Maminka.czŠkolák

Jak učit děti ve 21. století?

Profimedia.cz 2.  9.  2013
Vzpomínáte si, jak se vaše dítě učilo chodit? S úžasem jste sledovali, jak je mu úplně jedno, kolikrát spadne. Jak se s důvěrou ve vlastní úspěch odvážně stavělo na nohy. S jakou vynalézavostí to zkoušelo znovu a znovu. A možná jste si v duchu povzdechli: „Kéž by to umělo i v životě.“

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Rodiče předškoláků se často ptají: Jak a co by se měl potomek učit, aby se mu dobře vedlo ve škole i v životě? Odpověď je prostá. Dovolte dítěti nezapomenout, co už umí, a stavět na tom. Malé děti jsou zvědavé a bez zábran zkoušejí nové věci. Nepřemýšlejí v kategoriích dobře a špatně. Věří v úspěch každé své aktivity. Z těchto kořenů vyrůstá koncept přirozeného a zábavného učení. Přirozené učení je moderní trend ve vzdělávání, ke kterému se přiklánějí mnozí odborníci ve světě i u nás.

Přirozené učení přináší

Přirozené učení podporuje dítě v aktivním přístupu k životu. Vytváří pro něj inspirativní prostor, ve kterém tvořivě přistupuje ke každé učební látce a projektu – ať už je to malá násobilka, nebo klička ve fotbale. Podporuje v něm zdravé sebevědomí a důvěru ve vlastní schopnosti, důvěru v sebe sama, dítě objevuje skutečnost, že řada věcí, které potřebuje vědět a kterým má rozumět, se nachází přímo v něm samotném. Proto se v tomto procesu stává jakýmsi přirozeným „expertem“ na své vlastní vzdělávání.

Děti se učí prostřednictvím zážitků

Někdo si myslí, že zodpovědnost za vzdělání jeho potomka nese škola. To už dávno neplatí. I rodiče by měli vytvářet pro dítě podmínky pro přirozené učení. Dobře kladenými otázkami můžeme už malé děti inspirovat k aktivnímu řešení problémů.

Karel Vaněk, který se věnuje vzdělávání dospělých a přirozenému učení, dává příklad ze své rodiny: „Nedávno za mnou přišel čtyřletý syn David s rozbitým autíčkem na baterii a následoval dialog mezi námi. Tatínku, sprav mi autíčko – nejezdí! – Co myslíš, Davide, co je s autíčkem? – Tatínku, zapínám, vypínám, nejezdí! – Co by to mohlo být Dave? – Baterka, to bude baterka, musíš vyměnit. Poté se syn s prohlášením, budeme potřebovat šroubovák, vydal k bedně na nářadí, společně jsme vyšroubovali kryt baterie, a protože si syn všiml, že baterie nesedí na svém místě, strčil ji zpět a autíčko se rozjelo. David měl radost.“

Karel Vaněk vysvětluje: „David za mnou přišel, abych vyřešil jeho problém. Díky mým otázkám se ale aktivně zapojil do jeho řešení a odnesl si pocit úspěchu.“ Podle Karla Vaňka jsou otázky pro rodiče dobrým pomocníkem, jak dítě povzbudit, aby samo hledalo řešení zapeklité situace, místo aby pasivně čekalo na pomoc od rodičů a později učitele, šéfa. Přirozené učení podporují i společné zážitky.


Karel Vaněk dává další příklad: „Nedávno jsme jeli do Itálie a mé kluky ve věku 8 a 4 roky zaujaly značky na cizích autech. Tak jsme si během cesty říkali, jaký stát má kterou, a byla-li na autě vlajka, zajímali jsme se i o ni. Někde jsme samozřejmě nepoznali, odkud auto pochází,“ říká Karel Vaněk a pokračuje: „V hotelu jsme s dětmi na počítači vyhledali další značky aut a vlajky států. Takových situací zažívá rodič nepočítaně, stačí jen vyjít vstříc dětské zvídavosti a dítě už ho samo vede,“ uzavírá.

Není nad příběh

PhDr. Ondřej Hník, Ph. D., z Pedagogické fakulty UK v Praze, který vyučuje budoucí učitele, říká: „Každou chvíli přibývají nové poznatky z biologie, literatury, matematiky, fyziky, dějepisu, zeměpisu a dalších oblastí. Proto podle mne není úkolem dnešních učitelů,nabiflovat‘ děti vše nazpaměť, to není možné. Měli bychom jim vštípit především etické normy chování a zprostředkovat základní principy každého oboru. A pak je vést k tomu, aby uměly samostatně dohledávat další souvislosti k tématu, spojovat jednotlivosti v logické celky a přijít na to, jak a proč to či ono funguje,“ vysvětluje.

Osobnost dítěte se formuje už v útlém věku. Když mu v předškolním věku rodiče vytvoří podmínky, aby bylo aktivní, samostatné a zvídavé, bude to umět ve škole i v životě. Háček je v tom, že rodiče odchovaní tradičně pojatou školou někdy nevědí, jak na to.

U předškoláků lze rozvíjet logické dovednosti například i pomocí různých her postavených na příběhu. Lidé podporující koncept Zábavného učení proto sami vymýšlejí tyto hry. Patří k nim i Alex Polonský, programátor s vášnivým zájmem o logické hádanky, který vymyslel hru DIG-IT. Hlavní postavou je zde pes hledající kost. V jejím vyhrabání mu však brání různé „geometrické vlny“ v terénu, které musí přesunout tak, aby mohl kost ochutnat.

Ondřej Hník z pedagogické fakulty říká: „Tato hra probouzí dětskou tvořivost a cvičí schopnost dítěte logicky uvažovat a plánovat. Ve své fantazii se může například rozhodnout, že ono samo je tím psem a bavit se zkoumáním, jak lze geometrické tvary představující bariéry bránící kost různě přeskupovat a mít radost, když ji nalezne.

Líbí se mi, že hra není přímočará a nutí děti skutečně zkoušet, co funguje, trénují si tak také schopnost déle se soustředit na jednu věc, což je zejména u těch menších důležité,“ uzavírá.

Když děti učí děti

Svobodné tvoření a experiment jsou klíčové pro přirozené učení. Věnují se jim i některé neziskové projekty, které mohou být inspirací pro rodiče předškoláků i školáků.

Školní psycholog Petr Vaněk vypráví: „V rámci projektu Děti učí děti jsme vyzkoušeli akci, kdy spolužáci z druhé třídy vysvětlovali matematiku prvňáčkům.
Druháci prvňáky učili početní řadu od 15 do 20 – posloupnost číslic, psaní číslic, porovnávání. Někteří „učitelé“ pro své „žáky“ dokonce připravili vlastní pracovní listy. Děti k úkolu přistupovaly tvořivě a zodpovědně, závěrem paní učitelka učivo shrnula.

Ukázalo se, že z hlediska pochopení a zapamatování si látky byly děti velmi úspěšné a navíc se noví žáci seznámili se staršími dětmi,“ vysvětluje Petr Vaněk a přidává další příklad z praxe. Studenti gymnázia navštívili děti v mateřské školce a ptali se jich, co je teď zajímá. Největší zájem byl o téma, jak rostou květiny. Studenti se s předškoláky dohodli, že během týdne zjistí o sázení a růstu květin co nejvíce informací.

Učitelka byla požádána, aby dětem při hledání nepomáhala. Po týdnu „malí experti“ například zjistili – rostliny se musejí sázet, rýt, okopávat, zalévat, hnojit, potřebují sluníčko, kytky rostou ze semínka a z cibulek, můžeme použít popel na kypření, masožravé kytky, když přiletí moucha, tak ji „schramstnou“ atd. Vzbudíme­li v dětech zájem o téma, dokážou si samy zjistit spoustu informací.

Přirození učení jazyků

Podle principů přirozeného učení bychom při učení cizích jazyků měli nejdříve jazyk poslouchat a napodobovat jeho melodii podle rodilých mluvčích. Poté přijde na řadu porozumění jednotlivým slovům a později větám. Pak teprve by se mělo dítě učit psát slova. Děti se také mohou učit jazyk společně. Představme si rodinu, kde jsou tři děti a nejstarší už něco z cizího jazyka (angličtiny) umí.

Ostatní se mohou dívat na pohádku a zkoušet napodobit anglicky mluvící pohádkovou bytost. Pak nejstarší dítě řekne mladším sourozencům význam některých slov, a poté společně vytvoří nový příběh s vlastní pohádkovou bytostí. Je pravda, že ze školy si děti přinesou často „nezáživný“ sloupek slovíček. Nicméně tato slova mohou nejprve poslouchat, dále vyslovit, pak si třeba nakreslit s kamarády příběh, a následně se naučit je psát. I čeští učitelé cítí, že vzdělávání na principech přirozeného učení je dobré. K nim patří i pedagog Ondřej Hník, který vymyslel hru Vyprávěj a hraj.

Hra podporuje dětskou fantazii a dovednost zacházet s bohatostí českého jazyka, ale hlavně učí dítě chápat tak složitou věc, jakou je právě výstavba příběhu. Ondřej Hník říká: „Chtěl jsem, aby moje výuka na literárních seminářích byla zajímavá, žáky bavila a byla smysluplná. Proto jsem vytvořil hru, při které každý hráč dostane kartičky s několika slovy a celá třída společně vytváří příběh.

Omezením je pouze to, že slovo může žák použít jen jednou. Každý je plnohodnotným autorem, který může naplno zužitkovat svou představivost, je vyzýván, aby spolupracoval s ostatními, dával pozor na logiku a časovou posloupnost příběhu, dodržování žánru a podobně. Při hře je kolektiv dětských hráčů jedním spisovatelem, a tedy všechno úsilí logicky směřuje stejným směrem, nikdo neprohrává a nevyhrává, tvoří se společné dílo,“ uzavírá pedagog. V mateřských školách děti tuto hru hrály pomocí obrázků a může ji hrát i rodina.

Děti se na Vyprávěj a hraj učí nejen výstavbu děje, žánr, logiku vyprávění a podobně, ale osvojují si i etické principy důležité pro život. Ondřej Hník vysvětluje: „Dnešní svět lidi nutí spíše ke konkurenci, získat něco na úkor druhých. Proto je smyslem této hry neformálně učit děti spolupráci, komunikaci vedoucí k dosažení stejného cíle, diskutovat i s respektem naslouchat myšlenkám druhých lidí. Navíc v dnešním přetechnizovaném světě lidé pomalu ztrácejí schopnost tvořivě zacházet s jazykem, snadno vyjadřovat své myšlenky, o něčem se domluvit. To pro člověka i společnost dlouhodobě není nic dobrého,“ říká pedagog.

Článek vyšel v časopisu Maminka 9/2013

Témata: Děti, Časopis Maminka, Školák, Dějepis, Pracovní list, Vlajka, Rodilý mluvčí, Základní princip, Násobilka, Výstavba, Celá třída, Století, Baterka, Sto, Dobrý pomocník, Největší zájem, Školní psycholog, Moderní trend, Hlavní pošta, Stejný směr, Jak, Čtyřletý syn