[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Snad každé mamince se zdá, že její potomek je ten nejkrásnější. A snad každá občas slyší: „Jé, ten je roztomilý, ten by mohl hrát v nějaké reklamě.“ Vidět svého drobečka v televizních spotech není úplně jednoduché, ale ne zase až tak nereálné.
Pryč jsou doby, kdy nejrůznější vývěskové tabule oznamovaly, že se hledá malý herec. Dnes většinou vše probíhá přes modelingové a castingové agentury, zastupující mnohdy ještě oplenkované „klienty“. Po prvním kontaktu s rodiči přichází zpravidla domluva na focení. Profesionální portréty pak zůstávají v agentuře a ta je může prezentovat potenciálním klientům.
Hedvika Koudelková, matka čtyřletého Jonáše, vzpomíná: „V agentuře jsme vedení druhým rokem. Nejvíc mě bavilo právě první focení - Jonášek měl k dispozici i vizážistu, který ho napudroval, nageloval vlasy, dal mu lesk na rty a nakonec ho navlékl do nějakého superznačkového oblečení. Do té doby jsem to celé brala jako recesi, ale když jsem ho pak uviděla na těch fotkách, začala jsem věřit, že by snad nějakou reklamu dělat mohl. Zatím točil jen jednou vedlejší roli, což nám vrátilo vstupní poplatek agentuře a ještě mu zbylo na fotbalový dres...“
Helena Škývarová, vedoucí divize dětí Bandit Models, jedné z nejznámějších děti zastupujících agentur, všem potenciálním zájemcům radí: „Pokud si přejete, aby vaše dítě hrálo v reklamě, je nejlepší ho zaregistrovat do nějaké castingové či jiné agentury, která přijímá děti do reklamy a zprostředkovává jim práci v reklamě. Než se však zaregistrujete, určitě si o ní zjistěte co nejvíce informací. Jaké dětí přijímá, jestli na ni existují nějaké reference, zda je zapsána v obchodním rejstříku. Zjistěte si, co vše nabízí, poptejte se, zdali vám mohou ukázat již vzniklé realizace (reklamy).
Buďte obezřetní, bude-li vám agentura tvrdit, že pokud se u ní zapíšete, dostanete hned nabídky na účinkování v reklamách a vaše dítě v nějaké určitě bude hrát.
Žádná agentura vám to stoprocentně zaručit nemůže. Vždy nějakou chvíli trvá, než je dítě úspěšné.“ Podle Heleny Škývarové spolupráce s opravdu seriózní agenturou vylučuje jakýkoli závažnější problém spojený s rizikovými oblastmi např. fotografováním odhalených dětí. Ke kontaktu totiž dochází výhradně jen s ověřenými partnery a klienty, a veškeré zakázky, které zprostředkovává, bývají ověřeny.
Že si nejste jisti, zda je vaše dítě opravdu „krásné“ a má tudíž pro reklamu předpoklady? Pak vězte, že na kráse zas tak nezáleží. V Bandit Models například dávají největší šance capartům, kteří se především nestydí a neznervózní je ani fotoaparát ani kamera. Plusem může být jakákoli sympatická odlišnost - výrazné oči, vlasy, roztomilý úsměv, ale důležité je, aby tohle všechno uměl malý herec také prodat.
Castingy, na které jsou děti pravidelně zvané, bývají občas docela náročné. Než na vaši ratolest přijde řada, mohou uplynout třeba dvě hodiny. Do místnosti, kde vlastní casting probíhá, musí jít dítě téměř vždy samo, tedy bez vás. Mnohdy dochází k situaci, že po těch dvou hodinách čekání, když už konečně zazní vaše pořadové číslo, se malý adept na televizní hvězdičku chytne pantů dveří, rozbrečí na celé kolo a dovnitř ho nedostanete ani párem volů. Natož, aby ještě předváděl, jak moc je šťastný z nového jogurtového mléka...
Ti ostatní, co už před kameramana ostříleně naběhnou, musí umět dobře zamaskovat únavu či nudu z čekání a nad novým jogurtovým mlékem věrohodně zajásat (tedy co nejlépe předvést zadaný úkol). Pro vystresované stydlíny, byť sebekrásnější, by podobné maratony byly spíše přítěží.
Však také některé děti, které rodiče „nabízejí“ do reklam, patří k politováníhodným obětem rodičovských ambicí. Je to podobně jako třeba s tatínky, co chtějí mít z neohrabaných intelektuálků Baroše a Nedvědy a v rámci své posedlosti je prohánějí po hřišti takřka do úplného fyzického i psychického vyčerpání.
Psychologové už vám popíšou první případy uzavřených, nesmělých dětí, nemilosrdně vystavených maminčiným touhám mít z nich herce a manekýny. Helena Škývarová s tím má zkušenosti: „Bohužel jsou případy, kdy rodiče své dětí nutí k předvádění a pózování. Vidina, že jejich dítě bude vidět v televizi či v časopise a bude slavné, je pohání, aby své ratolesti přihlašovali do různých agentur a docházeli s nimi na různé castingy, aniž by o to dítě stálo. Děti jsou pak ve stresu, nebaví je to a jsou i nervóznější. Některé děti dokonce přestávají komunikovat...“
Na druhé straně jsou případy, kdy právě tenhle „koníček“ dokázal z mírně stydlivého či zakřiknutého caparta skutečně udělat sebevědomou celebritku.
Maminka sedmiletého Tadeáše Jana Eliášová o tom ví své. Vzpomíná, jak její syn neměl do čtyř let kamarády, nedokázal navázat žádný kontakt, nebyl schopný se nijak prosadit. Bála se, že mu to zůstane a že to bude mít v životě hodně těžké.
„Zkusila jsem ho zapsat do agentury a chodit s ním na castingy. On naštěstí neměl problémy s dospělými, bezradný byl jen ve styku s dětmi, takže s kameramanem komunikoval bez problémů. Během dvou měsíců dostal první šanci - točil upoutávku pro nějakou německou televizi. Pak přišly další a další příležitosti, které Tadeáše docela změnily. Tadeáše to začalo totiž strašně bavit. Ve školce pak vždycky musel vyprávět, jak probíhalo natáčení, co přesně dělal, děti nadšeně poslouchaly a on díky tomu získal i potřebné sebevědomí.“
Co je dobré vědět