[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
I ve spokojeném vztahu není vůbec ničím neobvyklým, že vzájemné soužití poněkud štiplavě koření lehká alergie na některé zvyky a postoje vašeho partnera. To, co první dva zamilované roky s nadhledem a velkorysostí přehlížíte (mnohdy dokonce jako osobitou roztomilost), vás po letech dráždí, vytáčí a ničí.
Když je rozrušený a něco vysvětluje, škrábe se v pupíku, nebo se tahá za ucho. Místo aby se vysmrkal, tak neustále popotahuje. Ráno si utírá umytý obličej do pyžama a ručník je pro něj universálním uklízecím nástrojem. Pokud se takové „prkotinky“ sejdou dvě nebo tři, obvykle je rozdýcháte. Je-li však takových zdánlivých nicotností mnoho (nebo se časem nabalí i velké a závažné problémy), které se neustále opakují a přibývají, vypadá to, že se s vaším vztahem něco zásadního děje. V nitru vám pomalu klíčí maličké semínko nenávisti a vztah se stává stále více rozpolcený.
Filosofové a později možná i psychologové si s touto otázkou dokážou hrát desítky hodin už stovky let. Někteří svou odpověď našli, jiní ne. Jenže v reálném životě tolik času na filosofování není, tam tyto dvě emoce zkrátka občas existují vedle sebe a přivádí vás k šílenství.
ČTĚTE TAKÉ: Navždy svoji: Syrový pohled do předmanželského života 3 párů
Nenávist i další podobné negativné emoce vás pudí k ukončení vztahu, definitivnímu odchodu však vždy nakonec zabrání láska. Někdy tyto emoce přicházejí ve vlnách – často v závislosti na určitých situacích, jindy se tak nějak po letech vztahu překrývají i dotýkají neustále. Jak to, že jsme vůbec něčeho takového schopné? Jak z toho ven, jak dál?
Asi žádná z nás, která tyto rozpolcené emoce zažívá, si nic takového v životě neplánovala ani nepředstavovala, dokud však nepotkala jeho; naprosto výjimečnou a fascinující osobnost, „hypnotického“ muže s obrovským charismatem (a také s nepřehlédnutelnými chybami). Nešlo jinak, než šíleně ho milovat a později, pro jeho různorodé úlety a excesy, i nenávidět.
Další možností, proč se u vás možná zabydlela láska i nenávist zároveň je nedůvěra v sebe sama. Možná má vše kořeny kdesi v dětství, ve vztazích k rodičům a jejich způsobu výchovy a vy si nyní zkrátka nevěříte, máte sklony k sebepodceňování, s čímž úzce souvisí i neschopnost ze vztahu odejít. Každý je o kousek lepší než vy, někde hluboko v nitru máte zakořeněné nevyřčené dědictví: „ Já si žádnou lásku nezasloužím“.
I to je individuelní; každý má hranice toho, co je ochoten snášet nastavené jinak. Hraničním bodem je často okamžik, kdy se začnou vztahová trápení promítat do fyzického nebo duševního zdraví. Žádný partnerský vztah by vás neměl systematicky ničit. Krize samozřejmě přicházejí, ale manželství či partnerství by mělo být nejen „hnízdečkem lásky“, ale hlavně útočištěm a jistotou, zkrátka prostorem, kde se pohybujete v důvěře a ochotě nakonec nalézt kompromis a pomoci tomu druhému.
Překonání těžkých období a krizí nás sice posouvá dál, mnohému nás naučí, svým způsobem obohatí, ale pouze v případě, že se nás vztah nebude krizemi posunovat stále níž a níž – pomalu, ale jistě do „partnerských pekel“.