[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jistěže i "školkáči" se umí zamilovat! U nich je to ale spíš takové "upnutí se" a může to být jak na vrstevníka, tak třeba na vychovatelku. První láska, jak si ji představujeme, většinou dorazí na základní škole. Zrovna teď něco jako jejího předskokana sleduju u své sedmileté dcery. S objektem svého zájmu se škádlí, popichují se, někdy si až ubližují. Z mého pohledu si dávají pozornost a náklonnost najevo zvláštně. S nelibostí to občas sleduju a nevím, zda zasáhnout...
Psycholožka Barbara Blažková mluví o tzv. paradoxní intimitě: „V tomto období děti začínají odmítat projevy něhy dospělých, ale zároveň ještě nemají takové nástroje a zralost jako dospělí. Proto vyjadřují svůj zájem o vrstevníky dotyky formou šarvátek, strkání se, tahání za vlasy, držení se za ruce a podobně.“
Jenže jak jako rodič poznám, že už je to moc? Někdy mi přijde, že tohle chování hraničí s šikanou, mám potřebu dceru chránit. „Šikana je charakteristická cíleným obtěžováním, zneužíváním či týráním slabšího jedince, který se nemůže nebo nedokáže bránit. Děje-li se něco takového, musíme zasáhnout. O šikaně typicky hovoříme tehdy, jsou-li síly ve výrazné nerovnováze,“ vymezuje nejprve tento pojem Barbora Blažková.
Ve své psychologické praxi se prý totiž častěji setkává s tím, že dospělí do vztahů mezi dětmi zasahují příliš, tedy i v situacích, kdy se děti vyprovokovaly tak trochu navzájem: „Místo toho, aby svým dětem umožnili, aby se vzájemným tréninkem učily, jak nejlépe řešit konfliktní situace, co vztahy utuží, nebo naopak zkomplikuje, zasahují jako takový deux ex machina – vyšší moc. Nejedna maminka či tatínek dětí z prvního stupně mi vyprávěli, jak si počkali na spolužáka, aby mu vysvětlili, jak si s jejich synem či dcerou mají hrát.“
Takový postup natropí víc škody než užitku. Děti se totiž naučí nejvíc samotnou činností a sledováním příkladů ve svém okolí. „Když už chcete zasáhnout, zkuste dceru vyslechnout, nabídněte jí nápady, jak svízelnou situaci řešit. Pak se zajímejte, jaký postup vaše ratolest nakonec zvolila, jak to šlo a jestli je potřeba ještě něco zkusit jinak,“ doporučila mi psycholožka.
Některé děti nemají tolik sebevědomí, aby samy sebe považovaly za hodné lásky. Mají strach, aby nezůstaly v dětském kolektivu osamocené, a kupují si pozornost ostatních kamarádů sladkostmi nebo jinými dárečky. Někdy dojde i na peníze. Tady určitě zasáhněte! Ale citlivě, prosím. Vysvětlete dítěti, že kupovat si přízeň není ta správná cesta. Vyzdvihněte jeho přednosti a povídejte si o tom, v čem je dobré. To ovšem samozřejmě podle věku. A teď vám poradíme, jak na to – a vezmeme si na pomoc hitovku Holky z naší školky.
„Jé, jé, jé kdepak ty fajn holky jsou? A kde maj hračky svý, ty naše lásky tříletý…“
CO SE DĚJE: Školkové děti si v hlavičkách začínají utvářet koncept romantických vztahů podle toho, co vidí u svých rodičů nebo jiných dospělých, taky v pohádkách a televizních pořadech. Definice lásky se pro ně kryje s osobní blízkostí, proto se tak často chtějí vdát za tatínka nebo trvají na tom, že chůva je „jejich holka“. Jednoduše se upínají k někomu, s kým chtějí trávit čas.
LEKCE LÁSKY: Nedělejte si z tohoto druhu vztahů hlavu. Ano, jsou to zvláštní přátelství – ale jsou to opravdu spíš přátelství. Klidně se potomka zeptejte, co se mu na objektu jeho zájmu líbí. Zvědavost a komunikace v takhle útlém věku vám otevřou cestu k podobným rozhovorům o pár let později.
„Pá, pá, pá řekli jsme pá před školkou. Bylo nám právě šest a začla další dívčí show…“
CO SE DĚJE: Na základní škole se dětským platonickým láskám daří. Náklonnost si děti projevují různým popichováním. Však to znáte – co se rádo škádlívá, to se rádo mívá. Už ale lépe chápou, co znamená v naší západní kultuře láska. Mohou se upínat k někomu, kdo je podporuje, s kým sdílejí stejný koníček, zájem nebo prostě citové spojení. Chlapci i děvčata mají tendenci vytvářet své skupinky. Příslušnost ke genderové či sociální skupině pro ně znamená víc než láska k jedné osobě. Hodně se stydí a mají obavy z posměšků ostatních dětí. S blížící se pubertou se pak objevují sexuální pocity, což vede ke zkoumání vlastní přitažlivosti a vlastní sexuality. První pubertální zamilování jsou náhlá, plachá a platonická. Mladí lidé silně touží být ve společnosti své lásky, vykonat velké činy nebo se i obětovat.
LEKCE LÁSKY: Obrovskou „vyučovací“ výzvu znamenají v tomto věku rozchody. Úkolem rodiče je poslouchat a uznat, že je to pro dítě ztráta. Pomozte jim dát vztah do kontextu. Respektujte jejich pocity a zároveň zkuste napomoct jakémusi těšení se. Povzbuďte syna nebo dceru, aby šli ven a trávili čas s ostatními přáteli. Ujistěte se, že nejsou izolovaní. V „otřepání se“ z pubertálních rozchodů pomáhají i kroužky a obecně koníčky.
„A všechny v sexy tričku postavičku měly ham ham. No prostě príma štace, inspirace k maturám…"
CO SE DĚJE: Začali s tím už na základce a pořád v tom pokračují – v hledání a vytváření si vlastní identity. Mladý člověk často není spokojený se svým tělem. A to, že někdo neopětuje jeho lásku, připisuje právě svému tělu, které vidí jako nedokonalé. Tahle skutečnost dokáže být traumatizující a bere hodně energie. Když to dopadne a k lásce dojde, vnímají ji jako zázrak. Vy v tom možná vidíte ještě napůl dětskou lásku. Ale prostě neexistuje žádná magická věková hranice, kdy by se člověk nemohl definitivně zamilovat. Mnoho rodičů se obává, jaké představy asi o lásce jejich děti mají z toho, co vidí v médiích. Bohužel, internet je opravdu první místo, kam si dospívající chodí pro rady a informace. Ale vězte, že oni si obvykle už uvědomují, že zamilovat se není totéž jako ve filmech.
LEKCE LÁSKY: Můžete se pokusit omezit používání médií a pohlídat, aby to, co vaše dítě sleduje, bylo vývojově vhodné. Potíž je, že naše děti umějí s chytrými technologiemi asi tak stokrát lépe než my. Důležitější proto je mluvit s nimi o tom, co sledují. Vést spolu diskuse. Zeptat se, zda si myslí, že ta kouzelná poselství o romantické lásce, či naopak syrová zobrazení pohlavního styku jsou realistická. No a sebekriticky si přiznejte, že média sice naše děti hodně ovlivňují, ale mnohem víc je v jejich životech ovlivňujeme my, dospělí. To, co vidí ve vztazích rodičů, prarodičů a našich přátel. Nasávají i způsoby, jak lidé kolem nich o svých partnerech mluví.