Jak se vyhnout poporodnímu blues? Naladit se na potřeby děťátka ještě před narozením

Pamatuju si na první dojmy, které jsem si vyměnila po narození dcery s naší šéfredaktorkou Alicí. Rodila, tuším, o pět dní dřív než já a obě jsme v poporodním blues uvízly až po krk. Jedna z nás nevydržela doma, cítila se tam jako v kleci a celé dny korzovala s kočárkem jen proto, aby vjemy z okolí rozptýlily ty divné pocity smutku, propady nálady, sklony k pláči a podivné rozčarování.

Já zase nedokázala několik dní vyjít ven. Neuměla jsem se sžít se vším tím novým, co přišlo, cítila jsem se bezradná, nemožná, nemateřská. Sahala jsem po psaní už asi pět dní po porodu, protože jsem bytostně potřebovala vědět, že aspoň něco umím, že mi aspoň něco jde. Své dítě jsem milovala, ale byla jsem zmatená a smutná. Pořád jsem čekala to štěstí, co mělo přijít. Všechno prohlubovalo nevyspání, únava, pocit, že jsem přišla o své soukromí.

Mluvit se na mě moc nesmělo. Jediný, koho jsem snesla vedle sebe, byl můj partner, po pár dnech i má máma. Ale i tak jsem se v tom topila. Kdo ví, jestli v poporodním blues, nebo jeho náročnější variantě, tedy poporodní depresi, protože do toho jsme se v šestinedělí i stěhovali a bylo toho prostě moc… Tak jako tak si až dneska, zpětně, po třech letech uvědomuji, proč se to všechno dělo, proč jsem si začátek mateřství spíše protrpěla.

Vůbec jsem mu totiž nebyla otevřená. Čekala jsem, že porodím, ale mé dny poplynou vlastně stejně. Nebyla jsem nastavená na sžívání, které prostě přišlo až časem, protože mateřská láska i to štěstí naštěstí vždycky přijdou. Jen to, myslím, nemusí tak nutně bolet a proběhnout ve spojení s tím nepopulárním porodním blues. Ale o tom už vám řekne víc v našem rozhovoru psychoterapeutka a klinická psycholožka  Mgr. Michaela Mrowetz, která se ve své praxi i workshopech věnuje podpoře láskyplných vazeb v rodinách.

Rozhovor najdete na další straně...