od ní má odejít, její neverbální projev bývá v protikladu.

Nejlépe to vidíme v situaci, kdy si porucha vyžádá hospitalizaci: Plačící dítě objímá maminku a nechce od ní odejít. Ona mu sice říká: ,Běž klidně se sestřičkou,‘ sama je však ve výrazném napětí, dítě objímá a prakticky mu brání v odchodu. Je zřejmé, že tato porucha je jak v příčinách, tak v důsledcích problémem celé rodiny.“ Coby ilustraci lze uvést i následující případ z praxe Dětské psychiatrické kliniky v Motole.

PŘÍBĚH TŘETÍ:

Třináctiletý chlapec žil po rozvodu rodičů se svou matkou a devatenáctiletým bratrem, styky s otcem skončily. Odmalička byl přecitlivělé dítě, silně fixované na matku. Mateřské škole nepřivykl, proto s ním matka zůstala doma. Do základní školy nastoupil v sedmi letech, kamarády si hledal jen obtížně. Na letní tábory nejezdil. Po jarních prázdninách v šesté třídě se mu nepodařilo odejít do školy. Mluvil o tom, že spolužáci jsou na něj zlí, učitelky na něj křičí. Trápila ho obava ze špatných známek. Ráno plakal, zvracel, měl zvýšenou teplotu.

Po dvou týdnech neúspěšných pokusů o návrat do školy ho navštívila třídní učitelka. Té slíbil, že další den určitě přijde. Ráno se vzbudil kolem čtvrté hodiny, pociťoval úzkost a strach ze školy. Zároveň měl pocity viny, že opět nedokáže do školy dojít a splnit slib, který dal matce i učitelce. V sebevražedném úmyslu požil větší množství medikamentů, které doma našel.

Byla indikována hospitalizace na dětské psychiatrické klinice, individuální a skupinová psychoterapie, medikace. Postupně se podařilo docházku do školy obnovit, zpočátku tam však hoch přicházel přímo z kliniky.


Maminčin odborník Mgr. Tereza Beníšková, psycholožka, pracuje v pedagogicko-psychologické poradně v Kadani, zaměřuje se na diagnostiku dětí a dospělých

Přijde-li za vámi například maminka s tím, že její čtyřletá holčička bez ní chvíli nevydrží, takže nemůže chodit do práce, jak byste postupovala? Byla by terapie zacílená více na matku či dítě? „Při takhle hlubokých potížích by ,terapie‘ měla být zároveň cílená na matku i na dítě, ale očekávala bych, že své chování bude muset přehodnotit hlavně maminka. Díky změně jejího chování a nově nastaveným pravidlům by se mělo změnit i chování dítěte.

Asi bych si po úvodní konzultaci, která by proběhla ve složení psycholog, maminka a dítě a kde by se dala pozorovat interakce rodiče s dítětem, pozvala na konzultaci samotnou matku. Probíraly bychom spolu její životní příběh, její mateřství, co jí dává a co jí bere. Povídaly bychom si o potřebách dětí v různých věkových fázích. Co děti od rodičů potřebují, čím jim mohou rodiče prospět a čím naopak uškodit.

To, co je ideální pro miminko, může být snesitelné pro batole, ale už nevyhovující pro předškoláka atp. Mluvily bychom o tom, jak si představuje své dítě v dospělosti, jaké by mělo být (např. spokojené, šťastné, úspěšné v práci, sebevědomé, mít přátele, mít rodinu atp.) a čím k tomu může maminka přispět už teď a jak. Postupně by měla dojít k náhledu, že krátkodobé odloučení a trávení času s někým jiným není za trest, ale je to ku prospěchu potomka a že je to odhodlaná podstoupit. Pak by se našel způsob, jak bude maminka pravidelně trávit nějaký čas několikrát týdně bez dítěte. Možná může pohlídat babička, možná ochotná kamarádka, možná chůvička.

Matka by měla být srozuměna s tím, že např. 3x týdně na 2 hodiny od dítěte odejde a neměla by ho litovat, že bude bez ní. Ono nejspíš bude plakat a přítomnost maminky si vynucovat, ale nedá se nic dělat. Lepší takhle, než aby to pak narušilo život celé rodiny a znemožnilo mamince pracovat a dítěti chodit do školy. Maminka by si také mohla zkusit představit, co by se stalo, kdyby tu najednou nebyla (havárie, nemoc, nutnost hospitalizace v nemocnici apod.). Už proto by bylo fajn, aby se dítě naučilo být i bez ní.“


Jak nejlépe vychovávat dítě, aby nebylo nadměrné fixované na své rodiče?

  • „Nezabírat si“ dítě jen pro sebe, umožnit i jiným lidem, aby si s ním vytvořili blízký vztah. Pomoci jiným pečovatelům se s dítětem skamarádit. Ukazovat, „jak na dítě“, popsat jeho zvyky, jeho oblíbené činnosti apod. Ne nechat tchyni např. držet dítě tak, jak nemá rádo a pak s vítězoslavným „vždyť jsem to říkala, že u tebe bude brečet“ sbalit dítě a odkráčet.
  • Cíleně zařídit, aby dítě trávilo nějaký čas s někým jiným bez maminky - např. s tatínkem, babičkami, dědečky, tetou. Dítě si zvykne, že maminka občas odchází, ale pokaždé se zase vrací, a že s jinými lidmi to může být také fajn.
  • Umožnit dítěti hrát si s jinými dětmi, zapojovat dítě do zajímavých činností mimo rodinu. Aby dítě zažilo, že nejen doma je legrace, že může poznat zajímavé věci a dělat činnosti, které doma nejdou. Že s jinými dětmi je to zábavné a hraje se s nimi jinak než s rodiči. Chodit s dítětem třeba do mateřského centra, na nějaký kroužek apod., umožňovat mu stýkat se s jinými dětmi a podporovat je v tom.
  • Mít vlastní aktivity, vlastní koníčky - a bez výčitek. Je to přirozené, že maminka (rodiče) dělá něco bez dětí a že ji to baví. Je to užitečné pro maminku i pro dítě.
  • Důležitý je pozitivní postoj k samostatnosti dítěte. Pokroky v samostatnosti dítěte nesnižují důležitost rodičů. Rodiče budou pro dítě nenahraditelní celý život. Pro dítě je však přirozené se čím dál víc od rodičů osamostatňovat. Měli bychom umožnit dítěti, aby žilo svůj život čím dál víc bez nás, tak, aby to jednou dokázalo úplně. Být nablízku, k dispozici, ale radovat se z každého pokroku k samostatnosti. To je přece úspěch rodičů, když je dítě čím dál víc samostatné.

DRŽELO SE VAŠE DÍTĚ MÁMINY SUKNĚ?

Jak dlouho? A jak se to odnaučilo?

BARBORA SRNCOVÁ(38) U nás se problém vyřešil s mým novým partnerem. Petr pomohl tomu, aby Emma byla samostatnější. Jinak se stává, že se děti na svoje rozvedené mámy nezdravě upnou...

BÁRA NESVADBOVÁ (33) Bibi se mojí sukně vždycky držela a drží se jí pořád a já jsem vlastně stašně moc ráda, že chce být pořád se mnou. Naopak se tak trochu bojím, jak budu jednou prožívat, až to tak nebude.

DANA MORÁVKOVÁ(36) Náš Péťa se máminy sukně nikdy moc nedržel, spíš byl stále nablízku tátovým kalhotám... Ale přešlo to samo věkem a teď jsou pro něj největšími kamarády a vzory kluci ze třídy. Další možné projevy separační poruchy Trvalé váhání nebo odmítání jít spát, pokud by dítě nebylo vedle nebo blízko emočně nakloněné osoby. Stálý bezdůvodný strach být ve dne doma samo nebo bez přítomnosti blízké osoby. Nadměrný, opakující se strach, projevující se úzkostí, pláčem, výbuchy vzteku, utrpením, apatií nebo sociálním odtažením při předpokládaném odloučení od emočně blízké osoby nebo bezprostředně po něm.

Témata: Časopis Maminka, Děti, Batole, Letní tábory, Mozková mrtvice, Pozitivní postoj, Bára Nesvadbová, Čtyřletá holčička, Trávení času, Třídní učitelka, Přecitlivělé dítě, Hančin, Následující případ
Mohlo by vás zajímat
Těhotenství s trojčaty týden po týdnu. Podívejte se na neskutečnou proměnu ženského těla
kog
Těhotenství
Galerie: "Pneumatiky", strie, celulitida? Známé i neznámé mámy ukázaly svá těla v plavkách a nedostatky neřeší
Mrázková Dita
Mámy v plavkách
Dcera Angeliny Jolie a Brada Pitta Shiloh: Na fotce ji nepoznáte! Z "kluka" je šarmantní teenagerka
Mrázková Dita
Děti slavných
Rodiče, těchto 7 věcí přestaňte dělat. Nejlépe hned, přejí si pediatři
Procházková Simona
Děti a nemoci
Adoptovala tři děti, aby si splnila sen o velké rodině. Co o nich potom zjistila, je k neuvěření!
Formánková Simona
Příběhy
VIDEO: Podívejte se, jak Lucii Šafářové sluší druhé těhotenství: Jednou bych si chtěla otevřít vlastní kavárnu, říká tenistka
Formánková Simona
ZOH2022
Před dětmi a po nich! Tohle jsou šokující proměny žen, které změnilo mateřství
kog
Rodina a vy
GALERIE: Princezna Charlotte nebo princ George jako dospělí? Neuvěříte, jak budou vypadat děti královských rodin za pár let
Formánková Simona
Galerie
Od děvčátka k bohyni: Podívejte se na osm neskutečných proměn ženské sexuality
Zenklová Veronika
Fotografie