[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máme pětiletou dceru a osmiletého syna. S manželem se ve výchově téměř ve všem shodneme, jako tatínek funguje výborně, dětem se věnuje, odmalička s nimi trávil hodně času, staral se o ně i jako o miminka, nic pro něj nebyl problém. Poslední asi dva roky mi ale dělá starost jedna věc, kvůli které máme i poměrně časté konflikty. Začal naše děti poměrně dost za vše kritizovat, hodnotí a rozebírá všechno, co udělají, zveličuje jejich chyby, občas je podle mého názoru hodně nevhodně ponižuje, i když to tak nejspíše sám nevnímá.
Synovi vyčítá každou maličkost, která se mu nepodaří ve škole, dcerce se zase jízlivě posmívá, že doteď neumí kotrmelec ani jezdit bravurně na kole. Zlobí se na ně, že nejsou po všech stránkách dokonalí, a dává to dost nepříjemně najevo. S partou kamarádů jezdí společně s dětmi lyžovat a všichni tatínkové se vyžívají v tom, že se chlubí, čí dítě je lepší, úspěšnější v lyžování, tenise a fotbale, které má více zájmových kroužků a excelovalo v matematické olympiádě.
Když něco z toho zaslechnu, běhá mi mráz po zádech, připadají mi jako hejno kohoutů na jednom smetišti, jako když pořádají soutěž o to, kdo má nejúžasnějšího potomka. A běda, když ten malý chudák něco pokazí, od tatínka si to pěkně odnese. A nejlépe přede všemi, aby se pořádně styděl. Hrůza! Myslím, že můj manžel se tak chová, jelikož si prožil ve vlastním dětství podobný model a má to zkrátka v sobě „zakořeněné“. Je mi z toho opravdu smutno a bojím se, aby se jeho přístup na dětech nějak negativně nepodepsal a nebojovaly časem s nulovou sebedůvěrou a nejistotou. Co s tím?
Milena Ž., Strakonice
Respektujte jedinečnost svého dítěte, jeho osobitost i jinakost, radí dětská psycholožka Irena Beranová
Je samozřejmé, že každý úspěch, ale i nezdar se svým dítětem velmi intenzivně prožíváme a často i hodně řešíme. Od narození a prvních pokroků potomky sledujeme, radujeme se a jsme dojatí, když se na nás poprvé usmějí, vezmou si hračku, posadí se, začnou chodit, stavět kostky, vysloví první slůvka a tak dále. A již v tomto období své dítě často srovnáváme s ostatními vrstevníky, sledujeme, zda zvládne stejné dovednosti a je stejně šikovné. A vždy je pro nás nepříjemné, pokud ratolest zřetelně v něčem zaostává a opakovaně se jí nedaří něco zvládnout. Jako rodiče jsme velmi vnímaví a citliví na jakýkoli nezdar a neúspěch vlastního dítěte. A pro mnohé je mnohem těžší to všechno v klidu ustát, než kdy mysleli. Jakmile se totiž jedná o naše dítě, můžeme sice cokoli rozumem chápat a sami sobě logicky vysvětlovat, velkou roli zde ale hrají i emoce. A proto pak třeba reagujeme zcela nepředloženě, neadekvátně a často úplně jinak, než jsme byli dosud zvyklí.
Je těžké si přiznat, že potomek je jiný, než jsme chtěli...
Cokoli se týká potomka, se nás mnohem více dotýká, a pokud jsme sami k sobě upřímní, přiznáme si, že chceme, aby naše dítě bylo šikovné, oblíbené, úspěšné, mělo dobré známky a něčeho v životě dosáhlo. A není vůbec lehké přijmout, že například není studijní typ nebo příliš fyzicky zdatné a podobně. Je velmi složité a náročné přijmout dítě takové, jaké je, i s jeho slabšími stránkami. Často to nedokážeme ani sami u sebe, ocenit to dobré, být na sebe pyšný, ale zároveň vědět, že jsou věci a činnosti, které mi nesedí nebo je jednoduše nezvládnu. Je proto dobré vědět, co naše dítě těší, co mu jde, co ho trápí, a i při maximální snaze mu nepřináší uspokojivý výsledek. Je tedy důležité ratolest sledovat, naslouchat, současně nabízet možnosti, co nového vyzkoušet, jak je možné dělat věci jinak, podpořit a pomoci.
Deset zásad dobrého rodiče. Dodržujete je?
A hlavně, respektovat jedinečnost každého dítěte, jeho osobitost i jinakost. Pak budete nezdary zvládat mnohem lépe, budete mu v první řadě oporou. Věřte, že ono velmi dobře vnímá a pociťuje váš postoj k němu a všemu, co dělá. A je pro něho velmi důležité, co si jako rodiče myslíme, jak zareagujeme, jak se tváříme…Pokud bude neustále pociťovat vlastní nedostatečnost a chyby, že není dost dokonalé, jak si rodiče představují, bude vás v jednom kuse muset přesvědčovat, dokazovat, že umí, zvládne, že je dobré…pak nezažije pocit spokojenosti a nepozná svoji vlastní hodnotu. Je velmi obtížné najít svoji pozici vůči dítěti vzhledem k jeho měnícímu se věku, naučit se respektovat jeho osobnost a dokázat mu pomoci rozvíjet jeho schopnosti bez kritiky, srovnávání nebo výčitek. Pomozte to manželovi pochopit.