[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přesně tak se chová i malý Tomášek, který půjde letos v září poprvé do školy. „Paní učitelka ve školce nás několikrát upozorňovala na to, že Tom řeší veškeré své spory a nedorozumění se spolužáky vyhrožováním, že když nebude po jeho, řekne to někomu dospělému - ať už nám, paní učitelce, nebo dokonce kuchařkám v jídelně.
Doma nic takového nedělá, protože je jedináček, ale máme velké obavy, že kvůli svému zvyku žalovat bude ve škole neoblíbený a jen těžko si najde kamarády. Jenže sami nevíme, jak tento problém řešit,“ napsala nám Tomáškova maminka čtyřiatřicetiletá Radka z Pardubic. Pokud i vy máte obdobné potíže se svým potomkem, čtěte dál. Společně s psycholožkou Mgr. Terezou Beníškovou se vám pokusíme poradit, jak postupovat.
Ruku na srdce, zavzpomínejte na své vlastní dětství, máte i vy v tomto ohledu „čisté svědomí“? Pravděpodobně se nenajde nikdo, kdo by nikdy na nikoho jako malý nežaloval, u svých dětí ale podobné chování tolerovat nechceme. „Se žalováním je to těžké. Rodiče si většinou přejí, aby jejich dítě nežalovalo. Zároveň by však chtěli, aby se jim dokázalo svěřit se vším, co ho trápí, a umělo jim říci, když se mu něco nedaří, když mu někdo ubližuje, když se necítí dobře. Je velmi těžké najít hranici, co už je žalování a co ne. Pokud rodiče svého potomka často odbývají, za žalování se mu posmívají (například recitují různé posměšné básničky atp.), ztratí k nim důvěru a přestane se jim svěřovat, protože nebude věřit tomu, že mu pomohou, bude-li mít nějaké problémy. Takové děti pak mohou třeba dlouho tajit, že jsou šikanované, protože mají v sobě hluboko uložené, že,žalovat se přece nemá‘,“ objasňuje psycholožka.
Tereza Beníšková doporučuje při korigování nevhodného chování malého žalobníčka opatrnost: „Je vhodné mluvit s dítětem o tom, že své drobné potíže by si mělo umět vyřešit samo. Že není nutné ani žádoucí se vším běhat za dospělým. Že děti, které hodně žalují, nebývají příliš oblíbené atp. Zároveň by však mělo vědět, že pokud si s nějakým trápením neví rady, rodič mu pomůže.“ Pokud se nám tedy podaří vhodně potomka podpořit, můžeme mu pomoct najít základ pro pozdější sebedůvěru v řešení sporů, vytvořit v něm pocit, že je šikovný a chová se jako velký. Jako v mnoha jiných případech i zde nakonec platí, že základem je otevřenost a komunikace.
Možná i vás zajímá, jak k tomu vlastně dojde, že se vaše zlatíčko rozhodne řešit své problémy právě žalováním. Psycholožka k tomu podotýká: „Děti, které hodně žalují, si tímto způsobem většinou vybíjejí nějakou potřebu, kterou se jim nedaří uspokojit jinak - touhu po pozornosti, nedostatek kamarádů… Proto když dítě žaluje příliš, bylo by dobré hledat, čím to může být, a začít s nápravou. Víc se mu věnovat nebo se mu věnovat tak, aby to pro něj bylo uspokojující (některé dítě potřebuje nejvíc fyzický kontakt a mazlení, jiné dostatek času a pozornosti rodiče, další se s rodičem nejraději věnuje nějaké aktivitě atd.). Cítí-li se osamocené a nemůže-li si najít kamaráda, s nímž by mohlo trávit čas, je dobré pokusit se mu pomoci. Nebo zkuste společně objevit koníček, který bude vaši ratolest těšit. Také pomáhá učit dítě samostatnosti, mít radost z jeho pokroků, nedělat věci zbytečně za něj, aby si věřilo, že i obtížné situace dokáže vyřešit samo.“