[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokud ano, nejste v tom sami. O tom, zda nás víc ovlivňuje biologie, nebo výchova, se vedou spory už dlouhá léta. V poslední době se ale vědci začali zamýšlet i nad tím, jestli jsou skutečně dobré generacemi prověřené recepty na výchovu, k nimž se po narození dítěte uchyluje řada současných rodičů.
Na jednu stranu to vypadá docela jasně: dělaly to tak naše babičky a prababičky, takže je to léty prověřené, a tudíž to bude dobré i pro naše děti. Vědci ale poslední dobou zjišťují, že řadu těchto osvědčených rad je potřeba podrobit novému zkoumání. Někdy je zkrátka dobré zamyslet se nad tím, co se za tradičními názory na rodičovství, které v naší kultuře převládají, vlastně skrývá.
Biblí nového směru, tzv. etnopediatrie, se stala kniha antropoložky Meredith Small, jež ve své práci spojila objevy pediatrů, výzkumníků v oboru vývoje dítěte a antropologů, kteří studovali, do jaké míry je naše rodičovská péče založená na biologických potřebách a do jaké míry na kulturních zvyklostech – a jak často to, co nám diktuje kulturní tradice, je či není to nejlepší pro naše děti. V knize Naše děti, naše světy se tak řeší otázky, zda by miminko mělo spát o samotě, nebo s rodiči, zda je lepší kojení než krmení z láhve, jak dlouho má matka čekat, než vezme do náruče své plačící dítě, a jestli je pro kojence opravdu tak důležité, když na něj mluvíme nebo mu zpíváme, ačkoli nám nerozumí. Kniha vyšla loni v květnu i u nás.
ČTĚTE TAKÉ: Marta Jandová čeká ve svých 38 letech první miminko
Pojem etnopediatrie definoval už v roce 1963 nositel Nobelovy ceny Daniel Carleton Gajdusek, který tvrdil, že vše, co rodiče dělají, a každá jejich motivace k jednání se řídí tím, co je v dané kultuře považované za vhodné. Proto se vlastně nedá říci, že některý ze způsobů rodičovství je špatný nebo správný, spíše jde o přístupy vhodné nebo nevhodné pro danou kulturu. Podle Gajduska jsou tudíž děti kulturními experimenty, jelikož každá kultura programuje nervový systém člověka svým jedinečným způsobem už od narození, má jiný jazyk, vytváří jiné myšlenkové a symbolické vzorce a jinou logiku myšlení. Kojení nad propastí Meredith Small je profesorkou antropologie na Cornellově univerzitě v Ithace. Mnoho let strávila pozorováním různých druhů makaků v zajetí a ve volné přírodě, v současnosti se zajímá hlavně o propojení biologie a kultury, evoluci lidského chování a o vliv biologie a kultury na výchovné styly. Její kniha nadchla řadu rodičů i odborníků po celém světě i u nás. „Je přínosná nejen pro nastávající rodiče, ale pro nás všechny.
Nastavuje nám zrcadlo, jací jsme, jací jsme jako rodiče byli a kde se naše kultura se svými vzorci chování pohybuje,“ napsal o knize český antropolog Mnislav Zelený. Ten v předmluvě ke knize uvádí, že v nedávné době došla řada autorů stojících na pomezí psychologie, pediatrie, medicíny a psychiatrie k názoru, že i v jejich oborech je možné se přiučit u dávných přírodních komunit, protože my moderní lidé jsme se právě ve výchově dětí zřejmě nevydali tím správným směrem. Ačkoli mnozí z nás jsou přesvědčeni, že staré způsoby jsou k ničemu, protože jsou překonané, a že moderní svět potřebuje moderní progresivní metody výchovy dětí, dávné kultury byly životně závislé právě na výchově zdravých a silných osobností, takže přiučit se něco od nich není od věci.
Dávné společnosti kopírovaly své výchovné zvyklosti především od zvířat, takže se řídily mateřským pudem a snahou vychovat silné jedince, kteří přežijí. Etnopediatři jsou proto přesvědčeni, že právě návrat ke starým tradicím může být správnou cestou. Mnislav Zelený, který prožil dlouhý čas mezi indiány Amazonie, potvrzuje závěry Meredith Small: „Nevzpomínám si například, že bych tam viděl plačící či řvoucí mimina a děti.
V celé komunitě byla vždy pohoda. Žádný zvýšený hlas, křik, řev, ryk, shon, frustrace, vyhrožování, tresty…“ Amazonské ženy svá miminka téměř nikdy neodkládaly, neustále je nosily na boku v šátku nebo popruhu, a to i při práci. Antropolog vzpomíná na amazonskou ženu, která přecházela s nákladem klestí na zádech a miminem na boku po kládě přes hlubokou rokli, když se její dítě rozhodlo, že chce napít z prsu. Zatímco Evropanka by prostě dítě nechala počkat na příhodnější okamžik, indiánka se zastavila, a zatímco balancovala nad propastí, dala svému dítěti napít. „Indiáni podvědomě cítí, že jejich dítě je jejich budoucnost, že bez nich etnikum nepřežije.
Nepřemýšlejí však o tom racionálně jako my, ale jednoduše dětem vycházejí ve všem vstříc,“ popisuje Mnislav Zelený. Zatímco my, tzv. moderní lidé, jsme v sobě potlačili racionálně těžko vysvětlitelné jevy jako instinkty, tušení, pudy a znamení, přírodní národy imitují přírodu a žijí s ní v souladu. A jelikož děti jsou podle Mnislava Zeleného zrcadlem společnosti, není divu, že zatímco ty indiánské jsou klidné a veselé, ty naše jsou často frustrované, uspěchané a nejisté. Naše technologicky vyspělá společnost tak nemusí být vždy ta nejlepší a nemá absolutní pravdu.
Etnopediatrie přistupuje k dětem zcela novým způsobem, který je založen na zkoumání způsobů péče v různých kulturách. Nejde ale jen o akademickou diskusi, protože etnopediatrie může skutečně změnit přístup rodičů k dětem. „Příklady z jiných kultur mohou rodiče poučit, když například zjistí, jak na potřeby dítěte reagují matky afrických Sanů nebo proč Japonci neuznávají koncept ,náročného‘ dítěte nebo že nizozemské děti spí lépe než americké.
Rozšiřuje to jejich obzory,“ píše Meredith Small. Z biologického hlediska považuje děti za součást svých rodičů. „Jsou to chodící balíčky našich genů, které nám umožňují podělit se o ně a předat tak naši DNA dalším generacím.“ Náš zájem o děti je proto přirozený, máme v mozku uloženou potřebu milovat je, starat se o ně, živit je a být k nim milí. Existuje ale spousta typů rodičů a evidentně jsou i špatní rodiče. Na druhou stranu, i ten nejlepší rodič má někdy dny, kdy by nejraději plakal zoufalstvím. „Původně to vypadalo jako velice praktický vztah. O bezmocné dítě se bude starat dospělý, který má správnou péči v genech. Ale v praxi se to může stát jedním z nejkomplexnějších a nejkomplikovanějších vztahů na světě,“ píše antropoložka a dodává: „Rodiče nejsou roboti. Každý dospělí si s sebou táhne kufr plný osobních a kulturních krámů, které jeho roli ovlivňují.
Každá společnost má své tradice, jež určují, jak by měli dospělí zacházet se svými potomky. Lidské mládě je opravdu nesamostatné a dospívá pomalu. Rodiče tak čeká dlouhé období, kdy budou muset znovu a znovu rozhodovat, jak vychovávat.“ Asi nepřekvapivějším objevem etnopediatrie je skutečnost, že západní přístup k rodičovství není pro děti zaručeně tím nejlepším, protože má ve skutečnosti jen pramálo společného s tím, co je pro miminka „přirozené“. Rodičovské praktiky Západu jsou pouhým kulturním konstruktem. „Žena Sanů, botswanských Křováků, své miminko celý den nosí. Kojí ho, jak my na Západě pohrdavě říkáme, ,na požádání‘. Její miminko nikdy nespí samo.
Děti v Americe zažívají naprostý opak. Hodně času tráví v sedačkách či v kočárku, krmení se řídí podle pevně daného harmonogramu a vlastní postýlka, nebo ještě lépe vlastní pokoj pro miminko, je samozřejmostí. Tyto dva styly odrážejí pozici jedince v dané společnosti,“ uvádí Small s tím, že harmonogram spánku a denní aktivity je vlastně pro kojence školou, která ho má naučit, co se od něj očekává. Když matky z keňského kmene Gussiů viděly videonahrávky amerických matek, šokovalo je, jak málo reagují na své děti a na jejich nespokojenost.
Podobně mají američtí turisté problémy s tím, když vidí pětiletou africkou holčičku, jak nese svoji mladší sestru. Profesorka Small přitom upozorňuje, že v jednání jedněch ani druhých není nic sobeckého ani zlomyslného, protože všichni rodiče chtějí pro své děti to nejlepší, jen se jejich kultury prostě neshodují v tom, co přesně to znamená. Proto se etnopediatrie snaží nabídnout současným rodičům co nejvíce pohledů a názorů, aby mohli porovnat své zvyky se zvyklostmi jiných kultur a zamyslet se nad tím, co by mohlo jejich dítěti prospět. „Etnopediatrie se snaží pochopit, co nás nutí vychovávat děti tak, jak je vychováváme, a na základě toho se snaží odhalit, co je pro naše děti nejlepší,“ uzavírá antropoložka.