[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rodiče předškoláků se často ptají: Jak a co by se měl potomek učit, aby se mu dobře vedlo ve škole i v životě? Odpověď je prostá. Dovolte dítěti nezapomenout, co už umí, a stavět na tom. Malé děti jsou zvědavé a bez zábran zkoušejí nové věci. Nepřemýšlejí v kategoriích dobře a špatně. Věří v úspěch každé své aktivity. Z těchto kořenů vyrůstá koncept přirozeného a zábavného učení. Přirozené učení je moderní trend ve vzdělávání, ke kterému se přiklánějí mnozí odborníci ve světě i u nás.
Přirozené učení podporuje dítě v aktivním přístupu k životu. Vytváří pro něj inspirativní prostor, ve kterém tvořivě přistupuje ke každé učební látce a projektu – ať už je to malá násobilka, nebo klička ve fotbale. Podporuje v něm zdravé sebevědomí a důvěru ve vlastní schopnosti, důvěru v sebe sama, dítě objevuje skutečnost, že řada věcí, které potřebuje vědět a kterým má rozumět, se nachází přímo v něm samotném. Proto se v tomto procesu stává jakýmsi přirozeným „expertem“ na své vlastní vzdělávání.
Někdo si myslí, že zodpovědnost za vzdělání jeho potomka nese škola. To už dávno neplatí. I rodiče by měli vytvářet pro dítě podmínky pro přirozené učení. Dobře kladenými otázkami můžeme už malé děti inspirovat k aktivnímu řešení problémů.
Karel Vaněk, který se věnuje vzdělávání dospělých a přirozenému učení, dává příklad ze své rodiny: „Nedávno za mnou přišel čtyřletý syn David s rozbitým autíčkem na baterii a následoval dialog mezi námi. Tatínku, sprav mi autíčko – nejezdí! – Co myslíš, Davide, co je s autíčkem? – Tatínku, zapínám, vypínám, nejezdí! – Co by to mohlo být Dave? – Baterka, to bude baterka, musíš vyměnit. Poté se syn s prohlášením, budeme potřebovat šroubovák, vydal k bedně na nářadí, společně jsme vyšroubovali kryt baterie, a protože si syn všiml, že baterie nesedí na svém místě, strčil ji zpět a autíčko se rozjelo. David měl radost.“
Karel Vaněk vysvětluje: „David za mnou přišel, abych vyřešil jeho problém. Díky mým otázkám se ale aktivně zapojil do jeho řešení a odnesl si pocit úspěchu.“ Podle Karla Vaňka jsou otázky pro rodiče dobrým pomocníkem, jak dítě povzbudit, aby samo hledalo řešení zapeklité situace, místo aby pasivně čekalo na pomoc od rodičů a později učitele, šéfa. Přirozené učení podporují i společné zážitky.
Karel Vaněk dává další příklad: „Nedávno jsme jeli do Itálie a mé kluky ve věku 8 a 4 roky zaujaly značky na cizích autech. Tak jsme si během cesty říkali, jaký stát má kterou, a byla-li na autě vlajka, zajímali jsme se i o ni. Někde jsme samozřejmě nepoznali, odkud auto pochází,“ říká Karel Vaněk a pokračuje: „V hotelu jsme s dětmi na počítači vyhledali další značky aut a vlajky států. Takových situací zažívá rodič nepočítaně, stačí jen vyjít vstříc dětské zvídavosti a dítě už ho samo vede,“ uzavírá.
PhDr. Ondřej Hník, Ph. D., z Pedagogické fakulty UK v Praze, který vyučuje budoucí učitele, říká: „Každou chvíli přibývají nové poznatky z biologie, literatury, matematiky, fyziky, dějepisu, zeměpisu a dalších oblastí. Proto podle mne není úkolem dnešních učitelů,nabiflovat‘ děti vše nazpaměť, to není možné. Měli bychom jim vštípit především etické normy chování a zprostředkovat základní principy každého oboru. A pak je vést k tomu, aby uměly samostatně dohledávat další souvislosti k tématu, spojovat jednotlivosti v logické celky a přijít na to, jak a proč to či ono funguje,“ vysvětluje.
Osobnost dítěte se formuje už v útlém věku. Když mu v předškolním věku rodiče vytvoří podmínky, aby bylo aktivní, samostatné a zvídavé, bude to umět ve škole i v životě. Háček je v tom, že rodiče odchovaní tradičně pojatou školou někdy nevědí, jak na to.
U předškoláků lze rozvíjet logické dovednosti například i pomocí různých her postavených na příběhu. Lidé podporující koncept Zábavného učení proto sami vymýšlejí tyto hry. Patří k nim i Alex Polonský, programátor s vášnivým zájmem o logické hádanky, který vymyslel hru DIG-IT. Hlavní postavou je zde pes hledající kost. V jejím vyhrabání mu však brání různé „geometrické vlny“ v terénu, které musí přesunout tak, aby mohl kost ochutnat.
Ondřej Hník z pedagogické fakulty říká: „Tato hra probouzí dětskou tvořivost a cvičí schopnost dítěte logicky uvažovat a plánovat. Ve své fantazii se může například rozhodnout, že ono samo je tím psem a bavit se zkoumáním, jak lze geometrické tvary představující bariéry bránící kost různě přeskupovat a mít radost, když ji nalezne.
Líbí se mi, že hra není přímočará a nutí děti skutečně zkoušet, co funguje, trénují si tak také schopnost déle se soustředit na jednu věc, což je zejména u těch menších důležité,“ uzavírá.
Svobodné tvoření a experiment jsou klíčové pro přirozené učení. Věnují se jim i některé neziskové projekty, které mohou být inspirací pro rodiče předškoláků i školáků.
Školní psycholog Petr Vaněk vypráví: „V rámci projektu Děti učí děti jsme vyzkoušeli akci, kdy spolužáci z druhé třídy vysvětlovali matematiku prvňáčkům. Druháci prvňáky učili početní řadu od 15 do 20 – posloupnost číslic, psaní číslic, porovnávání. Někteří „učitelé“ pro své „žáky“ dokonce připravili vlastní pracovní listy. Děti k úkolu přistupovaly tvořivě a zodpovědně, závěrem paní učitelka učivo shrnula.
Ukázalo se, že z hlediska pochopení a zapamatování si látky byly děti velmi úspěšné a navíc se noví žáci seznámili se staršími dětmi,“ vysvětluje Petr Vaněk a přidává další příklad z praxe. Studenti gymnázia navštívili děti v mateřské školce a ptali se jich, co je teď zajímá. Největší zájem byl o téma, jak rostou květiny. Studenti se s předškoláky dohodli, že během týdne zjistí o sázení a růstu květin co nejvíce informací.
Učitelka byla požádána, aby dětem při hledání nepomáhala. Po týdnu „malí experti“ například zjistili – rostliny se musejí sázet, rýt, okopávat, zalévat, hnojit, potřebují sluníčko, kytky rostou ze semínka a z cibulek, můžeme použít popel na kypření, masožravé kytky, když přiletí moucha, tak ji „schramstnou“ atd. Vzbudímeli v dětech zájem o téma, dokážou si samy zjistit spoustu informací.
Podle principů přirozeného učení bychom při učení cizích jazyků měli nejdříve jazyk poslouchat a napodobovat jeho melodii podle rodilých mluvčích. Poté přijde na řadu porozumění jednotlivým slovům a později větám. Pak teprve by se mělo dítě učit psát slova. Děti se také mohou učit jazyk společně. Představme si rodinu, kde jsou tři děti a nejstarší už něco z cizího jazyka (angličtiny) umí.
Ostatní se mohou dívat na pohádku a zkoušet napodobit anglicky mluvící pohádkovou bytost. Pak nejstarší dítě řekne mladším sourozencům význam některých slov, a poté společně vytvoří nový příběh s vlastní pohádkovou bytostí. Je pravda, že ze školy si děti přinesou často „nezáživný“ sloupek slovíček. Nicméně tato slova mohou nejprve poslouchat, dále vyslovit, pak si třeba nakreslit s kamarády příběh, a následně se naučit je psát. I čeští učitelé cítí, že vzdělávání na principech přirozeného učení je dobré. K nim patří i pedagog Ondřej Hník, který vymyslel hru Vyprávěj a hraj.
Hra podporuje dětskou fantazii a dovednost zacházet s bohatostí českého jazyka, ale hlavně učí dítě chápat tak složitou věc, jakou je právě výstavba příběhu. Ondřej Hník říká: „Chtěl jsem, aby moje výuka na literárních seminářích byla zajímavá, žáky bavila a byla smysluplná. Proto jsem vytvořil hru, při které každý hráč dostane kartičky s několika slovy a celá třída společně vytváří příběh.
Omezením je pouze to, že slovo může žák použít jen jednou. Každý je plnohodnotným autorem, který může naplno zužitkovat svou představivost, je vyzýván, aby spolupracoval s ostatními, dával pozor na logiku a časovou posloupnost příběhu, dodržování žánru a podobně. Při hře je kolektiv dětských hráčů jedním spisovatelem, a tedy všechno úsilí logicky směřuje stejným směrem, nikdo neprohrává a nevyhrává, tvoří se společné dílo,“ uzavírá pedagog. V mateřských školách děti tuto hru hrály pomocí obrázků a může ji hrát i rodina.
Děti se na Vyprávěj a hraj učí nejen výstavbu děje, žánr, logiku vyprávění a podobně, ale osvojují si i etické principy důležité pro život. Ondřej Hník vysvětluje: „Dnešní svět lidi nutí spíše ke konkurenci, získat něco na úkor druhých. Proto je smyslem této hry neformálně učit děti spolupráci, komunikaci vedoucí k dosažení stejného cíle, diskutovat i s respektem naslouchat myšlenkám druhých lidí. Navíc v dnešním přetechnizovaném světě lidé pomalu ztrácejí schopnost tvořivě zacházet s jazykem, snadno vyjadřovat své myšlenky, o něčem se domluvit. To pro člověka i společnost dlouhodobě není nic dobrého,“ říká pedagog.
Článek vyšel v časopisu Maminka 9/2013