[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Děti spinkají venku, i když teploty padají pod bod mrazu.
V Norsku je dětství velmi institucionalizované. Jakmile totiž dítě dosáhne roku života, rodiče jej umisťují do takzvané Barnehage (norsky „dětská zahrada“). Za poplatek několika set dolarů měsíčně se jim dostává celodenní péče od 8 do 17 hodin. Jak to vypadá?
Děti tráví venku podstatnou část dne, a to i tehdy, kdy teploty dosahují extrémně nízkých hodnot během typických skandinávských zim. Jedna americká maminka, která vychovávala své děti v Norsku, vzpomíná: „Panuje tam názor, že existuje pouze jeden správný recept na to, jak se starat a vychovávat děti. A každý se tím řídí.
V Norsku prostě chodí všechny děti spát v sedm večer, všechny navštěvují stejný typ předškolních zařízení, všechny jsou obuté v kožešinových válenkách, všechny dostávají stejné jídlo k obědu… To je norský styl výchovy.“
Rodiče naučí děti chodit na nočník do devíti měsíců.
Vietnamci učí děti čurat podle pískotu píšťalky. Funguje u nich jakýsi Pavlovův refl ex. V čem u dětí spočívá? Rodiče pozorně sledují, kdy jejich potomek začíná čurat, a vždy jemně zapískají na píšťalku nebo obdobný nástroj. Velice záhy si dítě začíná asociovat pískání a čurání… a je vyhráno!
Nevýhodou je poměrně časově náročný nácvik. Připadá vám to divné? Trochu jako výchova domácího mazlíčka? Ano, ale výzkumy dokazují, že vietnamské děti se v naprosté většině plenek zbavují do 9. měsíce života.
Zásadně nehledí svým dětem do očí.
Kissijské maminky si vůbec neužívají mazlení s potomky. Dokonce když už děti žvatlají a chtějí se mazlit, komunikovat, jejich matky odvracejí zrak. Přijde vám to nenormální?
V kontextu kissijské kultury je to ale zcela pochopitelné. Očním kontaktem dávají totiž druhému najevo: Ty jsi na vině! A to rozhodně není vzkaz, který by maminky chtěly svým dětem vysílat.
V konečném důsledku nemají tyto děti tak výraznou potřebu, aby si jich někdo všímal, vystačí si samy.
Kočárky se spícími dětmi před obchody jsou běžné.
V Dánsku jsou děti velmi často nechávány venku, aby se jim dostalo „frisk luft “, tedy čerstvého vzduchu. To je totiž pro Dány esence zdravého vývoje dítěte, stejně jako v dalších severských zemích. Rodiče zatím obědvají nebo nakupují.
V New Yorku byl dokonce jeden rodičovský pár (otec Dán) odsouzený do vězení za ponechání dítěte venku bez dozoru, zatímco si dával oběd v restauraci. V Dánsku však není nic divného na tom, že všude vidíte spoustu dětí bez dozoru.
O děti se starají… zase jenom děti.
A to nemluvíme o starších sourozencích, které na chvíli hlídají brášku nebo sestřičku. Funguje to jako organizovaný systém. Rodiče se starají o své děti do doby, než se naučí chodit. Potom se jim už dostává zaškolení, jak se starat o jiné děti. Předškoláci se učí, jak zklidnit miminka.
Těm je zase dána do vínku informace (těžko říct, jak bude účinná), že poslušnost je jedinou cestou, jak se „kamarádit“ se staršími dětmi.
Děti cestují veřejnou dopravou samy, bez dozoru.
Od určitého věku nechávají Japonci potomkům poměrně velkou nezávislost. Není vůbec vzácnost, když vidíte sedmileté, ale někdy už jen čtyřleté děti samotné cestovat metrem.
Změna rolí Akaové si bez problémů prohazují rodičovské role. Když je potřeba, z otců se stávají pečovatelé a z matek lovkyně. Takto si role vyměňují v závislosti na momentálních potřebách rodiny. Nikdo tím neztrácí na významu, naopak. Prestiž je to, jak se kdo dokáže postarat o rodinu.
To, jaké je klima doma v rodině, významně ovlivňuje další život dětí. Opakující se způsoby chování, reagování na nejrůznější situace každodenního života jsou tím, co dává dítěti jistotu, pocit bezpečí, zázemí a lásky. K nejběžnějším patří mazlení, čtení pohádek, večerní ukládání do postýlky a vyprávění si, společné rodinné stolování.
Rituály přinášejí stabilizaci a sounáležitost: dítě ví, co který člen rodiny bude dělat, jaké má úkoly a roli v rodinném uspořádání. Rituály si vytváří každá rodina své vlastní (ale ty se obvykle odvíjejí od kultury a sociálního prostředí, ve kterém žije) a uchovává si je nejen v sobě, ale i v drobných vzpomínkách (alba s fotkami, dětské kresby, kaštany nasbírané s rodiči v lese, tajné místo na chatě, kde si dítě s maminkou svěřovalo nejrůznější přání a tajemství.
V současné době velkého pohybu obyvatelstva a kultur se může stát problémem nepochopení rituálů jiného etnika. Na druhou stranu si děti rozšiřují představy o tom, že žít se dá úplně jinak než v jejich vlastní rodině, a to nabízí možnost debat, poznávání a objevování jiných kultur.
A nebylo by příjemné i některé přijmout za své? Třeba dlouhé společné stolování a zábavu v široké rodině jako ve Španělsku nebo gurmánské experimenty Francouzů?