[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Čtyřletý Daniel Hanna se narodil v Austrálii, jeho maminka Kateřina (32) je Češka, tatínek Australan. Poslední dva roky žije rodina ve Velké Británii, takže angličtina obklopuje Dana víc než čeština.
Jak se s tím vypořádává a jak na výuku obou jazyků jdou jeho rodiče? „Když jsme všichni spolu, mluvíme anglicky. V ostatních případech mluvíme na syna každý svou řečí, tedy já česky a Danův tatínek anglicky,“ říká Kateřina. Její zkušenosti s bilingvní výchovou jsou v podstatě jenom pozitivní.
„Určitě se na něm naše rozdílné jazyky podepsaly, a to velmi pozitivně. Domníváme se, že jsme tím rozšířili jeho sluchové a výrazové vnímání, dali mu možnost rozvíjet vlastní myšlení a schopnost otevřeně a bez zábran se učit novým dovednostem.
Věříme, že každá řeč je zároveň branou k porozumění různým kulturám, což je v případě naší rodiny velmi důležité. Často totiž cestujeme za prací i soukromě, žijeme obklopeni rodinou i přáteli z celého světa a schopnost porozumět, tolerovat a respektovat druhé je důležitou součástí našich rodinných i profesních hodnot,“ vysvětluje Katka.
Traduje se, že děti vyrůstající v bilingvním prostředí začínají mluvit s výrazným zpožděním. Stalo se to například synovi modelky Terezy Maxové, který musel vstřebávat hned tři jazyky najednou – maminka mluvila česky, tatínek dánsky a mezi sebou rodiče komunikovali anglicky.
Daniel Hanna ale potvrzuje, že zpoždění ve vývoji řeči nemusí být nutně pravidlem. „Náš syn začal tvořit první slova okolo roku, možná i malinko dřív. Krátká slovní spojení říkal těsně po prvních narozeninách, jednoduché věty okolo osmnácti měsíců.
Od té doby mluví hodně a pořád.“ Navíc má Kateřina pocit, že se díky tomu, že se v její domácnosti hovoří dvěma jazyky, malý Dan velmi rychle učí slovům z dalších řečí. „Například nejlepší kamarád našeho syna pochází z německé rodiny, a pokud tráví čas u nich doma, kde se hovoří německy, má možnost se lecčemu přiučit. Po přibližně roce a půl pravidelných kontaktů je nyní schopen rozumět tomu, co říkají, přestože jim odpovídá v angličtině.
Podobně to probíhá u přátel, kteří doma hovoří rusky nebo italsky, sice jim nerozumí dobře, ale s chutí všechna slova opakuje a vyzvídá, co znamenají. A protože se v rámci našeho životního stylu setkáváme i se španělštinou nebo čínštinou (jazykem mandarin), nebráníme se ani tomu, aby Dan sledoval pohádky v těchto jazycích,“ dodává.
Existují v podstatě dva přístupy k dětem, jejichž rodiče mluví různými jazyky. Buď se tatínek i maminka důsledně drží své mateřštiny, anebo vzniká jakýsi kočkopes – každý mluví tak, jak se mu to zrovna v tu chvíli hodí. Navíc existují i případy, kdy oba rodiče mají stejný mateřský jazyk, ale jeden z nich dokonale ovládá další řeč, kterou chce svému potomkovi nenásilně předat, a proto na něj mluví tímto cizím jazykem.
Takovou úmyslnou umělou (tedy ne přirozenou) bilingvní výchovu lze doporučit pouze rodičům, kteří v cizím jazyce umějí v době narození dítěte minimálně tři tisíce slov a znají základy gramatiky, a dále na své znalosti cizího jazyka pracují tak, aby později rozšířili svoji slovní zásobu na deset tisíc slov a ovládali většinu gramatiky a také reálií z kultury daného jazyka.
Otázkou v tomto případě také je, na jaké úrovni je vaše výslovnost a přízvuk – pokud nemáte za sebou mnoho hodin konverzace s rodilými mluvčími a pravidelně nesledujete filmy a zpravodajství v cizím jazyce, pravděpodobně nenaučíte své dítě správně vyslovovat a intonovat. Řešením může být chůva, která vámi požadovaným jazykem hovoří jako svou mateřštinou.
Aby se dítě skutečně naučilo oba jazyky aktivně používat, je potřeba, aby oba rodiče hovořili svým jazykem, i když to není nutné brát jako dogma. Pokud se občas prostě potřebují domluvit i mezi sebou, kompromis je nezbytný. Navíc se pravděpodobně budete většinově pohybovat jen v jednom prostředí – málokdy je možné střídat obě zcela rovnocenně. Pak se pro dítě jeden jazyk stává přirozenějším.
„Dan ovládá angličtinu mnohem líp. Vzhledem k tomu, že žijeme v anglicky mluvícím prostředí, je to bezpochyby jeho první volba. Přestože na syna mluvím česky a já i manžel vyžadujeme, aby se tak snažil mluvit i on, v převážné většině reaguje a odpovídá anglicky. Nehledě na to, jak moc česky doma mluvíme, čteme nebo sledujeme dětské programy, já osobně mám teorii, že pokud dítěti chybí možnost naslouchat dialogu, jazykový vývoj tím zaostává a podepisuje se to především na mluveném projevu,“ říká Kateřina.
Přesto Dan rozumí česky velmi dobře. „Pravdou je, že když jedeme k babičce a dědovi do České republiky, trvá mu přibližně tři až čtyři dny, než se rozmluví. Pak angličtina zůstává na druhé koleji a náš syn se plně přizpůsobí českému jazyku. Mluví s mnoha chybami, ale bez zábran a s radostí tráví čas s českými kamarády, kterých se nemá problém zeptat, když něčemu nerozumí.“
A kdy si dítě vlastně uvědomí odlišnost obou jazyků? „Asi kolem tří let. To byl náš syn schopen poprvé aktivně překládat z jednoho jazyka do druhého. Uměl rozlišit, jak by se to či ono řeklo česky a jak anglicky a například přeložit dědovi do češtiny, co tatínek zrovna řekl v angličtině,“ vzpomíná Kateřina.
Pokud tedy druhý jazyk, v jehož prostředí se dítě pohybuje méně často, poněkud zaostává, je dobré podpořit jeho rozvoj kontaktem s dalšími lidmi, kteří tuto řeč ovládají. Občas by tak mohl na dítě promluvit i partner a samozřejmě velkou službu udělají několikatýdenní pobyty v prostředí druhé řeči. Pokud se totiž tímto způsobem nepodpoří vývoj obou jazyků, dítě nebude dokonale bilingvní, ale pouze pasivně dvojjazyčné – tedy bude druhé řeči rozumět, ale nebude ji aktivně používat.
Ale ani pak není situace ztracená, takový jedinec bude každopádně mít velmi solidní základ pro pozdější cílené ovládnutí tohoto druhého jazyka. Prarodiče by se v ideálním případě měli chovat jako rodiče – tedy hovořit na dítě výhradně svým mateřským jazykem. Výjimky jsou přípustné pouze v případě, že druhý jazyk dokonale ovládají. Každopádně velkou chybou je stát se překladatelem mezi prarodičem a dítětem – nechte je, ať se spolu domluví, jak umějí, i kdyby to zpočátku mělo být za použití všech končetin. Oni si s tím nějak poradí, stačí jen svému potomkovi dostatečně věřit.
Důležité je také si uvědomit, že nejmenší děti se jazyk neučí tak, jako my dospělí. Tedy že by si do hlavy ukládaly najednou určité penzum slovíček týkající se třeba některé životní situace. Takové lekce v přirozené výuce prostě neexistují. Naši nejmenší vlastně vůbec neuvažují nad tím, že jedno slovo v češtině je překladem jiného slova v angličtině.
Prostě vědí, že obě představují stejný pojem. Je to stejné, jako když české dítě ví, že pěkný znamená prakticky totéž jako hezký. Některým bilingvním dětem se – zejména v batolecím věku – stává, že začnou žvatlat úplně nesrozumitelnou hatmatilkou. To rodiče obvykle vyděsí, protože mají představu, že buď jejich ratolest začne mluvit mateřštinou jednoho z nich, anebo nebude mluvit vůbec.
Jenže výrazy, které nejsou zkomoleninami skutečných slov, ale dítě si je prostě vymyslelo, znají i rodiče těch s jednojazyčnou výchovou. Koneckonců – mnoho z nás tvrdí, že náš potomek krásně mluví, už v okamžiku, kdy mu cizí lidé nerozumějí ani slovo. Nesrozumitelné žvatlání je zkrátka normální u všech dětí. Podobné je to s gramatickými chybami.
Rodiče jednojazyčně vychovávaných ratolestí zajisté potvrdí, že mnoho velmi bizarně působících gramatických konstrukcí už vymyslela i jejich dítka.
A mnohé na těchto tvarech dokonce dlouho a sveřepě trvají. Proto ani svérázné skloňování či časování nemusí rodiče dvojjazyčných ratolestí znepokojovat. Nad čím ale je potřeba se zamyslet, je budoucí vzdělávání bilingvních dětí, a to především s ohledem na udržení dvojjazyčnosti, která se vašim zlatíčkům v dnešním globalizovaném světě bude dozajista velmi hodit.
Kateřina Hanna už má tuto otázku vyřešenou. „Ve Velké Británii podle zákona nastupují děti do školy v září v tom roce, kdy je jim pět let, takže to letos čeká i nás. Zařízení, které jsme vybrali, je tradiční státní anglická základní škola. Výhodou je, že zde nabízejí rozšířenou výuku jazyků už od útlého věku. Zatím jsme se nerozhodli na sto procent, ale nabídka francouzštiny zní velmi lákavě. Pokud náš syn bude i nadále projevovat o cizí řeči zájem, byla by podle nás škoda jeho nadšení a schopnosti rychle se učit nevyužít,“ plánuje Kateřina.
A co dvojjazyčné výchově říkají psychologové? V podstatě ji vítají, ovšem upozorňují, že začít by se mělo opravdu v tom nejútlejším věku, kdy dětský mozek ještě roste, tedy zhruba do šesti let. V tomto období se totiž dítě učí velmi rychle a snadno, a navíc většinou ani neví, že se vlastně učí. Nedávná vědecká studie prokázala, že lidé, kteří se začali cizímu jazyku věnovat až po desátém roce věku, nebyli tak úspěšní jako ti, kteří nasávali jazykové dovednosti od narození.
Podle výzkumů navíc nejde jen o schopnost hovořit další řečí. Tak jako jiné namáhání i toto učení napomáhá rozvíjet intelektuální i psychické schopnosti jako takové.
Zjednodušeně řečeno, kdo se od narození pořád něco učí, tomu to jde stále lépe. V mozku existují centra pro jednotlivé činnosti, která se vytvářejí v raném stadiu vývoje, většinou do tří let věku. Při učení se pak struktura mozku musí pozměnit – a tyto změny jdou snadněji a ve větší míře u malých dětí než u dospělých, jejichž mozek je už přece jen o něco opotřebovanější. Vědecké studie prokázaly, že lidé, kteří dokonale ovládají dva jazyky, tedy jsou schopni plynně oběma řečmi hovořit, mají v mozku více šedé hmoty, kterou potřebujeme k rozvoji inteligence a udržení paměti.
Takže kromě praktické dovednosti si dítě bilingvní výchovou zadělává i na delší udržení psychické svěžesti ve stáří. A to docela určitě není při zvyšujícím se průměrném věku obyvatelstva k zahození. Závěry vědců potvrzuje praktickou zkušeností i Kateřina Hanna: „Rodiče by se neměli bát, že dětem nějak zkomplikují život nebo je budou dvěma či třemi řečmi mást. Děti jsou nesmírně adaptabilní, bystře a přirozeně nasávají veškeré vědomosti, které do nich my rodiče vkládáme. Opak je potom pravdou u většiny dospělých, kteří začínají s novým jazykem,“ dodává Kateřina.
A pokud se vám bilingvní dítě právě narodilo nebo jeho narození teprve očekáváte či plánujete, Katka má pro vás tuto radu: „Vychovávat děti v několikajazyčném prostředí rozhodně není snadná věc. Rodiče se musí obrnit trpělivostí a disciplínou. Je totiž velmi snadné v každodenním životě jít tou nejjednodušší cestou, a to například mluvit řečí země, ve které zrovna žijete, nebo jazykem, který je společný pro celou rodinu. Rodiče by si měli stanovit pravidla hry, podle kterých se budou řídit, a vzájemně se podporovat. Věřte, že jejich děti jim za to budou jednoho dne nesmírně vděčné.“
Chvíli mu bude trvat, než se s novou řečí sžije, brzy do ní ale dokáže svůj mozek přepnout. Vyžadujte také od všech příbuzných, aby na ně hovořili pouze jedním jazykem.
Existují i děti, které potřebují několik let více jazyků vstřebávat, a pak najednou začnou plynně mluvit všemi naráz. Jestliže vaše obavy neustupují, kontaktujte odborníka – v ideálním případě psychologa, který má zkušenost s bilingvní výchovou.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.