[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Co zásadního se během roku 2013 přihodilo v mém životě? Dala jsem po 15 letech výpověď v rádiu, začala jsem moderovat pořad v Národním divadle s hosty, kteří jsou z mého pohledu inspirativní, vydala jsem dětskou knížku pohádek. V soukromí se mi poštěstilo otěhotnět a pár týdnů poté potratit, potkat zajímavé lidi a mít se v zásadě dobře se všemi zkouškami, které k životu patří. Za zlomový moment považuji zmiňovanou výpověď v rádiu. Tou jsem si vyřešila moje stále častěji se opakující otázky: Proč ještě? Dokdy? A kam vlastně? Dokázala jsem to ale ukončit v dobrém a s láskou nejen vůči té profesi, ale i vůči mým úžasným kolegům.
Rok 2013 mě mimo jiné naučil, že lidi zajímají i neznámí hosté v intimním prostředí divadla a že i televize o to může projevit zájem, pokud se nemusí honit za každým peoplemetrem. Tento rok mi také odkryl poznání, že otěhotnět není až tak snadné a že udržet plod v sobě zase není úplně běžné a samozřejmé. Když to vezmu v souhrnu, rok 2013 mi citlivě nakombinoval zkoušky a změny, které jsem v zásadě dokázala zpracovat a unést bez větší újmy na psychické pohodě. Jsem tomuto roku vděčná za ponaučení, která přišla ve stravitelné verzi. Jsem spokojena s tím, jak jsem ten rok zvládla a že mi v mnohých ohledech zase připomenul, že není třeba se zlobit, když se všechny věci nedějí tak ideálně, jak bychom si třeba přáli.
Co dokáže rok? Důležitý je úhel pohledu. Volby -Zeman - katastrofa, podzimní volby, jen znovu se prodlužující agonie, přírodní katastrofy ve světě, od ledna mě intenzivně bolí loket, začíná už i druhej, hodně lidí se mračí, podvádějí se, naší mateřskou řečí přestává být čeština, ale začíná být oficiálně LEŽŠTINA, dvěma kamarádkám se zhroutilo manželství…
Na druhou stranu, moje malá neteř začala chodit a mluvit, krásný představení Krasavice interkontinentální v La Fabrice, kamarádka si pořídila psa Bohdana, nádherně teplý a slunečný léto, nasmála jsem se s Jeníčkem a s Jáchymem, upekla jsem svou první husu v životě (nic to není, všichni se jen důležitě tváří, že je to věda), výborná knížka od Haruki Murakamiho 1Q84 - přelouskáno za dva dny, úžasný filmy Velká nádhera a Jasmíniny slzy, krásný barevný i pošmourný podzim, takže se člověk těší domů do tepla, otevření krásného nového divadla Studio DVA, jsme zdraví… čili: Jak se na to podíváš, takový to máš!
Co dokáže jeden jediný rok v lidském životě? Kdybych vycházela ze sebe, člověk může 365krát zabloudit. Ale také aspoň 365krát najít cestu. Do toho se můžeme hodně smát, plakat, milovat, cestovat, vypouštět ze života to negativní a plně prožívat to pozitivní, skákat a ležet, křičet, vysvětlovat a mlčet… A když vezmeme do úvahy, jaké kolotoče se mnou dokáže udělat jeden den a co všechno za jeden den dokážu, rok je nádherný dar! Ježíšmarjá, jak je to hezké… Děkuji.
Začínám se zásadně přiklánět k názoru, že si svůj život, takže i rok, tvoříme sami. A to se mi přihodilo. Je to prostě volba, chci byt šťastná, nebo nešťastná? Pro nás, ženy, které máme velkou emoční kapacitu, je to náročná disciplína. Ale bohužel nic lehčího, abych byla v životě šťastná, jsem neobjevila… Co důležitého jsem během uplynulého roku zvládla? Konečně jsem vyřešila nový řidičský průkaz (tu několikahodinovou frontu na magistrátu jsem stála třikrát), přefinancovala jsem hypotéku, uvařila jsem několik nezapomenutelných večeří a pořídila jsem dceři králíka!
Kromě tohoto mi rok 2013 odkryl fakt (už snad jednou provždy), že moje dlouhodobá nechuť chodit k volbám je opodstatněná. Jak se ukázalo, nemá to cenu. Pokud by totiž volby u nás mohly cokoli změnit, dávno by je zpovykaní pánové tam „nahoře“ zakázali… V mnoha ohledech je pro mě ale poslední rok nezapomenutelný a pozoruhodný i v pozitivním slova smyslu, a to díky lásce, síle, pochopení a sounáležitosti ze strany mých nejbližších.
A jestli vnímám některé události, které jsem v uplynulém roce prožívala, s odstupem času jinak a s větším nadhledem? Naštěstí čas nám dává odstup. A taky vhled. No a taky jsme jenom lidi, chybující, tudíž ten nadhled nám vždycky nejde… Události prožíváme v kontextu, ne odděleně, takže v tu chvíli jejich řešení tak prostě mělo být :-) Už je zbytečné se vracet.
Nevím, to je moje odpověď na otázku: Co dokáže rok? Ptáte se člověka, který se poctivě zamyslí i nad otázkou: Jak se máš? Z určitýho pohledu může být rok strašně dlouhej, pro někoho jinýho ale nemusí znamenat vůbec nic. Za rok se dá všechno, anebo vůbec nic. V mém roce se narodilo další miminko, Stella začala chodit do školy a Bruno začal veslovat. Já pořád točím a kola se točí dál. Já osobně ale žiju dnem. Pro mě je každý den všechno, od narození až do smrti.
Jsem ryzí optimistka a vždycky se snažím na všem hledat to pozitivní a hezké. Negativní věci vypouštím nebo si je raději ani nepřipouštím. A taky se řídím heslem, že všechno zlé je k něčemu dobré. Minulý rok ale z mého pohledu přinesl samé dobré věci. Tou největší je asi ta, že jsem potkala novou lásku. Když mě Michal pozval na kafe, prolítlo mi hlavou, že je o něco mladší, ale když jsem po čase přijala pozvání na jednu společenskou akci, celý večer jsme se skvěle bavili, tančili a věk šel stranou. Ve vztahu vždycky hraje roli, v jakou dobu se potkáte, a ne, kolik vám je. Dřív by mě nikdy nenapadlo, že budu mít partnera přímo z práce, ale některé věci prostě přijdou samy.
Některé roky se nic tak převratně zásadního nestane. To pak přemýšlím nad tím, jestli to není špatně. Jestli by mi to nemělo být líto. Jestli jsem třeba nepřišla o něco, co dostal ten vedle… Znáte ten pocit? Samozřejmě úplně nesmyslný, ale přece vám hlavou podobné pochybnosti prolítnou. Rok 2013 byl pro mě v tomto směru poklidný. Žádné převratné okamžiky, což může být vlastně uklidňující… Uplynulý rok byl dokonce „poklidný“ do té míry, že se nezměnily ani věci, u kterých bych si konečnou tečku, takzvané rozuzlení, přála.
Mluvím teď o soudních tahanicích, které neustávají ani s příchodem dalšího roku. Nadále se řeší peníze. Teď aktuálně další… Každý další rok v mém životě si od té nehody uvědomuji, jak vzácný je čas, kdy se podaří vypnout, relaxovat, neřešit neřešitelné a jen tak si užívat momenty, kdy jsme obyčejně šťastní. Schválně říkám momenty, protože štěstí dnes už zcela programově střídají starosti, povinnosti, práce, pochybnosti, výčitky… Dospělý člověk řeší opravdu spoustu nesmyslů.
Znám i takové, kteří neumějí vypnout ani na chvíli. Jsou pro mě živým příkladem toho, jak opravdu žít nechci. To celé říkám proto, že i když máme starosti - a máme je všichni, každý svého druhu, důležité je se z nich neposrat. V tomto roce jsem prožila spoustu momentů, kdy jsem si zcela zřetelně uvědomila, že jsem šťastná… Proto se zcela upřímně těším na ten další!
Ptáte se, co dokáže rok? Mnohé, ale zcela jistě překvapit, potěšit i zklamat. Ale výsledek je v podstatě pozitivní. Co člověka nezabije, to ho posílí. Tak má každý rok pro mě schovanou porci něčeho nového, co se mám naučit, v čem se mám zdokonalit, posílit a posunout dál. Spoustu věcí nečekáte, neplánujete a žijou si vlastním životem. V tom je každý rok stejný, a přesto jiný.
Během posledního roku náš Tobiáš dorostl do puberty, a tak už tolik nechce mou otevřenou náruč a políbení před školou, zejména když jsou kolem jeho vrstevníci. Ještě že mám doma mrňata, která vstávají s úsměvem, a to, že jsem jiná generace, jim tolik nevadí, ba naopak. Aiden ve svých dvou letech odhodil pampersky a při nedělních povinných procházkách nás provází bojovou písní „vojáci jdou, vojáci jdou“. A Mína nás začala školit od rána do večera, a to navíc ještě ve 4 jazycích!
Upřímně… trochu na mě z letošní roční rekapitulace padla deprese. Ale když se poctivě zamyslím, musím říct, že jeden rok dokáže velké extrémy. Umí vzít nejbližšího člověka a zároveň splnit životní sen. Na letošek jsem naplánovala akustické turné pro sedící diváky. Přišlo ale v době, kdy jsem zas byla po pohřbu. Měla jsem dojem, že turné odvolám, a když ne, bude to průšvih, protože jsem neměla vůbec žádnou energii. Nakonec jsem šla, sedící diváci vstali a já se rozbrečela vysílením i štěstím tak, že jsem málem nebyla schopna dát přídavek. V jediném roce to člověka z naprostého propadu dokáže vystřelit do vesmíru.
Tuhle energetickou kompenzaci mají, když se ohlédnu, všechny roky. Když už si člověk myslí, že ho nic dobrého nepotká, najednou se rozsvítí. Mám práci, která umí zahnat temnotu. Zahání ji ještě chvíle s nejbližšími lidmi, a když vám je osud vezme, jsou vždy další, kteří strádají s vámi. Všimla jsem si, že se nakonec vždycky trochu rozední. A navíc, jsem mimořádně emotivní a impulzivní člověk. Všechno, až na tragédie nezvratných odchodů, se s odstupem času jeví menší. A navíc, jsem rok od roku dospělejší.
Mám pocit, že o mém roku 2013 napíšu knížku, tak moc byl pro mne zásadní. Byl to rok transformací. Moji učitelé - vesmír, Země, Bůh, andělé, světelná energie a lidé kolem mne - si vzali do hlavy, že je načase, abych se toho o sobě naučila co nejvíc. Abych pochopila, že se mám mít ráda a vidět věci ve svém životě čistě tak, jak jsou, a ne tak, jak si přeju, aby byly… Mým největším učitelem jsou bezpochyby moje děti, které mě skrze sebe učí něco velmi základního, jak dávat a přijímat bezpodmínečnou lásku a léčit tak i svoje zraněné vnitřní dítě. Jak je provázet životem s ohledem na jejich potřeby, a ne na jejich chování, jež je jen zprávou, kterou mi chtějí poslat.
Objevila jsem také metodu RUŠ, která mi prostřednictvím mojí nejlepší přítelkyně Helenky zachraňuje už čtvrtým měsícem duševní zdraví. Uvědomila jsem si, že naše tělo a mysl jsou služebníky duše a skrze své nemoce a závislosti a útěky do „necítění“ jsou jen zprávy naší duše, něco jako: Hele, bolím, pomoz mi. A tak se snažím starat o duši tím, že jsem si vědoma, co jím a dávám tělu, začala jsem cvičit kundalinijógu a meditovat, začala jsem se prostě poslouchat. Což je v mém životě něco úplně nového a docela vzrušujícího. Rok 2013 byl a je prostě fičák na všech frontách.
Když se tak dívám kolem sebe, myslím si, že rok 2013 je jeden z nejhorších. U mě dobrý, ale vidím, jak během roku kritické ekonomické situace může člověk přijít o zdraví, o práci, a na základě toho o všechno. Mám třeba kamarádku, ke které byl letošek opravdu krutý. Rok je dlouhá doba na to, aby zkazila úplně všechno, anebo všechno napravila. Může změnit život v dobrém i ve zlém. Od základu. Když se ale dívám zpět, někdy ta špatná léta byla pro něco dobrá… Ale to fakt člověk vidí až s odstupem. Mám jeden rok, který mi ale změnil život od základu.
Byl to rok 2007, kdy jsem porodila prvního syna. Od té doby je všechno jinak. Nechci říct, že je všechno růžové a mateřství je permanentní euforie, to ne, ale už jednou provždy se budu o někoho bát dnem i nocí. Od toho roku chápu moji mámu, když ještě dnes přijdu a spím u rodičů, že lítá v pyžamu po baráku, jakmile se o půl hodiny opozdím. Když se člověk stane rodičem, je rodičem až do smrti.