[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Kde jste se se svým partnerem poprvé setkala?
Byl rok 2006, bydlela jsem se svou maminkou a mladší sestrou v Praze a vůbec jsem netušila, že brzy přijde ta osudová chvíle, která převrátí můj život úplně naruby. Pracovala jsem 1,5 roku jako operátorka v jedné firmě, a tam jsem HO potkala. Zamilovala jsem se na první pohled, ale nutno podotknout, že sympatie byly oboustranné. Malý zádrhel byl jen v jazyce. Z angličtiny jsem uměla jen základy. Motivace mluvit ale byla tak silná, že za několik měsíců už jsem,,spíkovala“. I když jsme ještě asi půl roku bydleli společně v Praze, věděla jsem, že se musíme odstěhovat mimo Českou republiku. Nebylo ještě jisté kam - v úvahu připadala dokonce i Čína! Manžel je totiž manažerem v celosvětové firmě a zhruba každé tři roky se stěhuje a pracuje v jiné zemi. Nějakou dobu jsem se vyrovnávala s faktem, že budu muset opustit práci, rodný domov, přátele a zvykat si na úplně jiný styl života. Myslím si, že hodně lidí si myslelo, že to nemůžu zvládnout. Opak byl pravdou. Láska je prostě silnější. A jak se říká, aby toho nebylo málo, začátkem ledna roku 2008 jsem otěhotněla. Nedokážu ani popsat, jak šťastní jsme byli.
* Jaká byla adaptace v novém domově v cizině?
Ptala jsem se každý den sama sebe: Zvládneš to? Zvládneš porodit a vychovávat své první miminko v jiné zemi? Dva měsíce předem už jsme měli vyřízený domeček k pronajmutí. Musím podotknout, že pronájem domů není v Rakousku vůbec jednoduchou záležitostí. Navíc jsem neměla žádné zkušenosti s tím, jak to chodí např. s veškerými dokumenty (zdravotní pojištění jak pro mě, tak pro miminko, státní občanství, mateřská…).
* O těhotenství
Pamatuji se, jak jsem v 16. týdnu podstoupila tzv. trojitý genetický test (Triple test) právě v Praze. Na výsledky už jsem čekala doma v Rakousku. Tady se tento test běžně neprovádí. Většina lékařů se totiž domnívá, že se jím těhulka pouze stresuje, jelikož není až tak pravdivý. Ze své vlastní zkušenosti to mohu jen potvrdit. Můj Triple test totiž nejdříve ukazoval, že s mým miminkem může být něco v nepořádku, což se naštěstí nepotvrdilo. Dostala jsem i novou těhotenskou průkazku (MUTTER KIND PASS), jelikož je lepší mít dokument o těhotenství a zdravotním stavu v místním jazyce. Porodnici si můžete zvolit sami, stejně jako v Česku, nutná je ovšem rezervace. Poslední měsíc těhotenství jsme se společně s manželem soustředili na předporodní kurz. V Rakousku je docela běžnou součástí celého těhotenství. V porodnici vám přidělí anebo si sami vyberete takzvanou Hebamme, což je porodní asistentka. Ta vás nejprve provede celou porodnicí, ukáže vám, v jakém sále budete rodit, jak správně při porodu dýchat, nebo jak partner může asistovat budoucí mamince a být užitečný. Náš den D přišel 24. 9. 2008 v 8.49 hodin, kdy se nám v porodnici v Rudolfinerhaus ve Vídni narodil krásný a zdravý chlapeček Samuel Sundrik.
* Krásný zážitek!
Mateřský instinkt je silný, ale když jste na své první miminko úplně sami dva, bez babiček a žijete v jiné zemi, tak je každá rada dobrá. Naše Hebamme naštěstí odrodila už tři tisíce miminek! Zatím je bezpředmětné, abychom vybírali pro Samuela školku nebo jesličky, samozřejmě že už jsme i toto téma probírali. Tady v Rakousku je rozsáhlá škála jesliček, školek a škol, a to i mezinárodních. Myslíme si, že právě ty využijeme i my. Každopádně Samík bude mluvit německy, anglicky a česky... Zatím se rozhodl sám - jeho první slovo bylo „bába“…
* Je výchova dětí v Rakousku odlišná od té v Česku? Máte možnost srovnání?
Neřekla bych, že jsou ve výchově dětí v Rakousku a v Čechách velké rozdíly. Spíš si myslím, že každá z nás je originální maminkou a každá z nás vychovává své děti, jak nejlépe umí a v rámci svých možností. Problém je spíš v tom, že když žijete v jiné zemi, je těžké najít si přátele. A pokud jste maminkami, pak je potřebujete mnohem víc než kdykoli předtím. Proto jsem šťastná, že mám stále kamarády v Čechách, se kterými jsem v kontaktu.
* Jak slavíte svátky (narozeniny, Velikonoce, Vánoce)? Odlišují se tamní zvyky od těch českých?
Některé svátky jsou stejné, jako například Vánoce, jiné jsou odlišné. Například v Německu a v Rakousku se neslaví svátky (jmeniny), ale my jako rodina slavíme Samuelkův svátek 1. září podle českého kalendáře. Velikonoce se v Čechách dodržují tradičně s pomlázkou, o což už se Samík pokoušel a s naší pomocí vyšupal babičku. Pomlázku jsme ovšem museli koupit v Praze, jelikož tady není k sehnání. V Rakousku se malují vajíčka a spolu se sladkostmi a velikonočním zajícem se schovávají na zahradu nebo někde v bytě (za okno apod.) Děti je pak musejí najít, a to je velká legrace.
* Co všechno děláte společně ve volném čase?
Se Samuelkem máme v plánu, aby už od tří let hrál fotbal. Také chodíme celá rodina na plavání pro miminka. Je to kurz po osmi lekcích a v kolektivu nás je sedm párů rodičů s miminky. Tam jsem se seznámila dokonce s maminkou Češkou. Také je možné, že za nějaký čas poputujeme do jiné země a budeme si zvykat na tamní kulturu. A možná právě v tom okamžiku otěhotním podruhé...
* Kde jste se se svým partnerem poprvé setkala? Kdy jste začala uvažovat, že se přestěhujete do jiné země? Bylo těžké opustit rodinu, přátele, svou práci?
Do Austrálie, kde jsem žila několik let, a seznámila se tam i s mým manželem (Grant je Australan), jsem odcestovala za studiem a za prací. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych se tam mohla vdát. Po nějakém čase se mi začalo stýskat po Evropě a po rodičích, a tak jsme se po společném rozhodnutí s manželem v roce 2004 přestěhovali na starý kontinent. Chtěli jsme být blízko mé rodiny a přátelům a také si Evropu procestovat. Londýn jsme zvolili kvůli manželově práci a samozřejmě také s ohledem k jeho rodnému jazyku. Nejdříve jsme se sice chtěli usadit v Česku, ale to bohužel v té době nešlo. Pobyt v Londýně jsme původně plánovali na dva roky s tím, že se pak vrátíme zpátky do Melbourne a nakonec jsme tu už 5 let. Máme rok a půl starého chlapečka Williama a v současné době čekáme další miminko, termín porodu je naplánovaný na konec října.
Jelikož jsme v Londýně oba cizinci bez rodiny a přátel, život tu není jednoduchý. Celkově je tady poměrně draho, ubytování a doprava je snad nejdražší v Evropě! Lidé se sem stěhují hlavně za prací a kariéra je tu na prvním místě. Já pracuji v cestovním ruchu, v jedné místní cestovní kanceláři. Tento obor jsem vystudovala v Austrálii. V Anglii je totiž mateřská dovolená bohužel jen jeden rok. Když jsem byla těhotná s Vilíčkem, tak jsem pracovala až do posledního týdne před porodem, abych s ním pak mohla být co nejdéle doma. Mateřská je tu placená po dobu devíti měsíců. Zaměstnavatel hradí prvních 6 týdnů 90 % výplaty a zbytek už je placený státem. Není to sice moc, ale lepší než nic. V Austrálii není většinou mateřská dovolená placená vůbec!
Musím říct, že těhotenství probíhalo, až na nějaké ty obvyklé potíže, celkem dobře. Byla jsem aktivní, chodila cvičit, plavat a na dlouhé procházky. Za celé těhotenství mě ani jednou neprohlédla lékařka, což je v Anglii běžné. Měla jsem bezproblémové těhotenství, a tak jsem chodila jednou za čtyři týdny na prohlídku k tzv. midwife (porodní asistentce). Tady když žena zjistí, že je těhotná, tak jde ke svému lékaři. Ten ji ale ani neprohlédne, ani nevezme krev nebo moč, aby se těhotenství potvrdilo, ale jen se zeptá, kdy měla žena naposledy menstruaci a podle toho určí termín porodu. Potom pošle doporučený dopis do nemocnice, kterou si žena dopředu sama zvolí. Asi 10 týdnů se čeká, až přijde odpověď s datem objednání na ultrazvuk a termín návštěvy u porodní sestřičky v nemocnici. Ultrazvuk se tu dělá v 11.-13. týdnu a potom už jen ve 20.-22. týdnu těhotenství. Samotný porod byl velmi dlouhý. Prvních 12 hodin jsem byla doma, protože když jsem přijela do porodnice, kde mě prohlédla sestřička(!), zjistila, že jsem otevřená pouze na jeden centimetr, a tak nás poslala zpátky domů.
Celou noc jsem pak strávila v bolestech, které mě přepadly. Po dalších 12 hodinách jsem začala více krvácet a zvracet, tak jsme se pro jistotu do porodnice vrátili. Asi za další dvě hodiny jsem byla otevřená už na 10 cm a porod tak mohl začít. William se narodil 3. 3. a vážil 3 kilogramy :-)! Kolik měřil, nevíme, protože v Anglii se miminka po narození neměří. V nemocnici jsme zůstali přes noc, druhý den už jsem šla domů. Když jsme ráno odcházeli, nikdo si nás ani moc nevšímal. Po příjezdu do našeho bytu jsem vůbec nevěděla, co a jak. Nešlo mi kojit, bradavky jsem měla zničené do krve. Se vším jsem si však musela nějak poradit. Musím říct, že první tři měsíce byly hodně těžké, nevzpomínám na ně moc ráda. Pořád jsem plakala, byla lítostivá, celý den sama, neměla jsem s kým promluvit. Žádné kamarádky jsem tu neměla a maminky v okolí jsem neznala.
Útěchou mi byl náš syn, který zdárně prospíval a rostl jako z vody. Na roli maminky jsem si sice zvykala delší dobu, ale nakonec mi bylo líto vracet se po roce zpátky do práce. Moje druhé těhotenství je úplně jiné, nemám vůbec čas si uvědomit, že čekáme další miminko. Chodím do práce, o Vilíčka se nám stará au pair. Je to sestra mojí kamarádky z mého rodného městečka na Moravě. Je moc šikovná a hodně nám pomáhá. I Vilíček si ji moc oblíbil. Tady se většinou maminky vracejí zpět do práce už šest měsíců po porodu a miminko dají do jeslí. Jesle tu jsou soukromé, velice nákladné a většinou přeplněné...
* Je výchova dětí v Anglii odlišná od té v Česku? Máte možnost srovnání?
Celkově, když srovnám Anglii s Českou republikou, tak bych řekla, že maminky v Česku ani nevědí, jak dobře se mají! To, že můžou zůstat se svými ratolestmi doma 3 roky, mít tu dobu placenou, občas dát dítě na hlídání k babičce nebo na pár hodin do školky... To je pro nás maminky žijící v zahraničí nepředstavitelné. My, když si chceme někdy někam vyrazit a spočítáme si, na kolik nás přijde hlídání, večeře v restauraci nebo návštěva kina, tak raději zůstaneme doma a vynahradíme si to, až když letíme do Česka, kde máme svoji rodinu...
* Jak slavíte svátky? Jsou místní zvyky odlišné od těch českých?
Vzhledem k tomu, že ani já, ani manžel v Londýně svoje rodiny nemáme, trávíme tradičně Velikonoce a Vánoce v Čechách. Přes Velikonoce je v Anglii státní svátek, a to na Velký pátek a Velikonoční pondělí. Většina lidí odjíždí na prodloužený víkend za příbuznými. Na Velikonoční neděli tu obdobně jako v USA nebo Austrálii děti hledají čokoládová vajíčka a dárečky na zahradě, kde je schovaný tzv. Easter Bunny (velikonoční zajíc). Pomlázka ani mrskání zde neexistují. Štědrý den se tu slaví až 25. prosince, kdy se většinou sejde u slavnostního oběda celá rodina. Kapr se v Anglii nejí, tradičním jídlem je pečená krůta s opékanými bramborami, šunkou a zeleninou. 24. prosinec je normální pracovní den, volno je až 25. a 26. prosince.
Dětských akcí a kroužků je v Londýně na tisíce. William chodí už od útlého věku do takového zvláštního hudebního kroužku. Paní učitelka hraje a zpívá, dětem rozdá vždycky nejrůznější hudební nástroje a formou hry je seznamuje s muzikou a zvukem. V kolektivu je jen 12 dětí a učí se používat a koordinovat prstíky hraním na nástroj. Když dítě slaví například narozeniny a je ze strany rodičů zájem, paní učitelka dojede na narozeninovou párty se všemi hudebními nástroji a za poplatek udělá soukromou hodinu zábavy. Také jsme nějakou dobu chodili do Babysign kroužku, který byl úžasný. Vyučuje se tu znaková řeč, což je skvělá zábava i pro dospělé. Děti se tu naučí komunikovat ještě předtím, než začnou pořádně mluvit. Víkendy většinou trávíme s manželem a synem doma. Chodíme na procházky, zajedeme si do města, do muzea nebo si zaplavat do bazénu. Žádné rodinné sešlosti tu nepořádáme, na to si musíme počkat, až se jednou přestěhujeme blíže našim rodinám, ať už do Česka nebo do Austrálie. Kdoví...