[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
A pak se v soudní síni odehrálo následující: Soudkyně se zeptala: Vy se nechcete rozvést? On: Ne. Soudkyně: A opustíte svoji milenku a nastěhujete se zpátky ke své ženě a dětem? On: Ne, proč? Ne, proč! Chápete? Soudkyně to pochopila. A rozvedla nás.
Statistiku obelstít nelze – téměř každé druhé manželství u nás končí rozvodem. Ne vždy se na něm ale dohodnou oba. Co když jeden rozvod odmítá? Má smysl ustoupit a ještě se pokusit lásku zachránit? Nebo je neochota rozvést se jen aktem zoufalství a pomsty?
Seděla jsem v kavárně nad šálkem horké čokolády a poslouchala Irenu, která už mi téměř hodinu vysvětlovala, proč se chce rozvést, ale nechce to udělat právě teď. „Budou Vánoce, chápeš to?!“ řekla mi na úplný konec svého monologu. „Co by tomu řekli naši, kdybychom jim u štědrovečerního stolu oznámili, že už spolu nechceme žít?“ Aha, konečně to nazvala pravým jménem, došlo mi. Pronesla jsem sice cosi o tom, že oznámit jim to v lednu nebude o nic jednodušší, ale moje námitka byla okamžitě smetena ze stolu.
Že Irena není jediná, která s rozvodem otálí kvůli blížícím se svátkům, mi potvrdila i moje známá Alžběta – advokátka. V předvánočním čase na to moc nemyslíme, ale jakmile na Tři krále oficiálně zabalíme zpátky do krabic sváteční atmosféru, rozvodoví právníci budou mít opět plné ruce práce. Po svátečním čase za nimi totiž obvykle přichází nejvíc manželů se žádostí o rozvod. U mnohých přitom mohou za rozvod právě Vánoce a konec roku. Problémy, hádky, finanční potíže, a to všechno s nimi spojené, už jsou jen poslední kapkou v poháru hořkosti u párů, kterým to dlouhodobě neklape.
V dřívějších dobách byl rozvod považován za cosi nepřijatelného, dnes je naopak přirozenou součástí našeho života – rozvádí se téměř každý druhý pár. Ani jedno není optimální, rozvod by měl být podle odborníků až na posledním místě v žebříčku případných řešení partnerských krizí. Proč jsou vlastně česká manželství tak nestabilní? Odpověď není úplně jednoznačná: větší nezávislost žen, společenská přijatelnost „života na psí knížku“, větší počet bezdětných párů, stále vlažnější vztah Čechů k církvi a jejím hodnotám i relativně snadné rozvodové řízení.
V soudních síních přibývá párů, pro které je rozvod řešením běžného manželského konfliktu, a manželé často ani nejsou schopni rozumně zformulovat důvody, proč se vlastně rozvádějí. „Největší hrozbou pro současné manželství je konzumní přístup k životu. Jinak řečeno: dříve se děravé hrnce drátovaly a letovaly, aby pak ještě roky sloužily, dnes se vyhazují a nakupují se nové,“ říká psycholog Petr Šmolka. Statistiky sice považují za nejčastější důvod manželského rozvratu rozdílnost povah, zájmů a názorů, podle psychologa je však možné příčiny rozvodů rozdělit do dvou základních skupin. „Tou první je chybný výběr – vezmeme si někoho, kdo je s to svými vlastnostmi rozbít jakýkoli vztah, případně s kým se k sobě nehodíme. Tou druhou pak absence pro soužití potřebných dovedností – hlavně komunikativních.“
Důvodem k rozvodu bývají často nevěra a mimomanželské vztahy. Sedmatřicetiletý Jiří požádal svou manželku Janu o rozvod, protože si našel jinou ženu a chtěl se k ní odstěhovat. Jana mu sice odchod ze společné domácnosti schválila, ale rozvodové papíry nepodepsala. „Vždyť od té coury za pár týdnů stejně utečeš a vrátíš se ke mně,“ řekla mu a rozloučili se. Podobně uvažují i další lidé – věří, že když s rozvodem nebudou souhlasit, mohou vztah ještě zachránit. Druhému nechávají pootevřená vrátka, aby měl možnost všechno si ještě jednou rozmyslet a případně se vrátit zpátky. „Jde o nepřijetí reality a neschopnost přiznat si, že druhý už nechce ve vztahu dál být, což je samozřejmě velmi bolestivé. Nedokážu říct, zda rozvod častěji odmítají muži nebo ženy.
Spíš než o pohlaví jde o osobní nastavení každého člověka, tedy o jeho osobnost. Ztráta vztahu velmi silně zasahuje do sebepojetí člověka a je tedy velmi těžké ji akceptovat. Pokud je sebepojetí závislé hlavně nebo jenom na partnerském vztahu, je potom velmi těžké se s rozvodem smířit,“ říká psycholožka a manželská poradkyně Petra Bartlová. Pokud jste se v minulých letech na partnera upnuli a zapomněli, že ten nejdůležitější vztah vašeho života je ten, který máte sami k sobě, je zpráva o konci manželství stejná jako amputace končetiny. Kdo své sebevědomí budoval především na základě partnerství, cítí se po rozchodu jako by se mu zhroutil svět. Psychologové ale radí zachovat klid a jednoduše vyčkat, než trápení skončí. A ono jednou určitě skončí. Nejhorší bývá zhruba prvních šest až osm týdnů, pokud palčivá bolest přetrvá i nadále, je namístě vyhledat odbornou pomoc. A jak přežít kritické období? Univerzální návod neexistuje. Někdo pláče sám v koutku, jinému naopak vyhovuje společnost přátel, třetí rozchod léčí prací a aktivitou...
I když někteří odborníci tvrdí, že lze realizovat cosi jako konstruktivní rozvod, pocity smutku, viny nebo prohry k němu budou patřit vždycky a bez nich to zkrátka nejde. Navíc odpoutávání se od bývalého partnera a utváření nového života může trvat až tři roky, takže nedivme se, že kdo se v manželství cítí aspoň trochu dobře, nechce podepsat odloučení. Petra Bartlová by přesto doporučila to udělat: „Pokud jednomu z partnerů chybí motivace nebo nevidí smysl, proč dál ve vztahu zůstávat, pak je lepší se rozejít.“ Kdo žádá o rozvod, měl by si důvody předem ujasnit a svého rozhodnutí se držet, i když druhý rozvod a priori odmítá. Protože co si myslet o člověku, který v pondělí mluví o rozvodu a v úterý o záchraně vztahu? Přiměla ho k úvaze o rozvodu malichernost nedělní hádky, nebo je manipulován třetí stranou a neví, jak se rozhodnout? Pokud jednou nastolí tohle téma, mělo by být jeho řešení čisté a rychlé. Vůbec nejhorší jsou totiž veškerá nouzová a paskvilní řešení, kdy ani jeden netuší, kam a jak vlastně v manželství dál.
I když rozvod dnes bereme jako běžnou součást života, pořád ho máme spojený s pocity viny a selhání – a někdy i kvůli nim se odmítáme rozejít. „Mnoho mých klientů nechce převzít odpovědnost za rozpad vztahu. Pro řadu z nich je snazší utíkat před pravdou, že vztah je mrtvý, než nastalou situaci řešit. Často se setkávám s vyčkáváním, až žádost o rozvod podá ten druhý,“ říká psychoterapeut Lucian Kantor a pokračuje: „Mnoho párů se také obává reakce okolí, především svých rodičů. Rozvod pro mnohé vytváří pocit nutnosti vzdání se společných přátel a rozdělení rodiny. Citlivě realizovaný rozvod však neznamená ztrátu širší rodiny a sociálního okolí. Znamená jasnější vymezení hranic mezi rodiči, kteří začínají žít odděleně.“
Když byla řeč o nevěře a o mimomanželských vztazích, Lucian Kantor se ve své poradně setkává s lidmi, kteří chápou odmítání rozvodu jako pomstu partnerovi, případně jeho novému protějšku. Jejich myšlení funguje zhruba takto: manžel si našel milenku, tak se s ním nerozvedu a milence to v žádném případě neulehčím. Když nebude rozvedený, jí možná nebude tolik imponovat, a až se rozejdou, on se může vrátit zpátky. „Opak bývá většinou pravdou. Manžel se za milenkou odstěhuje i bez rozvodu a z ženy se postupně stane,stíhačka‘ omezující osobní svobodu manžela i jeho milenky,“ tvrdí odborník. Rozhodně by nikomu nedoporučoval mstít se takovým způsobem, protože mnohdy to celou situaci jen zhorší a trápení spojené s odloučením a rozvodem neúměrně prodlouží. A propos, nechat odejít nevěrného partnera je do jisté míry i otázkou osobní hrdosti. Pokud někdo překročí hranice nutné pro kvalitní soužití, není přece hoden toho, abyste s ním nadále zůstávali. „Nevěrník nebo nevěrnice si návrat musí zasloužit,“ dodává Lucian Kantor.
Nedalo mi to a nedávno jsem se na internetu začetla do diskuse, v níž ženy vysvětlovaly jedna druhé, proč odmítají nebo v minulosti odmítaly připustit rozvod. „Já jsem nechtěla mít v občance napsáno rozvedená,“ zněl názor jedné. „Je to diskriminující a nikomu do toho nic není.“ Záhy se ukázalo, že to vadí víc lidem.
ROZVODY V ČÍSLECH
V roce 2008 bylo schváleno 31 000 návrhů na rozvod, 65 % z nich iniciovaly ženy. Úhrnná rozvodovost tak dosáhla 49,6 %, a tím překonala prozatímní nejvyšší hodnotu 49,3 % z roku 2004. Průměrná délka trvání manželství při rozvodu byla 12,3 roku, stejně jako v roce 2007. Statistici zkoumali i vztah mezi rozvodovostí a vzděláním a zjistili, že v loňském roce se opakovaně rozváděla až čtvrtina mužů se základním vzděláním. Nejnižší rozvodovost naopak zaznamenali v kategorii osob se středním vzděláním a maturitou. Nejčastější příčinou rozvodu v loňském roce byla „rozdílnost povah a zájmů“. Když muži a ženy uvedli konkrétní příčinu, na obou stranách to byla nejčastěji nevěra (1442 případů na straně muže a 921 u žen).
Druhým nejčetnějším důvodem byl alkoholismus muže nebo nezájem o rodinu ze strany ženy. Počet rozvodů, kdy soud stanovil vinu výlučně na straně jednoho z manželů, oproti předcházejícímu roku opět klesl a zahrnoval pouze 10 % rozvodů. Od 90. let 20. století se podstatně změnila struktura rozvodů podle délky trvání manželství, a to ve prospěch zastoupení rozvodů déletrvajících manželství. Zatímco v roce 1991 se téměř 60 % rozvodů týkalo manželství do 10 let od uzavření, od roku 2003 se tento podíl udržuje na úrovni 40 %. Naopak tedy 60 % rozvodů uzavírá manželský život po více než 10 letech od sňatku. Ve srovnání s předchozími lety se v roce 2008 mírně zvýšil podíl rozvodů krátce po uzavření manželství. Pět procent rozvodů nastalo hned v prvním či druhém roce manželství, na období do 5 let od sňatku připadlo 19 % rozvodů.