[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Kde jste se se svým partnerem poprvé setkali?
Psal se rok 1999, úspěšně jsem dokončila vysokoškolská studia a neúspěšně, tedy rozchodem, skončil můj dlouholetý vztah. Takže ideální okamžik na uskutečnění toho, co jsem si vždycky přála – vyjet sama někam do ciziny, žít tam, zdokonalit se ve francouzštině, zkrátka poznat něco jiného… Sebrala jsem tedy odvahu a vyrazila jako au pair do Belgie. Vystřídala jsem dvě rodiny, ale ani v jedné to nebylo ono. A pak to přišlo. Když už jsem měla skoro sbaleno a chystala se po roce domů do Čech, stalo se něco, s čím jsem absolutně nepočítala – potkala jsem HO – svého budoucího manžela! A navíc na svatbě jedné české známé, která si brala Belgičana a můj „vyvolený“ byl jeho kamarád. Z návratu do ČR tak sešlo a my jsme se s Thierrym rozhodli žít v Bruselu.
* Jaká byla adaptace v novém domově v cizině?
Měla jsem nesmírnou výhodu v tom, že jsem už ovládala jazyk. Francouzštinu jsem se učila už od gymplu a tím bylo všechno jednodušší. Velice rychle jsem si našla práci na české ambasádě v Bruselu, v Českém centru, kde jsem zůstala 5 let. Od roku 2005 pracuji v Evropské komisi. Mezitím jsme se s Thierrym vzali, koupili útulný byt v příjemné, na zeleň bohaté bruselské čtvrti Laekem.
* O těhotenství
Přiznávám, že jsme potomka dlouho zvažovali. Manžel je jedináček a jeho rodiče od nás bydlí 300 km. Na všechno bychom totiž byli úplně sami. No ale pak se ozvala příroda a mateřské pudy, a sedm let po našem seznámení se nám 27. 12. narodil Thomas. K porodu jsem se zaregistrovala několika kliknutími na webových stránkách nemocnice, kterou jsem si vybrala. Brzy mi přišla obrovská obálka s kvantem informací – o klinice, porodu, kojení, neonatologické péči. Také dotazník, jaké si budu přát stravování (zda budu pít ráno kávu nebo čaj, zda jsem vegetariánka atd.). Už z tohoto máte skvělý pocit. Gynekolog spolupracuje s několika porodními asistentkami a jednu vám doporučí. My jsme si vybrali skvělou Colette. K té jsme pak chodili na předporodní kurzy, měli jsme ji také u porodu, na který vzpomínám ráda, protože to byl naprosto pohodový zážitek.
Posuďte sami: V zařízení nás přijali v 00.30 hodin, a to na malý útulný pokoj s koupelnou a druhou postelí pro manžela. Představila se nám sestřička, která se o nás měla starat. Dostala jsem gel na vyprázdnění a hned potom epidural. To byla úleva! Zbytek noci jsem prospala – neuvěřitelné, co? Sestra se přišla občas podívat, zda je vše v pořádku. Když už byl porod na spadnutí, objevila se Colette a naše gynekoložka a převezly mě na porodní pokoj. Vše proběhlo hladce, v klidu, za námi vybrané pohodové hudby, při tlumeném světle. Thomas se narodil v 8.20 hodin. Gynekoložka dokonce plánovaně přizvala Thierryho k aktivní spolupráci: když byla hlavička a ramínka našeho synka venku, byl to právě on, kdo ho fakticky „vytáhl“ ven a položil mi jej na břicho. Pro Thierryho to byl neskutečný zážitek a dodnes se s ním všude chlubí. Thomas při narození vůbec neplakal, jen se na nás díval svýma velkýma očima. Mateřskou jsem si doslova užívala 5 měsíců. Do práce jsem se vrátila na zkrácený úvazek. Pracuji 4 dny v týdnu, pondělky jsme s Thomasem doma. Ostatní dny chodí do jeslí a rozhodně nemám pocit, že by tam nějak strádal, naopak.
* Je výchova dětí v Belgii odlišná od té v Česku? Máte možnost srovnat?
Řekla bych, že Belgičané jsou mnohem liberálnější a mnohem otevřenější k nejrůznějším alternativám. Na děti se moc netlačí. Ponechává se jim vlastní tempo vývoje – až začne chodit, tak začne chodit, až bude chtít jíst sám, tak bude jíst sám. A podobně je to i s rodiči. Respektuje se jejich volba. Společnost vás netlačí do kojení nebo do 3leté mateřské. Nesnaží se vás přesvědčovat, že jedině tak či onak je to správně. Tady je prostě správné to, co vyhovuje vám. Nechcete dávat dítě očkovat? Tak nedávejte. Chcete rodit doma? Tak roďte. Zodpovědnost za tato rozhodnutí ale nesete jen vy sama. Mateřská je tu jen 3 měsíce, ale dá se s rodičovskou prodloužit na celkových 6 měsíců. Pak se ženy vracejí do práce. Funguje tu perfektně síť státních a soukromých jeslí, minijeslí a chův a nikdo se nepohoršuje nad tím, že své půlroční dítě někam „odkládáte“. Tady na mě koukají jako na mimozemšťana, když říkám, že v Česku je mateřská 3 roky. Diví se: „A to jste tak bohatý stát, že máte všechny ty mateřské z čeho vyplácet“? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav...
* Jak slavíte svátky? Jsou místní zvyky odlišné od těch českých?
Belgie nejsou Čechy, a tudíž je tu spousta věci odlišných. I svátky se slaví jinak. Já zbožňuju klasické české Vánoce. S cukrovím, koledami, litím olova, tradičním bramborovým salátem s řízkem. Belgičané tradici pečení vánočního cukroví nemají. Živě si vzpomínám, jak se mě manžel po druhých Vánocích v Česku ptal: „A to jako jíte každý rok totéž? A každý rok zpíváte totéž a koukáte na stejné pohádky? A to je pořád dávají?“ Smířila jsem se s tím, že Popelka je prostě kulturně nepřenosná! Tady dokonce mnoho lidi chodí na Štědrý den jíst do restaurace, což mě zpočátku naprosto šokovalo. Dárky se dávají hlavně dětem, a to 25. ráno. Holky se tu na Velikonoce nešupají, neboť pomlázka je věc neznámá, ale dospělí organizují pro děti „hon na vajíčka“. Čokoládová vejce a sladkosti se poschovávají někde v zahradě nebo v parku, a děti je pak musí najít.
* Tipy na dětské akce, narozeninové párty, kroužky?
Podnikáme výlety, chodíme na výstavy, do muzeí, hodně cestujeme. V neděli pravidelně chodíme na snídaně do jedné biorestaurace. Rádi jezdíme do Antverp, kde nikdy nevynecháme úžasné obrovité hračkářství. Také rádi chodíme do Muzea hraček, kde je rovněž dovoleno hrát si s vystavenými exponáty. Belgie je poměrně hodně „navštěvovací“. Přátelé se tu zvou na obědy či večeře domů, a tak nemáme prakticky žádný víkend, kdy by k nám někdo nezavítal nebo bychom nebyli k někomu pozvaní. Můžete namítnout, že je to složité podnikat tohle všechno s dítětem. Ano, je to někdy únavné. Pro nás to ale není důvod k tomu, abychom raději seděli doma. Myslím, že jde jen o dobrou organizaci. Vždycky jsme byli hodně aktivní a společenští, je to prostě náš styl života, a Thomas nám do něj tak nějak pěkně přirozeně zapadl…
* Kde jste se svým partnerem poprvé setkali?
Osobně jsme se s Albertem poprvé setkali ve Scandianu, které je partnerským městem Blanska, odkud pocházím. Předtím jsme si asi půl roku jenom dopisovali. Italštinu jsem studovala, takže pro mě dorozumívání nebyl problém.
Velmi náročná. Myslím, že hodně záleží na povaze člověka a na lidech, kterými se obklopuje. Já jsem díky své práci odjela do neznáma, a musím říct, že jsem zažila hodně smutných chvilek. Bohužel se mi zde nepodařilo najít práci, a proto jsme se rozhodli založit si rodinu, abych netrávila čas doma „zbytečně“.
Otěhotněla jsem prakticky okamžitě, o miminko jsem však bohužel v 11. týdnu těhotenství přišla v důsledku zamlklého potratu. Bylo to velmi bolestné, o to víc, že jsem byla daleko od rodiny, od přátel a moje zkušenost s následným zákrokem v nemocnici v Modeně byla přímo hrůzostrašná...
Neztratili jsme naději a dva měsíce poté jsme se o miminko pokusili znovu a ono to vyšlo. Celé moje těhotenství bylo bezproblémové, velmi jsem si ho užívala. Odměnou je mi teď krásný zdravý chlapeček, který se sice narodil v 35. týdnu, ale jak se nakonec ukázalo, počty nebyly až tak přesné, protože měl 48 cm a 3250 gramů. Rodila jsem ve Scandianu, což je město v kraji Emilia Romagna, v provincii Reggio Emilia, které má asi 20 000 obyvatel. Na porodním oddělení vládla spíše rodinná atmosféra, celkem je zde jen asi 10 dvoulůžkových pokojů. Zajímavé je, že již během těhotenství se o nastávající maminky starají porodní asistentky, které vedou veškerou agendu, posílají je na všechna vyšetření a provádějí pravidelné kontroly.
Gynekolog prohlíží těhotné jen dvakrát, maminky pak absolvují ultrazvukové vyšetření, případně další „nadstandardní“ vyšetření. U soukromých lékařů je patrně situace jiná (a velmi nákladná), já jsem navstěvovala státní zařízení, zaplatili jsme si navíc pouze ultrazvukový screening ve 12. týdnu. Triple test se zde neprovádí, nepovažuje se za důvěryhodný, spíše za zmatečný, doporučuje se zmíněný ultrazvukový screening a pak případně amniocentéza. Porod samotný byl bezproblémový, do nemocnice jsem odešla pěšky, porodnici totiž máme přes silnici :-). Od samého začátku o mě bylo pečováno velmi dobře. Asistentky vám doporučují úlevové techniky, provádějí masáž zad, podávají nápoje a plní vůbec všechna přání. O klystýru a holení nebyla vůbec řeč, neprovádí se nikdy. Lékař je volán pouze v případě nutnosti či šití. Adámek mi byl ihned přiložen na hrudník, mohla jsem s ním být tak dlouho, jak jsem chtěla. Poté ho asistentka odnesla k mytí, prvotnímu vyšetření a oblečení, po celou dobu byl přítomen i můj přítel.
Oblečení pro miminka si maminky nosí s sebou, k dispozici mají plenky, hygienické potřeby, stejně tak i poporodní vložky. Velký rozruch jsme způsobili rychlozavinovačkou, kterou jsem si pořídila v ČR, tu zde vůbec neznají a byli z ní zcela nadšeni. Adámek začal pít až po dvou dnech, předtím jsem mu po celou dobu odstříkávala pravidelně mlíčko a krmila ho sama za pomoci asistentek každé tři hodiny. Pořád mě povzbuzovaly, že potřebuje svůj čas a že se přisaje. Ten okamžik, kdy se tak stalo, byl naprosto nádherný a nepopsatelný. V tu chvíli jsem se cítila matkou a opadly ze mě všechny obavy, které se mi honily hlavou. Kojíme dodnes a zatím nemíníme přestat. Adámek úžasně prospívá, přikrmován začal být na konci šestého měsíce a v té době měl již 10 kg! Nyní má v 18 měsících 87 cm a 13 kg. Bylo velmi příjemné i to, že i po propuštění z porodnice maminky mohou kdykoli přijít a probrat svoje případné obavy či dotazy jak s asistentkami, tak i s lékaři.
Jediná věc, která by mohla být někomu nepříjemná, je ta, že zde v Itálii se porod v rámci celé rodiny velmi prožívá. Krátce po porodu přicházejí davy návštěv, které nosí květiny a dary. Z mého pohledu jsou maminky díky tomu velmi unavené a nemohou se dočkat, jak už budou konečně samy se svým maličkým. Na pokoj a stejně tak na dům, kde rodina bydlí, se věší modrá nebo růžová mašle se jménem dítěte, všichni tedy vědí, že v daném místě došlo k radostné události. Vítání občánků zde bohužel neexistuje. Zajímavé je i to, ze očkování dětí, jak povinná, tak i „doporučená“ se zde provádějí zcela zdarma. Ráda bych zmínila odlišný pohled na věk prvorodiček: v Itálii nejsou výjimkou ženy, které prvně rodí kolem čtyřicítky, nikdo se nad tím nepozastavuje a nikdo nastávající maminky nestresuje! Myslím, že u nás je společenský názor na věc nastavený jinak, a ženy jsou pak zbytečně pod tlakem s pocitem, že po pětatřiceti už jim ujíždí vlak. Potom možná skutečně přicházejí různé potíže s otěhotněním, protože jsou stresovány, že je „normální“ rodit dřív. Když jsem rodila, bylo mi 32 a byla jsem v porodnici ta nejmladší.
* Je výchova dětí v Itálii odlišná od té v Česku? Máte možnost srovnání?
Výchova dětí v Itálii je, myslím, velmi uvolněná. Je to jistě individuální, stejně jako v Česku, ale obecně se setkávám s dětmi, které nemají stanovený pevný řád a hranice, které nelze překračovat. Jsou až moc hýčkané a velmi zbožňované, především svými prarodiči. Aktivně se účastní různých společenských a rodinných akcí, výjimkou nejsou ani pozdní večerní hodiny. Děti nemívají doma žádné povinnosti a často spoléhají ve všem na rodiče. To většinou přetrvává až do dospělosti, zejména pak mladí muži nemají potřebu se rychle osamostatnit. V Itálii je pozice maminek poměrně náročná, rodičovský příspěvek ani porodné zde neexistuje. Snažíme se, aby byl Adam vychováván v duchu obou kultur, mluvíme na něho oběma jazyky.
Veškeré svátky trávíme převážně u mých rodičů v Česku, stejně tak i narozeniny, takže u nás probíhá vše většinou „po česku“. Narozeninové oslavy dětí v Itálii jsou hodně veselé, jsou pozváni kamarádi, spolužáci a příbuzní, v místě oslavy se rozvěsí balonky a je připraveno bohaté občerstvení. Dětem bývají pronajímány i různé komerční prostory s animačním programem. Velikonoce (Pasqua) jsou důležitým křesťanským svátkem. Velikonoční pomlázka tady ale neexistuje. Na Velikonoční pondělí lidé většinou vyjíždějí mimo město, chodí se na piknik, jezdí na cyklovýlety, k moři apod. Vánoce se slaví 25. prosince, předchozí den je „předvečerem“ radostné události. Ráno se společně rozbalují dárky. Pro každý kraj je typický vánoční chod jiný. U nás je to zampone – vepřová noha s bramborovou kaší a fazolemi. Líbí se mi, že na štítky u vánočních dárků se píše i to, od koho každý dárek je, nejen pro koho je určen.
* Tipy na dětské akce, narozeninové party, kroužky? Realizujete kromě plavání ještě něco?
Vozíme Adámka na kurzy plavání do termálních lázní, chodíme na vycházky, jezdíme na výlety, rádi se účastníme různých kulturně-společenských akcí. Výjimkou nejsou ani srazy Moto Guzzi, můj partner má totiž jednu motorku v garáži a Adámek ji začíná okukovat už teď :-)...