[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„S Adélou jsme nejlepší kamarádky už řadu let. Potkaly jsme se v šestnácti na střední škole, když jsem se s rodiči přestěhovala a začala chodit do nové školy. Okamžitě jsem si padly do oka a nepustilo nás to dodnes… Tedy až donedávna,“ začíná své vyprávění Veronika.
Obě si za ta léta prošly několika vážnými i méně vážnými vztahy a nakonec se vdaly jen pár měsíců po sobě. Nejdřív Veronika, potom Adéla. A shodou okolností se ve zhruba stejnou dobu rozhodly, že už je na čase založit rodinu.
„Ne že bychom vyloženě plánovaly otěhotnět současně, ostatně nejsme úplně hloupé a víme, že to ani naplánovat nejde. Ale jsme si zkrátka uvažováním docela podobné, takže bylo logické, že to rozhodnutí v nás uzrálo v podobný čas.“
Paralela pokračovala. Ani jedné z kamarádek se poměrně dlouho nedařilo otěhotnět. „Každou menstruaci jsme jedna druhé hlásily, nejdřív jsme se tomu skoro smály, pak už to bylo psychicky čím dál náročnější. Já jsem nakonec otěhotněla po roce snažení, jenže jsem prodělala zamlklé těhotenství a o dítě přišla,“ popisuje Veronika.
Adéle je dodnes velmi vděčná, jak ji tehdy podržela. „O to víc mě mrzí, jak to pokračovalo dál. Podařilo se mi po čtvrtroce otěhotnět znovu – a letos v květnu se nám narodila Emička. Jak ví každá máma, stala jsem se v tu chvíli nejšťastnějším člověkem na světě. Emička se stala celým mým vesmírem a já neviděla, neslyšela nic jiného.“
Adéla byla samozřejmě šťastná s Veronikou, radovala se s ní z každého pokroku, který malá udělala, stejně jako s ní předtím prožívala celé těhotenství. „Bohužel mi v prvních týdnech vůbec nedocházelo, jak těžké to pro ni muselo být. Snaží se s manželem tak dlouho – a pořád nic. Já bohužel v tu chvíli viděla jen svoje štěstí a na tyhle věci jsem vůbec nemyslela,“ lituje Veronika.
Až později, po pár měsících, si uvědomila, že se s Adélou vídá nějak méně než dřív. V prvních týdnech po narození Emy ji kamarádka navštěvovala několikrát do týdne. Pak začalo návštěv a setkání ubývat a Veronice došlo, že pokud už jsou, musí se Adéle vždy ozvat ona – a stejně často zažije odmítnutí. Uvedené důvody, proč nemůže přítelkyně přijít, jí navíc připadají vymyšlené.
„Nejdřív jsem to nechápala, oči mi vlastně otevřel až můj manžel a za to se docela stydím. Že měl víc empatie a pochopení než já, která mám být její nejlepší kamarádkou,“ vrtí hlavou Veronika. „Muž mi řekl: A čemu se divíš? Ona se dívá na to mimino a nehoní se jí hlavou to, co tobě – jak je úžasný. Jí tam tepe jediná otázka – Proč já taky nemám takové miminko?“
Veronika mu dala za pravdu a od té doby přemýšlí, jak to udělat, aby mezi ní a Adélou bylo všechno jako dřív. „No, jako dřív to samozřejmě být nemůže. Ale chci, abychom byly pořád nejlepší kamarádky, nebylo mezi námi žádné napětí a abychom spolu chtěly trávit čas bez ohledu na to, že jedna dítě má a druhá ještě ne. Jenže popravdě, moc nevím, jak to udělat. Je to dost oříšek,“ přiznává mladá maminka.
Nedávno Adélu pozvala na oběd a pokusila se s ní o všem promluvit, kamarádka se ale nechtěla na tohle téma moc bavit.
„Tvrdila, že je v pohodě a ať si s něčím takovým vůbec nelámu hlavu. Ale já ji znám dobře, poznám na ní, když nemluví pravdu. Je opravdu smutná a já vím, že když je se mnou, přetvařuje se. Na jednu stranu ji mám za to ještě radši, že mi miminko přeje a nechce na mě přenášet svoje smutky, na druhou je mi to zas líto, od toho jsme přece nejlepší kamarádky, abychom si říkaly všechno a navzájem se svěřovaly.“
Co byste Veronice poradili? Jak udržet přátelství, které příchod jednoho miminka nutně ovlivní? Jak může Adéle pomoci? A má se opravdu cítit provinile?