Maminka.czRodina a vztahy

Jak se vyrovnat se ztrátou miminka? A je to vůbec možné?

15. 7. 2019
Jak se vyrovnat se ztrátou miminka? A je to vůbec možné?
Vyrovnat se se smrtí kohokoli blízkého je bolestivé. Muset se vyrovnat s odchodem maličkého dítěte je… nepředstavitelné. A přesto touto zkouškou projdou ročně tisíce žen během těhotenství a stovky v době kolem porodu nebo těsně po něm.

Podle lékařů až 60 % ze založených těhotenství a až 25 % z těch, která jsou již vidět na ultrazvuku, zaniká. Ano, je to ohromující číslo a člověk si říká: Je to vážně možné? Vždyť já o nikom kolem sebe vlastně nevím. Ale je. Jen se o tom nemluví. Když o miminko přišla moje kamarádka, její gynekolog jí tehdy řekl: „Víte, tohle se stává, ale nahlas to nikdo neřekne. Kdybych jednou přišel mezi maminky na dětské hřiště a měl bych ukázat na všechny, které o miminko přišly, byla by to nejméně každá druhá. Stejně tak se jen málo připomíná, že stát se může cokoli, i když už za sebou máte první tři měsíce a v ruce těhotenskou průkazku. Tehdy jen pominulo nejrizikovější období, ale záruku, že bude všechno o. k., vám nedokáže dát nikdo.“

Třikrát přišla o miminko. Daniela už nevěřila, že se stane mámou

Když mi tohle opakoval v těhotenství pro změnu můj gynekolog, nenáviděla jsem ho za jeho pragmatický přístup. Ale „nevidět, neslyšet“ nic neřeší. Mámám mladým i starším, těm, které čekají své první i čtvrté dítě. U komplikovaných těhotenství i tam, kde je vše v pořádku. Fyzicky si tělo po ztrátě miminka v jakékoli fázi těhotenství projde šestinedělím. Lékaři mohou, ale nemusejí, provést revizi dělohy, odborné zákroky poměrně brzy skončí i v případě ztráty v pozdějších stadiích gravidity nebo těsně po porodu. Co ovšem nekonečně déle a mnohdy trvá navždy, je to, co se děje v samotné mámě a tátovi. V jejich vztahu. V celé rodině. 

Všechna stadia smutku

Co se v takovém případě odehraje, nikdy nikdo nedokáže dopředu říct. Jsou maminky, které si projdou všemi fázemi smutku: popíráním, hněvem a agresí, smlouváním spojeným s určitou nadějí, depresí i smířením. 

Jako třeba Daniela Lukešová, když doma v koupelně přišla o svou dceru… Jela druhý den do porodnice s tím, že ji na monitoru stejně uvidí. Až teprve pak přišel hněv a agrese, dlouhé týdny uzavírání se, samoty. A po dalších měsících a terapii smíření. Ale dít se může úplně všechno jinak. Jediné, co je očekávatelné, jsou prostě emoce. Velké, nepopsatelné a neodhadnutelné. Ukazované i skrývané. Lítost, smutek, obviňování partnera, lékařů, sebe. Vztek. Zloba, potřeba fyzicky se vybít, nebo naopak se schoulit a „nebýt“, jen přežívat a nemuset cítit tu skutečnou sílu bolesti. Pocity selhání. Sebenenávist. Stud. Stigma určitého „poskvrnění“, neschopnosti. Prázdno i tak velké emoční nánosy, že je samotná žena nemá šanci unést. 

Srdceryvný příběh: Rodiče strávili s mrtvou dcerkou 16 dní, po smrti ji vzali v kočárku ven

Muži jako opora?

Logicky se proto nabízí, že partner zafunguje jako opora. Jenže… i tatínek prochází ztrátou. Jsou ti, kteří projdou stejnými fázemi jako maminka. Ale muži mnohem spíše emoce popírají. „Ano, moje zkušenost je, že muži po smrti miminka ve většině případů svoje emoce schovávají. Samozřejmě nedokážu to říct o celé populaci, jen o těch, se kterými se já setkávám v poradně,“ říká k tomu psycholožka PhDr. Ilona Špaňhelová, která před pár lety vydala knihu Prázdná kolébka. Důležitým faktorem je podle ní v prožívání smutku mužů například i fáze těhotenství, kdy ke ztrátě dojde, protože pro nás ženy je miminko součástí našeho života (těla) od první vteřiny, kdežto pro muže je zvlášť na úplném začátku „nehmatatelné“, takže při ztrátách v raném stadiu řešívají muži spíše smutek svých žen než svůj vlastní. „Chtějí svou ženu podržet, posílit ji, být jí oporou. A také vidí naději, že jejich ženy mohou znovu otěhotnět. V každém případě obecně o druhu reakce muže i ženy rozhoduje síla jejich emoce, jejich zkušenosti s prožíváním bolesti v minulosti, jejich osobnostní nastavení – jací jsou. Jak je rodiče učili vyjadřovat svoje emoce, jak se cítí v rodině, ve společnosti,“ říká k tomu bez obalu psycholožka. 

Smutný příběh: Zemřelo jim miminko. Z jeho popela teď roste květina

Emoce se musí prožít

Bolest je tak jako tak hmatatelná. Z jedné i druhé strany. Různě velká. Denně se měnící. A jako by sama o sobě nestačila, může působit bolesti další. Vždyť jsou tu již zmiňované výčitky! „Tak moc se oba na miminko těšili, a najednou nic. Jen prázdno. A přichází vztek, který je potřeba vůči někomu obrátit. Zloba. Anebo fakt, že každý z partnerů prožívá smutek opravdu diametrálně jinak: zatímco ona by potřebovala objímat, on se stahuje. Zatímco on nabízí náruč, ona ho nenávidí za to, že jí dítě, které zemřelo, vůbec kdy „udělal“… Reakce na prožité trauma pak páchá obrovské škody na vztahu samotném, partneři by tolik potřebovali být spolu, ale najednou to nejde. Zavírají se každý v jiném pokoji. Nekomunikují… „Samozřejmě že tyto reakce, kdy se jeden uzavírá, druhý si přeje obejmout, mohou vyplývat i z jejich předešlé síly partnerství,“ podotýká PhDr. Ilona Špaňhelová s tím, že vztah, který byl silný před ztrátou miminka, ustojí i fakt, že touto ztrátou potřebuje každý z partnerů procházet jinak. Stačí si to vysvětlit. „Pokud to nejde, je vhodné, aby někdo, ke komu má dvojice blízký vztah, je na to láskyplně upozornil. Schoulení k sobě do klubíčka, společný pláč, je často velmi očistný. Také je očistné to, aby na sebe měli partneři čas. Mohli si opravdu emoce prožít,“ doplňuje. 

Andrea (29): Třikrát jsem potratila. Manžel už se o dítě snažit nechce

Babičky, dědové, starší sourozenci

Smutek se ale nevyhýbá ani širší rodině. Babičky, dědové, ba i starší sourozenci nenarozených miminek silně vnímají, co se děje. A je důležité s nimi mluvit. Pro babičky a dědečky je to mnohdy trauma, které v sobě coby příslušníci starší, méně sdílné generace s bolestí uzamknou. Jsou rodiny, kde se pak před babičkami a dědečky o ztrátě ani nesmí mluvit, všichni se v nějaké sebeobraně tváří, že se nic nestalo. Ale alespoň se staršími sourozenci miminka, které zemřelo, je třeba mluvit skutečně. Adekvátně věku. „Hlavně popisovat emoce mámy nebo táty, nebát se plakat, říct, proč rodič pláče. Navzájem vše sdílet,“ zdůrazňuje odbornice. „A důležité je také to, aby si rodič uvědomoval, že toto starší dítě je unikátní, jedinečné, aby do něj nevtěloval svá očekávání, která mělo splňovat jeho miminko, které zemřelo,“ dodává. 

Jak mluvit s rodinou, která přišla o miminko

Na rovinu. Laskavě. Dejte v takovou chvíli najevo, že tu jste pro ně, že s vámi mohou kdykoli mluvit, že se postaráte o každodenní rutinu… je to správné. Nic nenuťte, nabízejte. Nesuďte jejich reakce, nenaléhejte, aby prolomili mlčení, pokud (ještě) mluvit nechtějí. Netvařte se ani vystrašeně, tím děsem si procházejí oni. Ale pokud s nimi potřebujete a chcete plakat, plačte. Mnohdy slzy okolo dovolí plakat i těm, kteří to potřebují nejvíc. Objímejte, ale nechávejte prostor se nadechnout. Dejte si pozor na černý humor a pokud zaregistrujete, že se lidé kolem rodiny po ztrátě miminka najednou jakoby stahují… vy naopak připomínejte, že v tom nejsou sami. Protože ztráta miminka často rodinu katapultuje do sociálního vakua a mnohdy prověří vazby nejen v rodině, ale i mimo ni. Řada přátel neustojí tolik tabuizovanou bolest a raději odvrátí tvář. Řada z nich je zase příliš vehementní. Všechno tohle je třeba balancovat s ohledem na proměňující se emoce v rodině i u jejích jednotlivých členů. 

Konec v nedohlednu? 

Kdy to skončí? Každá maminka, která prožije ztrátu miminka, vám řekne, že nikdy. Ale liší se „následky“, které si v sobě nesou. Některé jdou s nadějí do dalšího pokusu o otěhotnění. Jiné si nesou velké šrámy, doživotně se trápí pocitem, že zklamaly, že jsou slabé a neschopné. Začnou chodit na terapii, požádají o antidepresiva a jen pomalu se vracejí zpátky do života. A nikdy, nikdy nezapomenou na to prázdno v sobě. Další se postupně smíří s tím, že miminko se nechtělo narodit, že mu stačilo, když bylo třeba pár měsíců s mámou v bříšku, a tím svou pozemskou misi ukončilo. Ano, tohle jsou určité mystické aspekty, ale dějí se. A tento způsob vnímání odchodu miminka umožňuje nejen věřícím rodičům celou situaci nakonec přijmout s relativním klidem. Pokud se naladí na vlnu vděčnosti za to, že se svým miminkem mohli být alespoň nějakou dobu, že s nimi v srdcích zůstává i nadále, stává se nakonec z bolestivé zkušenosti něžná vzpomínka. A to i přesto, že se to všem okolo zdá až nepřirozené nebo šílené. Jenže taková je celá situace kolem ztráty miminka. Šílená. A soudit kohokoli za to, jak si jí projde, je přinejmenším nepatřičné. Už tak je kolem toho příliš mnoho tabu! 

Zemřelo jim miminko. Z jeho popela teď roste květina

Táta, kterému zemřel syn, napsal srdceryvný seznam věcí, na které nemáme zapomínat
Vánoční předplatné Maminka
Témata: Těhotenství, Miminko, Miminko, Rodina a vy, Rodina a vztahy, Rodiče, Babička, Emoce, Mlčení, Daniela Lukešová, Ztráta, Bolest, Máma, Smutek, Jak, Antidepresiva, Maminka

Mohlo by vás zajímat
Marta Jandová: Dcera chodí do státní školy, na úkoly jsme připraveni
Záhada jménem syndrom ruka-noha-ústa. Pozor na záměnu
Rodičovská dovolená 2020: Vše, co o ní potřebujete vědět
Marika Šoposká: Těhotenství bez komplikací není samozřejmost, už to vím!
Ve třinácti matkou! Těhotenství tajila, její máma ale ucítila pohyby dítěte
Poznáte moluska? Podívejte se, jak vypadají a jak se jich zbavit
Maminka roku: Dceři dávali jen padesátiprocentní šanci, říká Denisa
Nejčastější mateřské hříchy: Tímhle brzdíte vývoj dítěte a možná to nevíte
Úzkostné stavy se mohou projevovat různě. A co když je má celá rodina?

Horoskopy

Býk Občas se vám nechce vylézt z postele a lenošili byste aspoň do oběda. Pokud máte tuto možnost, tak si…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Květoslava, Kvetoslava, Marija





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné