[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vzájemné vztahy mezi rodiči a pubertálními potomky bývají občas dost vyhrocené, to není žádným tajemstvím. Většina výzkumů v této oblasti se orientuje na děti, rozsáhlá studie, kterou provedl v roce 2019 tým psychologů na University of Rochester v USA, se ale zaměřila na chování rodičů teenagerů.
Zajímalo je, jak zvládají regulovat své emoce (zejména zlost a hněv) při výchově svých potomků a do jaké míry se jimi nechávají ovlivňovat ve vztahu k nim. A to vše zejména v obtížných situacích nebo při konfliktech (ke kterým v rodinách s dospívajícími ratolestmi nutně dochází). Jak totiž dobře ví každý, kdo už měl tu čest sdílet domov s puberťákem, shodnout se s ním na čemkoli je často nesplnitelným úkolem.
Ve studii psychologové zjistili, že matky a otcové, kteří disponují nižší mírou sebeovládání, nejsou schopni úspěšně kontrolovat a tlumit svůj hněv a nechají se strhnout k jednání v afektu, se mnohem častěji uchylují k přísné, nekompromisní výchově a prosazují vůči dospívajícím velmi tvrdou disciplínu. Pokud jde o kázeň, neuznávají často jinou alternativu než povely, příkazy a zákazy. Jejich reakce na jakýkoli stres pak bývají nepřiměřeně nepřátelské. Do výzkumu bylo zapojeno téměř 200 otců, matek a jejich dospívajících dětí mezi 12 a 14 lety.
„V životě člověka existují dvě období, která jsou charakteristická touhou po osamostatnění a nezávislosti, vymezováním se vůči ostatním (především rodičům), objevováním světa a rovněž upevňováním své vlastní pozice v něm. Tím prvním je období batolecí, druhým pak puberta. Zásadní vývojové změny, které u teenagerů nastávají, znamenají, že by rodiče nutně měli upravit své chování, postoje k nim i komunikaci s nimi a naučit se být schopni reagovat flexibilně na případné neshody a nedorozumění. Dopřát dětem větší autonomii a umožnit jim, aby se naučily samostatně se rozhodovat a samozřejmě nést důsledky svého jednání. Právě o to totiž usilují a rodiče by jim neměli bránit. Naopak musí je nechat dělat chyby a sledovat, jak je vlastními silami vyřeší,“ vysvětluje Dr. Melissa Sturge-Apple, profesorka psychologie a děkanka postgraduálního studia na University of Rochester.
V rámci studie vyšlo najevo, že s ovládáním svých nálad v emočně vypjatých situacích mají mnohem větší potíže otcové než matky. Častěji dávají najevo, že je chování dospívajících dětí rozčiluje, snadněji se naštvou a uchylují se ke křiku, výbuchům vzteku, hádkám, zákazům a trestům. Někteří jsou dokonce přesvědčeni o tom, že jim jejich puberťáci dělají naschvály a provokují je záměrně.
„Tátové jsou obvykle vůdci smečky, hlavou rodiny a jejím pomyslným šéfem. A tato role může být pro některé jen obtížně potlačitelná i ve chvíli, kdy nastanou potíže při výchově nebo komunikaci s dětmi, které se snaží vymezit se a staví se do opozice,“ říká Dr. Sturge-Apple.
Vědci rovněž zjistili, že rodiče, kteří mají nižší schopnost sebekontroly, se s mnohem větší pravděpodobností časem uchýlí k použití represivních opatření vůči svým potomkům, staví se k nim už předem negativně a svým jednáním rozdmýchávají a podporují konfliktní situace. Což neprospívá ani jedné straně.