[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kolikrát uslyšíte otrávenou reakci potomka, když třeba navrhnete vyjít si na procházku do lesa? Chcete si odpočinout na dece u rybníka a neustále posloucháte jednu a tutéž otázku na téma: „Kdy už půjdeme domů?“ Zcela zákonitě nám, rodičům, dochází trpělivost a místo toho, abychom si společně užili volný čas, máme z něho vlastně zcela zbytečně špatný pocit.
Stačí přitom málo – trocha fantazie a pár drobností, které doma, na chatě nebo chalupě určitě máme. Podívejme se, jak se můžeme zabavit starým tenisákem, košíkem na houby, provázkem či tužkou.
Se starými tenisáky se výborně hraje terénní golf. Stačí jedna nádoba nebo košík, do kterého se míček pohodlně vejde. Lepší je mít takové přenosné „jamky“ dvě, ale vystačíme si i s jednou. Na louce nebo v lese si vytyčíme místo startu a dotyčnou nádobu odneseme na takovou vzdálenost, aby k ní i ten nejmenší „golfista“ nadvakrát dohodil.
Dobré je mít tenisáků tolik, kolik je soutěžících, ale můžeme si vystačit i s jedním, když budeme ochotni si vyznačit místo, kam až se míček dokutálel.
Pravidla jsou vzdáleně podobná golfu. Míček hodíme k „jamce“, kterou představuje nádoba. Pak házíme z místa, kde se tenisák zastavil. Pokusy se počítají, dokud míček neskončí v „jamce“. Může se stát, že sice do nádoby či košíku tenisák zapadne, ale zase z ní vyskočí. V takovém případě má hráč prostě smůlu a musí se pokusit ještě jednou.
Aby hra byla zajímavější, nejhorší „golfista“ má možnost přemístit „jamku“ na jiné místo. Může třeba zvolit úkryt za stromem nebo za keři, aby bylo nutné je přehodit.
Míček je možné nahradit i šiškami. Ty se sice nebudou kutálet, ale protože se nejedná o jamku v zemi, vyjde to nastejno. S šiškami a košíkem můžeme uspořádat ještě jinou soutěž. Košík zavěsíme na provázku na větev a rozhoupeme ho. Hráči mají například pět šišek – kolik jich umístí do houpajícího se košíku?
Přehledný les je vlastně jedno velké hřiště. Vyberme si v něm cestu s úsekem od padesáti do sta metrů, který dobře přehlédneme. Na vyznačeném úseku rozmístíme buď papírky s čísly, nebo různobarevné fáborky, to podle věku soutěžících dětí. Ty mají za úkol projít či proběhnout celý úsek co nejrychleji a při tom najít papírky s čísly od jedné do devíti nebo fáborky. Proto je nebudeme dávat tam, kde budou moc nápadné.
Soutěžící si musejí zapamatovat čísla či barvy, jak jdou za sebou, a v cíli je pak vyjmenují. Čísel může být i devět (pochopitelně se některá mohou opakovat), barev pro menší děti stačí šest. Za každé popletené nebo přehlédnuté číslo (barvu) se přičítá čas. Není tedy nutné být nejrychlejší, ale co nejpozornější. Na závěr hry pochopitelně celý úsek projdeme a papírky nebo fáborky opět sebereme.
Prostor v lese nabízí spoustu dalších možností ke hrám, které nebudou jen o rychlosti nebo šikovnosti. Vytyčíme si v něm třeba kruh (nemusí být pravidelný) tak velký, aby se do něj vešli všichni soutěžící. Vysvětlíme jim pravidla. Ta jsou jednoduchá – na dané znamení se všichni rozběhnou a budou hledat to, co vyhlásíme jako cíl. Mohou to být třeba šišky. Kdo dřív přinese určený počet, vyhrává.
Cílem mohou být i předměty, které začínají na jednu vybranou hlásku, dejme tomu „k“. Zadáme limit – například minutu, během níž musejí soutěžící donést co nejvíc věcí, jejichž pojmenování na tuto hlásku začíná. Záleží na fantazii, děti mohou přinést kůru, květinu, klacek, kapradinu, kámen a podobně, prostě takzvaně „co les dá“. Cílem mohou být i barvy.
Vysvětleme dětem, že se počítá jen jeden předmět od daného druhu, takže například trs bílých kopretin nebo svazek trávy se bude počítat jako jeden splněný cíl.
Les se také hodí ke stopařským soutěžím, které zabaví i jednoho hráče. Opět volíme obtížnost podle věku dítěte. Na určitém výraznějším místě, například u břízy mezi smrky nebo u nejsilnějšího stromu v okolí, necháme „poklad“. Úplně stačí jeden bonbon, radost z jeho objevení bude stejná. Pak „stopaři“ zavážeme oči a dovedeme ho k pokladu. Nesmí vidět, kde je. Když ho odvádíme zpět, počítáme kroky. Ujdeme například deset kroků jedním směrem, zahneme v pravém úhlu doprava, ujdeme dalších deset kroků, opět změníme směr v pravém úhlu, a tak postupujeme dál.
Musíme však mít jistotu, že si „stopař“ bude moct vše zapamatovat. Musí si v mysli vše obrátit, tam, kde zahýbal doprava, bude muset nyní doleva. Jeho případné bloudění určitě všechny ostatní pobaví.
Náš pobyt venku můžeme ukončit hrou, kde mají všichni soutěžící možnost získat hned odměnu. Potřebujeme k tomu starší tričko, na jehož zadní stranu přišijeme nití jednotlivě zabalené bonbony.
To si na sebe navlékne velitel celé akce. Má vymezený prostor, kde se může pohybovat, hráči ho honí a snaží se mu bonbony sebrat. Komukoli se to podaří, musí si ho odnést mimo vymezené území, pak se teprve smí vydat pro další. Vyhrává pochopitelně každý, protože budeme mít připraveny pamlsky i pro ty, kteří nebudou mít na úlovek štěstí.
Po této hře můžeme zkusit ještě další. Máme jeden barevný kolíček, který představuje jakési „klíště“. Nenápadně ho někomu přicvakneme na oblečení. Když to dotyčný zjistí okamžitě, nemůže ho dát tomu, kdo na něj kolíček přicvakl, musí si vybrat jiného.
Při všech těchto aktivitách ale nesmíme zapomenout na klíšťata opravdová. Musíme se také postarat o to, aby hry mohli hrát všichni, ti nejmenší i nejstarší. Není nutné vyzkoušet všechny hry, stačí třeba jen pozměnit některá pravidla.
(Článek vyšel v časopisu Maminka 8/2014)