Obdobím puberty si musí projít každý člověk. Avšak zatímco na tu svou vzpomínáme s lehkým úsměvem, pubescentní období našich dětí je pro nás tak trochu strašákem. Říká se, že známkou toho, že se člověk ocitl v pubertě, jsou myšlenky typu: „Jak tak skvělý člověk, jako jsem já, může mít tak hrozné rodiče?!“ Určitě je to míněno s nadsázkou, nicméně podstatu věci to vystihuje docela dobře.
Dítě je v tomto období ke svým rodičům (a dalším dospělým) velmi kritické a dokáže se vůči nim chovat i pohrdavě. Připadají mu nemožní, mají zastaralé názory, jsou nemoderní... Tahle vzpoura vůči všem autoritám může otřást i vztahem, který má velmi solidní základy.
Důležité je ale uvědomit si, že takové chování vašeho dítěte je úplně normální a dokonce má svůj pozitivní smysl - umožňuje mu vymanit se z dětinské citové závislosti na rodičích, a tím mu dává prostor pro pozdější založení nového partnerského vztahu. Tím spíše je potřeba snažit se věc přijmout tak, jak je a naučit se k nové situaci a ke svému dítěti nově přistupovat.
Co je to puberta
Puberta (neboli dospívání) je období a proces tělesných změn, při kterých se tělo dítěte mění na tělo fyzicky dospělého člověka schopného se rozmnožovat. Nastává ve věku od 10-12 do 15-16 let. Puberta je inicializována hormonálními signály z mozku do pohlavních orgánů. Ty produkují různé hormony, které stimulují růst, funkci nebo proměny mozku, kostí, svalů, kůže, vnitřních a pohlavních orgánů. Během puberty se rozvinou rozdíly ve velikosti, tvaru, kompozici a funkci tělesných struktur a systémů. Nejvíce zřetelné to je u tzv. druhotných pohlavních znaků.
Mluvte spolu!
Správná komunikace může leccos zachránit, naopak špatná (nebo žádná) může způsobit ve vztahu mezi rodičem a dítětem velké škody. A právě v období puberty to platí dvojnásob. Být dobrým rodičem mimo jiné znamená umět se s dítětem dobře domluvit a také si s ním pěkně popovídat. Dětská psycholožka Tereza Beníšková vysvětluje: „Je důležité neztratit ve vzájemné komunikaci pozitivní moment.
Dbát na to, aby se nescvrkla pouze na „provozní věci“, jako: kdy kdo přijde domů, co bude k večeři a kdy dostane dítě kapesné, nebo na vyčítání něčeho, co dítě mělo udělat a neudělalo, či nemělo udělat, a přesto udělalo… Říká se, že v pubertě dochází ke komplexní proměně snad všech složek osobnosti dospívajícího.
Probíhá bouře hormonů, která provází dospívání (ženy matky si možná vzpomenou na těhotenství a časté změny nálad a zvýšenou citlivost - v pubertě je to podobné). Puberťák bývá velmi citlivý až vztahovačný. Je hodně kritický k názorům druhého. Usiluje o ideály, a pokud jich druhý (zejména rodič) nedosahuje, tvrdě ho kritizuje.“
Nezapomeňte na zábavu
Vzájemný vztah mezi dítětem a rodičem pomáhají budovat a posilovat společné zážitky a prožitky. Nestyďte se proto s dítětem mluvit o tom, co cítíte. A pokud narazíte na jeho uzavřenost, nečekejte, až za vámi přijde jako první. Svěřujte se mu s tím, o čem přemýšlíte, co vám dělá radost, čeho se bojíte. Když se dítěti více otevřete, bude i ono ochotnější nechat vás nahlédnout do svých pocitů.
V žádném případě se mu ale nevnucujte. Zdá se vám zamračené, „divné“, bez nálady nebo dokonce ztrápené? Pokud byste ho začali nutit, aby vám řeklo, co mu je, může se ještě víc uzavřít. Lepší taktikou je - dát mu najevo, že jste si vědomi, že s ním něco není v pořádku a vybídnout ho, aby se vám svěřilo, až se mu o tom bude chtít mluvit.
Pravidla pro komunikaci
- Věnujte si čas - dejte přednost vzájemnému popovídání si před sledováním televize nebo jinými pasivními aktivitami.
- Buďte otevření - dítě by mělo vědět, že se nemusí bát se vás kdykoli zeptat i na nějaké nepříjemné nebo ošemetné věci. Když z toho nebude mít strach, bude vám víc věřit a rodinné prostředí bude považovat za bezpečné.
- Vzájemně se respektujte - vždycky počkejte, až dítě domluví. Tím ho učíte, aby nechalo domluvit také vás.
- Vyvarujte se mentorování - nepoužívejte vůči dítěti hrozby nebo příkazy, snažte se komunikovat konstruktivně.
- Nezapomeňte na pochvalu - projevy rodičovské náklonnosti a lásky jsou pro každé dítě tou nejlepší motivací.
Nevíte, jak se svému dítěti přiblížit?
Pětačtyřicetiletá Milena je rozvedená a svého čtrnáctiletého syna Petra vychovává sama. Právě si prošli velmi nepříjemným obdobím. Chlapec se stáhl do sebe, odmítal s maminkou komunikovat. Milena nevěděla, co dělat. Pak jim pomohla náhoda - dostali darem štěně. Pes je opět sblížil - začali zase chodit na společné procházky, podnikají výlety, Petr je ve společnosti psa mnohem uvolněnější a povídavější…
„Je dobré hledat příležitosti, kdy se komunikaci daří. Mít nějaké chvíle, které trávíme spolu sami (třeba bez mladších sourozenců puberťáka, bez nového partnera matky apod.) a činnosti, které baví nás oba. Kdy je nám spolu fajn a kdy by se nám eventuálně dítě s něčím mohlo svěřit, kdyby mělo tu potřebu,“ doporučuje Tereza Beníšková. „Může to být třeba společné nakupování oblečení matky s dcerou, či společné sportování, návštěva kina či divadla, hraní PC hry či společenských her…
Možná puberťák nebude společné aktivity s rodiči vyhledávat tolik jako školák, ale také je potřebuje. Když budeme mít s dopívajícím dítětem docela dobrý vztah, bude větší šance, že nám dítě řekne, když bude mít nějaké potíže nebo trápení, a tak budeme mít stále vliv na jeho život. Navíc už budujeme vztah, který v této podobě (dospělý/dospělý) může trvat a být dobrý celý život.“
Pozor na kritiku
Chcete předejít konfliktům a nedorozuměním? Pak se raději vyhněte tématům, která jsou tabu. Rozhodně mladého muže nebo dospívající slečnu, s kterými sdílíte střechu nad hlavou, nekritizujte za to, jak se oblékají, jaký mají účes, jakou poslouchají hudbu, s kým se přátelí a nikdy jim „nešmírujte“ v jejich osobních věcech. „Člověk v pubertě je hodně háklivý na svůj prostor a své soukromí a velmi těžce nese jeho kontrolu.
Už se rodičům většinou nesvěřuje se vším. Důležitější, než názor rodičů, je pro něj mínění vrstevníků. Hledá vlastní identitu, bojuje s nejistotou a pochybnostmi o sobě samém, hodně se zabývá sám sebou. Je dost zaměřen na vlastní vzhled a je k němu většinou kritický. Právě proto je pubertální dítě velmi citlivé na poznámky o svém vzhledu a vůbec o sobě samém a svých přátelích,“ upozorňuje Tereza Beníšková.
Je tedy potřeba přistupovat ke svému „puberťákovi“ s láskou, pochopením a velkou mírou tolerance. Ta však nemůže být nekonečná. Co bychom měli tolerovat? Projevy nejistoty, hledání jiných životních stylů, zpochybňování toho současného… A co bychom naopak tolerovat neměli? Nezdvořilé chování k rodičům, vulgarity k nim, porušování dohodnutých pravidel apod. Rodiče by pořád měli zůstat těmi, kdo určují pravidla. I dospívající dítě potřebuje hranice, byť volnější než mladší školák.
A tresty? Tělesné tresty už vůbec nejsou vhodné. Místo trestání je lepší učit dítě nést následky svého chování. Například mu říct: „Dohodli jsme se, že se vrátíš domů v devět. Přišel jsi v jedenáct a ani jsi nezavolal, měla jsem o tebe strach, že se ti něco stalo. Bohužel se teď na tvé slovo nemůžu spolehnout. Proto tě příště pustím pouze do sedmi. Pokud se vrátíš včas, můžeme čas návratu zase prodloužit,“ radí dětská psycholožka.
Touha po odpoutání se
Postupné vymaňování se z vlivu rodičů je naprosto běžné a některé děti už v tomto věku zatouží po tom „vypadnout“ z domova. „Přání opustit rodné hnízdo může u někoho přijít třeba už ve třinácti letech. U někoho později. Většinou je to v souvislosti s obdobím, kdy dětem začnou rodiče, a hlavně jejich životní styl, připadat nemožní a chtěly by si žít po svém. Mají pocit, že s kamarády by jim bylo lépe, že by si dělaly, co by chtěly, a nikdo by jim do ničeho nemluvil. To je také přirozené a normální.
Záleží na sociálních normách blízkého okolí, kdy rodičům i dítěti připadá, že by bylo optimální odstěhování dítěte. Některé děti to zažívají již v 15 letech odchodem na internát. Další vlna odchodů od rodičů přijde po 18. roce a nástupu na vyšší a vysoké školy,“ vysvětluje Tereza Beníšková.
Neberte to tedy jako nevděk a nebojte se svému potomkovi poněkud „povolit otěže“. Chalíl Džibrán ve své knize Prorok (kapitola O dětech) moudře radí: „Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy. Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko. Ať napínání rukou lučištníka je pro vás radostí. Neboť, jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný.“
Dětská psycholožka Tereza Beníšková upozorňuje i na další rizika, která s sebou snaha omezit potomkovu touhu po svobodě, nese: „Pokud by rodiče dítě k sobě násilím připoutávali (tzv. mama hotel), dost by mu tím škodili. Neumožnili by mu dostat se do další vývojové fáze a založit vlastní samostatný život.
Takové pětadvacetileté třicetileté děti se stále chodí k rodičům najíst a dát si vyprat prádlo, probírají s nimi svoje trable a vlastně je nic nenutí k tomu, aby se od rodičů odpoutaly. Tím ale propásnou optimální vývojovou fázi třeba pro zakládání rodiny a přizpůsobování se druhému. To jde v pětadvaceti mnohem lépe než ve čtyřiceti. Děti žijící dlouhodobě s rodiči pak mají z vlastní samostatnosti strach a vlastně ji nevyhledávají.“