Jak ženy tvoří své muže

Cherchez la femme. Neboli za vším hledej ženu, jak praví jedno velmi staré francouzské přísloví. Ačkoli bývá vztahováno nejčastěji na intriky, pletichy, lsti a nejrůznější „ženské“ zbraně, jimiž ženy v průběhu historie ovládaly muže a dosahovaly svého, jeho význam je ve skutečnosti mnohem širší a intrikaření výrazně přesahuje. Existují například ženy, které nechtějí dosáhnout tak docela svého. Jde jim o to, aby něčeho dosáhl jejich partner. Což ovšem není vždycky totéž. To, čeho má dosáhnout, se případ od případu liší. Bylo by klišé to spojovat pouze s vysokým postavením, vlivem a velkou spoustou peněz.

Tvárná hmota

Přejí si, aby něčím byl, nějak vypadal, nějak mluvil, nějak se oblékal, nějak vystupoval, nějak se k nim choval, aby byl schopný toho či toho, jiných věcí aby naopak schopný nebyl, aby si ho mohly vážit či aby se jím mohly chlubit, a tak ho vezmou jako sice nepoddajnou, ale přesto tvárnou sochařskou hmotu, a pomalu ji začnou hníst a tvarovat k obrazu, který si o něm, potažmo o sobě, vytvořily. Tady je třeba něčeho ubrat, tamhle přidat, a kde nestačí ruce, pomůže kladivo nebo dláto. Dílo se sice tvoří pomalu, ale tvoří se, a přestože muž po jejich boku nikdy nebude splňovat všechny jejich požadavky a představy, v ledačems se jim začne aspoň trochu blížit.

Rousseau nebyl jediný, kdo si myslel, že muži budou vždy tím, čím je udělají jejich ženy. Syrský spisovatel a myslitel Publilius Syrus napsal: „Počestná manželka je muži poddána, ale zároveň mu vládne.“ Anglický politik Winston Churchill prohlásil, že bez ženské prozíravosti, bez jejich výmluvného jazyka a bez jejich šestého smyslu, díky kterému vidí, co je za zavřenými dveřmi, by muži zůstali ve svém putování dějinami pouze na půli cesty, a kdoví, jestli by nestáli na jejím začátku. Ruský spisovatel Anton Pavlovič Čechov napsal, že muži bez žen hloupnou. Básník Charles Baudelaire tvrdil: „Žena je osudově sugestivní: žije v jiném životě než ve svém vlastním, žije v našich představách a neustále je zneklidňuje a oplodňuje. Co bychom my muži byli bez žen, jež nás nutí, abychom se zřekli svých snů a začali plnit sny jejich?

Co by muži dokázali bez ženské hnací síly a bez jejich paličaté umíněnosti i krásy?“ Ženy však nemusí „tvořit své muže“ pouze cíleně a s jasným záměrem. Jak dokládají umělecká díla, ženy inspirují muže odjakživa, jsou jejich múzami a pouhou svou existencí je podněcují k tvorbě a k velkým činům. Kde by byl Dalí bez své múzy, rádkyně a ochranitelky Galy, Rubens bez své první ženy Isabelly, Rembrandt bez své hospodyně Hendrickje, Picasso bez svých manželek a milenek, Jindřich Štyrský bez Toyen či středověcí trubadúři bez svých krásných dam u dvora? Oscar Wilde byl přesvědčený, že ženy podněcují v mužích touhu vytvořit veledíla, ale nebyl by to mistr ironie a bonmotu, kdyby nedodal: „Ovšem překážejí jim v jejich realizaci.“

Na první koleji

Není to samozřejmě vždycky tak, že žena muže přetváří od základu, což by se jí ostatně ani nepodařilo, ale odhalí jeho slabiny, rozpozná silné stránky a na základě toho mu pomáhá v jeho – dejme tomu – růstu. Pětatřicetiletá DeŽena nisa tak pomáhá manželovi skoro deset let. Její kariéra je až na druhé koleji, na té první je kariéra jeho. Denisa však odmítá názor, že by se manželovi obětovala a necítí se využitá ani zneužitá. Její úsilí nespočívá v tom, že by seděla doma, uklízela, vařila, starala se o placení účtů a nevěnovala se sobě. Její úsilí podle jejích slov spočívá v tom, že manžela nebrzdí, nýbrž podporuje ve všem, v čem je dobrý a kde vidí jeho potenciál. „Nebýt mě, seděl by někde v zatuchlé kanceláři a nikam by se neposunul,“ říká otevřeně. „Vím, že to bude znít namyšleně, ale nemyslím to tak.

Jenom konstatuji fakta. Muži si myslí, že je všechno hrozně jednoduché, ale vůbec si neuvědomují, že jejich úspěch sestává z maličkostí, které dohromady tvoří jeden celek. To já jsem manželovi nakoupila kvalitní košile a přinutila ho, aby si pořídil pořádný oblek. Já jsem mu nasadila do hlavy myšlenku, že by se neměl spokojit s platem, který neodpovídal jeho schopnostem ani kvalifikaci. Já jsem ho naučila používat příbory, které nikdy neviděl, a při podání ruky se dívat lidem do očí. Když dostal nabídku na práci v zahraničí, podpořila jsem ho, aby ji vzal, protože taková příležitost se dvakrát nenabídne. Já jsem při něm stála, když toho měl moc, a nikdy jsem mu nevyčetla, že se vrací pozdě, protože jsem věděla, že to jinak nejde. Jistěže má na svém postavení i svoji zásluhu, ale jak jsem řekla – nebýt mě, nikam by se neposunul. Já jsem ho rozhoupala.“

Když si dva přejí totéž

Pro partnerský vztah je ideální, když si oba partneři přejí totéž a když jejich snahy nejdou nafoto: vzájem proti sobě. To předpokládá stejné či minimálně podobné cíle. Jestliže tato podmínka není splněna (což v Denisině případě je), stane se ze snahy partnera pozměnit či ho někam posunout boj, který nemůže dopadnout dobře. Jeden příklad mám v širší rodině mezi vzdálenými příbuznými. Když si Dagmar brala Pavla, naivně si myslela, že jí ho budou všechny kamarádky závidět. Byl pohledný, inteligentní, vtipný a ženám se líbil. Po pár letech zjistila, že Pavlovi chybí vlastnost, kterou sama považovala za zásadní – především u mužů. Tou je ctižádost. Pavel neměl naprosto žádné ambice, velké sny a nevěděl, proč by je mít měl. Pokud měl nějaký cíl, pak klidný a spokojený život, což Dagmar přivádělo k zuřivosti a postupem času začala svého manžela upřímně nesnášet a začala jím pohrdat, ačkoli nedostatek ambicióznosti byl jeho jediný prohřešek.

Ostatně sama to přiznává: „Považovala jsem ho za bačkoru. Moje kamarádky se na srazech chlubily, co jejich manželé umí, jak povýšili, a já jsem mlčela. Neměla jsem se čím pochlubit. Přece nebudu vykládat, že můj muž rád chodí na procházky a jezdí na kole? Kdyby aspoň na tom kole udělal nějaký rekord, ale jeho rekordy nikdy nezajímaly. Žena si potřebuje svého muže vážit. Alespoň já ano. Nemusím mít vedle sebe prezidenta ani milionáře, ale něco by ho zajímat mělo. Opravdu, stačil by zájem, když už mu scházejí schopnosti.“ Manželství skončilo po patnácti letech velmi nepříjemným rozvodem a naprostým rozbitím všech rodinných vztahů. Jejich tři děti kopírují názory své matky, že otec je budižkničemu, a nestýkají se s ním.

Proč to dělají?

„Žena si potřebuje svého muže vážit…“ To je skutečně jeden z hlavních důvodů, kvůli kterým některé ženy věnují tolik úsilí tomu, aby pomohly svému partnerovi. Mají často pocit, že běžné věci nestačí k tomu, aby si muži zasloužili jejich úctu i úctu okolí, a touží mít vedle sebe ambiciózního partnera nebo rovnou hrdinu. Stejný důvod měla i Denisa: „Je důležité, když si partnera vážíte a když si on váží vás. Pak se k sobě i jinak chováte.“ Dalším důvodem může být touha po lepším společenském postavení, po větší společenské prestiži, po možnosti se partnerem chlubit před známými, po vyšším životním standardu, ale může to být i zcela nezištná snaha pomoci někomu, o kom si myslím, že je kupříkladu talentovaný či že v sobě skrývá velké možnosti, ale kvůli nedostatku sebevědomí si to jednak sám pořádně neuvědomuje a jednak se nedokáže dobře prosadit.

Zdaleka ne všechny ženy, které mají tendence muže popíchnout k trochu větším výkonům, se podobají hádavé a nesnesitelné rybářově manželce v pohádce „Zlatá rybka“, které chtěla všechno a hned a nebylo jí vůbec nic dobré. Jistě, někdy z toho, co udělají ze svého partnera, těží přímo: „Já ti pomůžu a ty potom pomůžeš mně.“ Případně: „Já ti pomůžu, ale něco z toho chci mít i já.“ Ovšem spousta z nich má altruistické sklony a způsobuje jim upřímnou radost, když vidí, že je partner spokojený, že se mu daří a má úspěch. Těmto ženám obvykle o žádné osobní výhody nejde, ačkoli i je hřeje ocenění ze strany okolí – to je ale úplně přirozené. Všichni máme radost, když nám někdo pochválí psa, dítě nebo složí poklonu partnerovým schopnostem. O co jim jde a co mají společné se ženami, jež usilují partnerovým prostřednictvím o osobní výhody (ať už je tou výhodou úcta, prestiž či vyšší standard), je vděčnost.

Nevděk světem vládne

Vděčnost je něco, co je podle psychologů pro člověka velmi důležité. Přestože někdy říkáme, že o ničí vděčnost nestojíme, a racionálně to myslíme vážně, přinejmenším podvědomě si ji přejeme. Chceme, aby nám někdo poděkoval, aby ocenil naše úsilí (a podpora mužů ženami vyžaduje značné úsilí), aby nám byl zkrátka a dobře vděčný. To neznamená, že se nám bude plazit u nohou a stokrát za den nám děkovat. Stačí, když nám dá najevo, že si toho či onoho všiml, že o tom či onom ví a že si toho váží, protože si uvědomuje, že to není samozřejmé. Problém s vděčností spočívá v tom, že ji lidé velmi často chápou jako něco až negativního a také jako něco zavazujícího. Určitě jste slyšeli podobnou větu: „Tak dobře, já na tebe tedy dám, ale nečekej, že ti budu vděčný.“ Vděčnost zavazuje a být zavázán znamená někdy pro druhého něco udělat, čemuž se leckdy snažíme vyhnout. Ženy, které „tvoří své muže“, to mají v tomto směru velmi těžké.

Zpočátku si možná ani neuvědomují, že po vděčnosti touží, a kdybyste se jich zeptali, odpoví, že pro vděčnost to nedělají. Jenomže když se jim vděčnosti nedostane, uvědomí si, že jim chybí. Tolik toho pro něj udělaly. A on? On si toho ani nevšimne, nepoděkuje, nedá najevo, jak si toho cení! V horším případě se odvděčí tak, že si najde jinou ženu, mladší a hezčí, která ho poté, co se dostal na výsluní, bude úspěšně reprezentovat. Nedostatek vděčnosti může se vztahem pěkně zamávat, může ho výrazně pokazit nebo dokonce rozbít. „Aspoň vděčný by mi být mohl,“ přeje si i Denisa. „Kéž by byl milejší a příjemnější po tom všem, co jsem pro něj udělala. Ale to asi chci moc.“

Víc než poděkování

Psycholog Jaro Křivohlavý v knize „Psychologie vděčnosti a nevděčnosti“ popisuje vděčnost jako něco, co nás může obohatit a povznést. Tvrdí také, že nejjednodušší formou vděčnosti je poděkování, ale upozorňuje, že vděčnost je mnohem víc. Poděkování může být naučené, formální a mechanické, ale vděčnost vychází z vnitřku. „Termín vděčnost vystihuje širší a hlubší jev, než je poděkování a věnování daru dárci v odpověď na přijatý dar. Psychologové to vyjadřují větou, která říká, že vděčnost je multidimenzionálním (mnohorozměrným) jevem. Vedle psychologické charakteristiky vděčnosti nesmí být opomenuta ani stránka sociální a morální. Slovem ,vděčnost’ rozumíme celkový postoj k životu a ke všemu, s čím se v něm setkáváme. Zcela konkrétně: radovat se z toho, že se ráno probudím, a být vděčný za to, že jsem se mohl vyspat. Radovat se z toho, že mi vykvetl kvítek – a být za to vděčný. Být vděčný za rodiče, za děti, za manžela či manželku, za to, že mám práci, že ještě to či ono mohu. A tak se radovat ze všeho, co život dal. Být vděčný i za to, co bylo a již není – vděčný za to, že to vůbec bylo, že jsem to mohl zažít a prožít.“ Autor vysvětluje i pojem autentická vděčnost, což je opravdová vděčnost, která mění nejen vidění světa, ale i vlastní osobnost a morální stránku charakteru toho, kdo vděčný být dokáže.

Zrádné výčitky

Ne všichni muži si uvědomují, že jim ženy pomáhají, protože podpora může být – a často je – velmi nenápadná a neokázalá. K větám typu „to jenom díky mně jsi tam, kde jsi“ se ženy uchylují v hádkách nebo až poté, co se jim partner „odvděčí“ milenkou či žádostí o rozvod. Potíž je v tom, že mužům mnohdy vůbec nedochází, že tomu tak je, a tudíž nevidí důvod, proč by partnerce měli být vděční. Jistou roli hraje i ješitnost. Vykládejte někomu, kdo právě dosáhl úspěchu a opájí se svými schopnostmi, že by mu nebyly k ničemu, kdyby nepotkal vás… Urazí se, naštve se a odmítne o něčem takovém i jenom uvažovat, takže jste zase tam jako na začátku. Spousta práce, ale žádný vděk. Nejlepší řešení je v takovém případě spolknout svoji hrdost a pokusit se pochopit, že partner není (nebo nemusí být) nevděčný schválně, že pouze některé věci nevidí. Je to těžké, ale čím víc si člověk vynucuje, tím se snižuje pravděpodobnost, že to dostane. Jakmile spustíte s výčitkami, ten druhý udělá to samé a nakonec se dozvíte, že se vás nikdo o nic neprosil nebo že jste ve své snaze nasekala spoustu chyb. Ruské přísloví praví: „Můžeš se rozpůlit a vyčtou ti, že ses nerozčtvrtil.“

KDYŽ CHCETE MUŽE FORMOVAT A VÉST…

…počítejte s úskalími, s překážkami, které vám budou vadit v cestě, a s riziky. Shrnuli jsme je do několika bodů.

• 1. Jedním z nejčastějších rizik, které je dobré mít stále na zřeteli, je vzájemné nepochopení. Můžete to myslet stokrát dobře, můžete to dělat jenom pro něj, nemusíte mít vůbec žádné postranní či mocichtivé úmysly, ale váš partner vaši snahu nemusí ocenit, a i když ji ocení on, neocení a nepochopí ji jeho přátelé. Pro ně budete vždycky tou, která se ho snaží předělat, a protože ho mají rádi takového, jaký byl před seznámením s vámi, budou vám to mít za zlé. Ocení vás pouze tehdy, když díky vám přestane pít a podobně.

• 2. „Když chceme pochopit nebo ovlivnit lidské chování, musíme vědět velmi mnoho o podstatě společenských skupin,“ uvádí přední česká psycholožka ve své publikaci Hry pro dospělé, v níž mimo jiné prezentuje hry, kterých lze využít k výcviku a rozvoji sociálních dovedností. „Bez zodpovězení základních otázek týkajících se fungování skupin není možno skupiny pochopit, řídit a ovlivňovat. To se týká jak malých společenských skupin, například rodiny, tak skupin velkých, jako jsou společenské třídy, etnické skupiny nebo národy.“ Nelámejte nic přes koleno. Jděte na to chytře a tak, aby to bylo ku prospěchu všem. Všeho moc škodí a moc snahy obzvlášť. .

• 3.Všechno změnit nedokážete. Nejenže je marné a zbytečné se o to pokoušet, ale je marné a zbytečné si něco takového vůbec přát. Chcete-li mít vedle sebe úplně jiného člověka, bude jednodušší pro oba, když si ho najdete, a nebudete partnera nutit do změn, které jdou proti jeho přesvědčení, proti jeho zájmům a proti jeho snům. .

• 4.Je spousta věcí, kvůli kterým si můžete partnera vážit a kvůli kterým si může vážit on vás. Netrvejte na svých snech, ale najděte si sny společné. Pokud chcete partnerovi pomáhat, zaměřte se na to, co má rád, co se mu líbí, čeho by sám rád dosáhl. Jenom tak můžete být spokojení oba.