[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V partnerském vztahu nastávají okamžiky, kdy jsme ochotni se jeden pro druhého změnit. „Přestala jsem kouřit, když se můj partner pokoušel o totéž, abych s ním držela basu a nestahovala ho zpátky,“ vzpomíná osmatřicetiletá Pavla. „Nejsem moc sportovní typ, ale začala jsem chodit s klukem, který miluje kolo. Zkusila jsem s ním párkát vyjet a začalo se mi to fakt líbit. Trasy, které jezdíme společně, jsou ale na pohodičku, sám pro sebe si naplánuje drsnější cesty,“ popisuje třicetiletá Karolína.
Existují ale i jiné, skrytější, méně nápadné a přitom daleko hlubší změny, které se u nás po boku našich partnerů odehrávají. Pokud své vlastní sebevědomí stavíme jen na tom, zda se dokážeme zalíbit druhým, snadno si do života přitáhneme člověka s tendencí k sobectví nebo manipulaci. A po letech bezvýhradného přizpůsobování s údivem zjistíme, že jsme ztratili vlastnosti, kterých jsme si u sebe kdysi cenili a které jsme měli rádi.
Pokud třeba i vy se právě snažíte opět získat důvěru ve své vlastní schopnosti, nalézt ztracené sebevědomí, svoji vlastní – teď trochu schovanou – tvář, nechte se inspirovat příběhy tří žen, které zrovna teď stojí na rozcestí.
(Kristýna Křížová)
S mým mužem jsme se brali těsně po dvacítce a připadala jsem si v té době jako poměrně klidná a odolná osoba. Můj nastávající muž byl praštěně vznětlivý a mladicky netrpělivý. Těžko říct, odkdy se to začalo stávat hodně vyčerpávajícím rysem osobnosti.
Třeba takové cestování kamkoli se časem stalo pravou lahůdkou: už odchod z domova se často neobešel bez křiku, krátkých nervózních výbuchů vzteku, strkanců do zad dětí, které si dostatečně rychle nezašněrovaly boty, uhánění na tramvaj či autobus, zatímco alespoň jedno z dětí brečelo. Na zastávce MHD jsme obvykle byli o pět až deset minut dřív, ale to mužovu tenzi nijak neumenšilo, protože nenáviděl jakékoli čekání. Následovalo pochodování po refýži tam a zpět, stálé dotazy „Kolik je?“, okřikování dětí, ať nemluví. Když jsme konečně nastoupili do dopravního prostředku, můj drahý manžel se jako zázrakem zklidnil, začal žertovat a podivoval se, proč se tvářím tak divně. Ani s autem, které jsme po letech zakoupili a které člověku přece neujede, podobné výstupy neubyly, jen je spouštěly trochu jiné věci. Podobnou nedůtklivost vzbuzovalo mnoho dalších běžných životních událostí (nákup, vaření apod.). A vždycky bylo třeba najít viníka.
Je to zvláštní, ale i na tohle všechno si posléze téměř zvyknete a vlastně ani nezaznamenáte, co to s vámi dělá. Poprvé mi to došlo, když jsem byla asi šest let po svatbě sama s dětmi a tátou na chalupě a on v jednu chvíli řekl: „Proč kolem mě pořád chodíš jako po špičkách? Vždyť jsme si vždycky tak pěkně uměli ze sebe dělat legraci…!“
Podruhé, když jsem jednoho dne měla cestovat kamsi s mladší dcerou v kočárku vlakem a místo manžela mě doprovázel švagr Michal s přítelkyní. Vlak měl zpoždění. Kde je?! Kde zastaví?! Kočár…! Ti dva spolu volně rozprávěli na peroně, neřvali na malou, ať je ticho, že je „teď náročná situace“, a především ke mně Michal asi dvakrát udiveně pravil: „Všechno je na pohodu, ne? Proč jsi tak vynervovaná?“ A já si až v tu chvíli uvědomila, jak nepřiměřeně vynervovaná opravdu jsem.
Teprve postupně jsem si začala všímat, jak podvědomě u každého jiného muže pořád čekám alespoň na malý vzteklý výbuch, kdykoli dojde nebo by jen MOHLO dojít k sebemenší komplikaci nebo zádrhelu, jak dopředu úzkostlivě kormidluju, aby problém nenastal, jak si rovnou každou drobnou kolizi kladu za vinu… Učím se to nedělat, ale je to dlouhá cesta a některé reakce už jsou skoro fyziologické. Bydlí mi v hlavě.
(Hana Jelínková)
Ten den, co jsem poprvé viděla svého budoucího muže Honzu, jsem v kavárně zapomněla sluneční brýle. Rozbité. Tak trochu jim odpadávala jedna nožička. Když jsme se za pár dní potkali znovu, přinesl mi je spravené a krásně vyleštěné. Nic mi neřekl a tajně je odnesl do optiky, kde jim nožičku přišroubovali. Zalapala jsem po dechu a věděla jsem: „Tohle je muž, který se o mě postará.“ Nikdy předtím pro mě nic podobného žádný kluk neudělal.
Pár týdnů nato jsem zapomněla v meziměstském autobuse francouzskou knihu, kterou jsem v té době překládala. Byl to originál ze šedesátých let. Možná jediný výtisk v celém Česku. Bylo mi do breku. „Neboj se, to zařídíme,“ řekl Honza. Došel na dispečink autodopravce a knížku sehnal. Zalapala jsem po dechu podruhé. Věděla jsem, že to je On: silný chlap, mlčenlivý pistolník jako ze starých westernů, který ale zároveň dokáže naložit kuřecí křidýlka, vyleštit koupelnu do nebeského lesku nebo zařídit pojištění domácnosti. A přitom to bere jako úplnou samozřejmost. Už jen z té představy se mi podlamovala kolena.
Předtím jsem rok žila s bohémským Petrem. Dokázali jsme si celé hodiny povídat o filmech Wima Wenderse nebo o experimentální hudbě Johna Cage, ale zařídit nedokázal nic. Neuklízel, nevydělával žádné peníze, občas někam jen tak na dva dny zmizel a nedal o sobě vědět. Celý náš společný život jsem řídila já. Platila jsem složenky, vytírala podlahu, zjišťovala, jestli už se objednal k zubaři, a peskovala ho, když to neudělal. Štvalo mě to. Byla jsem na všechno sama. Ale taky jsem se vedle něho cítila silná. Věděla jsem, že stojím na vlastních nohou a umím se o sebe postarat.
Vedle Honzy jsem na to postupně zapomněla. Najednou to byl on, kdo se o všechno staral. To on sháněl řemeslníky na porouchanou pračku a on se mě ptal, jestli už jsem byla u doktora. Líbilo se mi to. Tak moc, že jsem postupně zapomněla, že všechny tyhle věci umím i já. Nenápadně jsem se začala proměňovat v nezodpovědnou puberťačku, která spoléhá na to, že za ni všechno zařídí někdo silnější a rozumnější. Puberťačku, která je v jeho očích nedbalá a lajdácká: Nikdy nevyleštím koupelnu tak dokonale jako on. Nikdy neuvařím hovězí polévku tak dobře jako on, s knedlíčky z ručně strouhaných jater. Nikdy neutřu prach tak, aby s tím byl spokojený.
Vedle dokonalého mlčícího pistolníka s prachovkou v ruce jsem ztratila svou někdejší sebejistotu. Máme sice dvě děti a jsem úspěšná v zaměstnání, ale vedle svého muže jsem nejistá a pořád čekám, za co mě pokárá. Mám před sebou hodně práce, abych svoje dospělé sebevědomí získala zpátky. I když dalšího muže si na to shánět nechci.
(Veronika Navrátilová) Se svým prvním mužem jsem se seznámila jako jeho podřízená. Mladá snaživá holka, která chce světu dokázat, že všechno zvládne. V tomto duchu fungovalo i naše soužití. Když se za sebou ohlédnu, byla jsem pod taktovkou svého muže stran výkonu takřka dokonalá. Doslova multifunkční, rychlá, plodná a na veřejnosti stále veselá. Zákonitě jsem se však z mladé snaživé holky začalaměnit ve starší snaživou holku a to už nezní tak dobře. Některé mé funkce začaly vypovídat službu. Stávkovaly. Začalo to dřít a soukolí se zastavilo. Zanechalo po sobě tři skvělé holky.
Můj současný muž do mého života přisvištěl jako někdo, kdo se na ledě postavil vždycky přede mě, aby mě netrefil puk, na sjezdovce mi půjčil svoje brýle, abych mohla jet ve vánici, a sám jel poslepu, a když jsem si nechala ujet snowboard vysoko v horách, našel ho a neřval na mě, že jsem děsná. Po porodu naší holčičky neříkal, že bych to bez něj nedala, i když jsem cítila, že to tak bylo. Po jeho boku jsem si poprvé mohla dovolit některé své funkce prostě vypnout. Zdaleka nejsem tak výkonná, nemusím všechno zvládnout a klidně si veřejně přiznám, že mě něco štve. Nejsem tlačená do neustálé péče a zvládání, tudíž to flákám. Ale je mi takhle nedokonalé moc dobře.